Jak jsem prisel k Charte 77. A jak jsem byl partyzanem.

  Dil prvni

Ve Varech jsme se schazeli vzdycky v restauraci Budvar, nejenom protoze tam meli dobre pivo, ale Budvar byl i mistem, kde nas mohli najit celkem bez problemu i nasi kamaradi z Prahy, kteri do Varu za nami jezdili.

Jeden z frekventnich cestovatelu byl Lada Smetana, znamy pod prezdivkou Hendrix. A jednou v unoru v roce 77 privezl pretisk Prohlaseni Charty. Polovicka Budvaru okamzite zmizela. Bez zaplaceni. Srali strachy

Hned jsem zacal patrat, kde Chartu muzu podepsat. V te dobe bydlel ve Frantiskovych laznich Karel Soukup (Charlie), ke kteremu jsme druhy den do Frantovejch prijeli. na malem papirku jsem tenkrat napsal me jmeno, narozeni a par slov, ze souhlasim s prohlasenim Charty 77  (dodrzovani lidskych prav dle Helsinske deklarace).

Za ctrnact dni po mem podpisu CH77, jsem „vezl“ do Prahy k rodine Nemcu, do Jecny nekolik dalsich podpisu. Postupne casu jich bylo kolem triceti. Dana Nemcova jasala, ze podpisy pribyvaji, vsichni jsme jasali, jasalo se v Jecny vlastne porad.

Bud tam navstevnici prisli jiz totalne na mol, nebo se dodelali na miste. Libilo se mi tam. Kazdy patek jsem skocil do sveho Hillmanna, podle ktereho me Mejla Hlavsa pojmenoval Hillmann, dorazil jsem ke Svatovi Karaskovi do jeho krasneho miniaturniho domecku, kde vetsinou sestava Mejla, Sysel a dalsi na mne cekali. U Svati se mi vzdy moc libilo. Stana byla fantasticka, moc na ni vzpominam...... Po par hodinach v domecku jsme se narvali do Hillmanna a dojeli Na Hradcanske namesti, kde Hillmann odpocival a cekal az se vratim z partyzanskych toulek. Toulky zacaly v Nerudovce „U dvou Sluncu“, kde sedaval vedle vchodu znamy marxisticky filozov Egon Bondy. Je zajimavy,ze zidle kolem stolu, u ktereho chlastal cely den, se zaplnily az ve vecernich, spise v nocnich hodinach, kdyz uz se v zadni casti mistnosti nedalo ani stat.

On byl nekdy strasne otravny. Tenkrat, podavali dobre pivo a u Sluncu prezivala tradice ceskych vycepu. V 90. roce, kdyz jsem prijel poprve po dvanacti letech domu, jsem vyrazil a doufal, ze nekdo z mych znamych z Charty, z undergroundu bude tam sedet. Nesedel, v poledne zavrino a na stolech jsem zahlidl RESERVE.

Konec. Byl jsem znicen. Jo, drive to bylo jiny kafe. Par dni pred mym vycestovanim zacal nejakej estebackej hajzl fotit, ja ho poslal do prdele, v Nerudovce cirou nahodou stala Volha, do ktere me nalozili a presto, ze jsem mel jen dve piva, odvezli me na Zachytku. Celou noc jsem nespal, strizlivy, mezi ozralskym vykvetem. Rano me zrizenec vyvadi na svobodu kde cirou nahodou zase stala Volha a odvezli me na Malostransky SNB. Po dvou hodinach me propustili, bez penez, kabat byl u sluncu i s penezenkou. Byla hrozna zima, ja byl hladovej, ziznivy. Napadla mi myslenka jit k Pepovi Janickovi a myslenka to byla dobra. Kdyz jsem k nemu dorazil, okamzite se mne promrzlyho ujal, za nekolik okamziku stal predemnou s tacem, na kterym bylo od lahvace, pres horky kakao, caj, kafe pohlazeni od cloveka, kteryho si nesmirne vazim jiz od dob, kdy hral s Primitivs group. Nejvetsi moji zivotni pocty se mi dostalo, kdyz me Pepa pozval k nemu oslavovat Silvestra v 77.

Po mikulasske zabave v Rychnove v dome Jana Prince se nic neplanovalo. A Pepa zvladnul neco, nad cim si do dneska lamou tehdejsi a dnesni estebaci hlavou. Zustalo to utajene. A bylo to vynikajici. V pulnoci Plastici zahrali hymnu nasi generace Light my fire od Doors, ve vane zivy kapr, kteremu se dostalo v pulnoci svobody ve Vltave.

Pani Janickova doslova s laskou, starala se o stovku lidi, ktere k sobe vazala vzajemna ucta a dokonale pratelstvi. Tenkrat patnactilety David Nemec do mne „nahodou“ strcil a ja plaval s kaprem. Ne ve Vltave, ve vane.

Od Sluncu jsme vyrazili k Supum. Zajimava vinarna, velice popularni, kde se schazeli moji pratele, ktere navstevovali vycep u Sluncu, nebo z Orliku, tam zase chodili lidi od Supu. Byly ale i hospody, ktere otviraly ve tri, ve ctyri rano. Do tehle kulturnich stanku, urcene hlavne pro popelare chodili lidi, kteri zili 24 hodin denne, Eugen Brikcius, Honza Safranek atd. Mam je moc rad, prozil jsem s nimi hezke chvile. Ty bych doporucil jako vzor.(chartistu).

A v popelarskych hospodach, kde popelari pred vyjetim do ulic k snidani si dali pet piv a ruma, se odehraval kabaret. Chartista. Nechci rict jmeno, jen naznacim, sochar, vyskocil na stul, na hlavu si dal moravsky kloboucek, nalezeny v popelnici, stahl si kalhoty, do prdele si strcil ruzi, a zazpival moravskou lidovou.

Zadna prazska vinarna, kavarna, vycep nema tak dobrou akustiku jako vinarna U Supu. Goticky stropy. Tam bylo mozny poslouchat od jednoho stolu povidani na druhe strane vinarny. Proc se o tom zminuji. Vsude se v te dobe suskalo.

Vsechno bylo strasne moc tajny. Znam lidi, jako Vrestilka, historicka umeni Vera Jirousova. Kdyz jsem s ni mluvil a nejenom ja, tak se suskalo na balkone, aby to nikdo nesysel. V te dobe v bytech byly odposlechy. Ale co se utajilo pres den, prestalo byt supertajemstvim U Supu, diky akustice. Tam meli sluzbu estebaci od otevreni az po zavreni. Co se chteli dozvedet, dozvedeli se. A kdyz jeste nekdo rval jak pominutej, jako Honza Princ, dnes plukovnik, tak se estebaci mohli i priozrat za statni penize, nic jim neuniklo.

Po nekolika flaskach cervenyho Mavrudu, pokud ho meli, nebo prazskeho vyberu, pokud ho meli, jsme se k ranu doplizili jako partyzani do Jecny k Nemcum.

9.1.2002

 

Díl druhý

Od Supu k Nemcum to daleko nebylo, nejtezsi usek byl Karlak, teda Karlovo namesti, tam jsme doopravdy mleli z posledniho, bez moznosti si dat loka vina, piva nebo rumu. Vzdy jsem se citil vycerpan fyzicky, ale ziskal jsem dusevne. Pocit, ze delam neco pro republiku byl vetsi, nez nase utrpeni. Ti slabsi se obcas na Karlaku vyblili do krovi, proto se rikalo, ze aktivita Charty se pozna podle much. Nerozumite? Cim vic nablito, tim vic much.

Ve dne se Karlak zmahal lehce, odpocivali jsme u cerneho(?) Pivovaru, nekolikrat se stalo, ze tam partyzanska hlidka odpocivala cely den, na stojaka.

Rodina Nemcova je, byl a bude pojem. Dr. Jiri Nemec, jeste dnes se mi dela spatne, od alkoholu, kdyz si na nej vzpomenu. At sem premyslel, jak jsem premyslel, nikdy jsem neprisel na to, proc Jirka, ac psychiatr a Dana, psycholozka, nebyli schopni zvladnout alkoholismus, ktery bujel v Jecny. Poznal jsem par lidi, kteri do Jecny prisli a odesli jako alkoholici. S kazdym to postupne slehlo. Treba kdyz se poprve v Jecny objevil ing. Litomisky, cervena tvaricka, velice pobozny, trochu nejisty, v ruce za krk drzici husu, vkrocil poprve tento hodny clovek do epicentra Charty 77. Po nekolika tydnech byl jednim z nas, smrdel politym pivem, byl disidentem. Znamy byl fakt, ze brat si sebou do Jecny pohlednou holku, nebo pani, bylo velice nebezpecne. Stary, jak se rikalo Dr. Nemcovi, byl porad nadrzeny a nejednou prohlasil, ze oprcal vsechny holky z Undergroundu. A pujcoval si k tomu mrdaci prostory. Jeden z nejlepsich lidi byl Honza Safranek, ktery mel atelier v byvale hospode U Papousku. Honza obcas pujcil Starymu klic, kdyz Stary, v ramci sveho postaveni, klatil v Honzove posteli mladou Chartistku. Nejhorsi bylo, ze nekdy tento stary kozel ozraly skakal v Honzove posteli v botach.

Vubec byla se Starym sranda. Jednou byla krize. Moc penez mezi lidmi nebylo, nalada pod psa. Mejla se pohupoval ze predu do zadu, ze spicek na paty. V me kapse byl poklad. Stokoruna. Co s ni? To me bylo jasny, ale kde a s kym. Zvolil jsem Stareho, Dr. prof. Jiri Nemec a promovana historicka umeni me tenkrat padli do oka. Vrevstivce jsem poseptal na balkone, aby to nikdo neslysel, ze mam stovku, Vrestivka to poseptala Starymu. Starej se vypjal jako Kohout a rekl jdeme na to. Sli jsme, nohy me boleli, nikde nam nenalili. Kazdy satnar byl v te dobe proverenej, vetsinou spolupracoval s estebe. A kdyz videl Dr. Jiriho Nemce, rozhodne jednal, bud se snazil zavrit dvere do vinarny, nebo tvrdil, ze dnes je pivo na hovno a doporucoval jinou hospodu. Tak jsme se dostali ja, Vera a Starej az na Narodni tridu, kde zbyvala posledni moznost a to vyhlasena Bystrica, kam chodili lacine slapky, uhliri a herci z Narodniho divadla.

Nadeje na pohar s vinem se vytratila hned, jakmile nas videl satnar, ktery se postavil do prostred schodu a spustil: „Ne, Vas ne, pane doktore, vy sem nesmite.“ Pak cosi blebtal, ze je cestny clovek, ze proti Charte nic nema, ale ze nechce ztratit misto. Misto satnaru za Bolseviku byl zlaty dul, kdo prosel proverkama, estebackyma, mel o budoucnost postarano.

Ve Slavii delal satnare Ivan Medek, k nemu chodili estebaci z Bartolomejsky pro Sparty v tvrdem obalu, mel je pod pultem, pro vybrane hosty. Tvrde Sparty byla znamka lepsiho spolecenskeho postaveni, tak pan katolicky laik je prodaval bolsevicky policii. Se Starym byli problemy, on mel i trochu smulu. Jednou na Smichove popijel s Janou Prevratskou a rano, kdyz se vracel domu, poblil tramvaj.  Samozrejme ve Vecerni Praze na prvni strane: Dr. JN, z Jecny 7, atd. atd., poblil zamestnance z CKD, kteri v rannich hodinach jeli do prace. Tramvaj musela byt uklizena a tim se zdrzel nastup do prace budovatelu socialismu. Jedna pakarna na druhou. Nikde nas neobslouzili, ani k Supum nas nepustili.

Jeden z nejhorsich dnu prozitych v chartistickym spolecenstvi. Staryho jsem v te dobe mel rad, jako ho meli radi vsichni. Mozek Charty v jejich zacatcich, spolu s panem prof. Patockou. Bohuzel osud zaval Dr. Jiriho Nemce jinam, nez bych kdykoliv pripustil moznost u jeho osoby neco podobneho se stat. O tom se zminim nekdy pozdeji.

V Jecny meli dve spajzky. Jednu verejnou a jednu tajnou. Ta verejna byla pro lidi, kdyz hladovi hledali neco k jidlu. Jako Honza Brabec. Honza, kdyz bral, pozval deti Nemcu do cukrarny a utratil s nimi velkou cast sve dobirky, nebo zalohy.

Kolem brezna zacali chodit prvni financni podpory ze zahranici. A zivotni uroven se zacala u nekterych lidi rapidne zlepsovat. U nekterych. Jednou v noci, teda k ranu, me trestila hlava, jdu se v kuchyni u Nemcu napit vody z vodovodu, zadny z vodovodu alkohol, jak to zpivali panove Dino a Vatak, jen tvrda reality, bila, odporna chlorovana voda, smrdici hnus. A co nevidim. Tenkrat byl byt u Nemcu poloprazny, trval jeden z obcasnych zakazu a do bytu melo pristup jen par lidi. Mejla za zavesem, kde byla tajna spajska, si rezal platek sunky, ktera tam visela jako Hus na popravisti. Nabidl me kousek s tim, abych to nevykecal. Drzel jsem to v sobe hodne let. Nez jsem to vyzvanil.

Tou sunkou zacalo rozdelovani Chartistu, jedni se stali Elitou, druzi neco mezi a treti byli v 90 roce uplne zapomenuti.

Pro dnesek staci. Pokud mate nejake pripominky, pockejte, jeste nejsem u konce. Vlastne jsem ani nezacal.

10.1.2002

 

Dil treti

Kdyz se prodava byt, nebo dum, zduraznuje se pozice. Pozice je dulezita. Byt v Jecny mel pozici dokonalou. Naproti byl Vycep lihoven, obcas jsme si tam dali vyrovnaka, rum, nebo vodku. Jednou jsme vyrazili do ulic, teda do hospod, Mejla Hlavsa mel v ty dobe podrazdeny jatra. Rozhodne prohlasil, jeste v dome, kde bydleli Nemcovi, ale nevydrzel, dal si ruma taky. V te dobe byl prisny zakaz navstev v Jecny, Dr. Nemec i kdyz v byte nebydlel, mel tam svoji pracovnu, hezka mistnost, hodne knih. Mistnost se pouzivala k prijimani vzacnych navstev a obcas se tam vyspali na parketach lidi, kteri byli natolik dobri, ze neudelali v pracovne zadny bordel. Ale na Danu toho bylo moc, Starej taky byl unaven z navstev v jeho pracovne, tak prisel zakaz. Patril jsem mezi vyvolene a pres zakaz jsem mohl vyuzivat byt v Jecny.

Tenkrat i Dana byla nekde pryc, nikdo v byte z rodiny Nemcu nebyl. Akorat Mejla, ktery s manzelkou Janou bydlel v malinkem kamrliku, do ktere se chodilo z kuchyne. tenkrat nas v byte bylo par. Mejla, Ja, Sysel, myslim ze tam byl Bowie, mozna dva tri lidi navic. Nepamatuji se. Ale pamatuji se, ze nekdo tukal na dvere, ja otevrel a pani venku se me zeptala, jestli je Dana doma. Nez jsem stacil odpoveded, nebo ji pozvat dovnitr, Sysel ji vyrval s ruky husu (Husa byla popularni) a zabouch dvere. Stary silel. Byla to pribuzna a byl z toho pruser. Za par dni se vse uklidnilo a zivot sel dal.

Nedaleko Jecny v Anglicky, bydlel Petr Uhl. Petra jsem mel rad. Vubec mi nevadilo, ze ma trochu levicove nazory, protoze v prvni polovine roku 77, kdo se nebal podepsat Chartu, byl v mych ocich hrdina a tech hrdinu bylo doopravdy malo.

Po par navstevach u Petra jsem jednou prisel na navstevu se svoji byvalou manzelkou Helenou a o poschodi niz, nez bydleli Uhlovi, sedeli u maleho stolku dva esembaci, kteri meli seznam lidi, kterym zakazali navstevu u Petra. Pustili dovnitr jen Helenu. Pak, kdyz Helena opustila byt, mohl jsem k Petrovi ja. Petr dostal napad, ze bychom mohli jit na caj do Anglicke kavarny (nejsem si jisty z nazvem). Vyjdeme z baraku a pomalu jdem a vedle nas Tatra 603, ktera stala vedle Deminky 24 hodin. Sedneme si ke stolu a jeste nez prisel cisnik, zkontroloval nam esenbacky bazant, cely rudy v tvari, obcanske prukazy. Vypijeme caj a pomalu se ubirame zpet. Sestsetrojka vedle nas. Petr to nemel vubec lehky. Co prozival a s nim Anicka Sabatova bylo peklo. To same se odehravalo v byte Dr. Hejdanka. A jinych...

Pro nektere lidi nebyla Charta prochazka, ale utrpeni. Vyhazov ze zamestnani, neustaly dohled Stb, kdyz zamestnani, tak takove, ze to stacilo jen tak na pivo. V te dobe ani nikdo nevedel, ze se naskytne nejaka moznost vycestovat. Hodne lidi z Charty by slo radsi do vezeni, nez aby odesli za hranice. Svata Karasek, ktery nemel moznost jinou, nez se vystehovat, se vratil hned v 90. roce zpet do Prahy. A postupne se zacali vracet i jini. Meli zemi radi a ani jim nevadilo, ze se vraci mezi lidi, z nichz vic nez polovina byla tupym obrazem spolecnosti, ktera fungovala pres 40 let.

Na Vanoce v 77 roce jsem s Helenou a dcerami Janou a Hankou prisli do Jecny. Mel jsem tenkrat radost, ze Vanocni svatek muzu stravit v kruhu rodiny Nemcovi. V byte byla vanocni nalada, par hostu na odchodu, na par vzacnych hostu se cekalo. Kdyz jsem zjistil, ze mezi hosty bude Bondy, zbalil jsem kufry a odesel s Pavlem Zajickem a Fandou Pankem k Petrusce Sustrovy. Petrusku jsem mel vzdycky rad. Presto, ze se v jejim byte schazel Underground, mela respekt a vsichni ji poslechli. Trochu mi dnes vadi utoky na ni od lidi, kteri nevi o cem mluvi. I kdyz jako mlada mela nazory trochu do leva, neverim, ze by nekomu nekdy ublizila.

Tak jsme dorazili k Petrusce. V byte pohoda, moc se mi u ni vzdycky libilo. Zacali oslavy Vanoc. Ja, Petruska, Pavel, Panek, mozna nekdo na vic, urcite, ale nevzpominam si na jmena. Ale nikdy nezapomenu ze tam byl Prof. Sabata, stary zaslouzily komunista. Drzel jsem se dost dlouho. Prof. Jarda, jak jsem mu zacal rikat, bez Prof., privezl z Moravy demizon domaciho vina. Porad ho vidim pred sebou. Suvereni aparatcnik.Kdyz jsem mu rekl, ze kdyby byl u moci, byl by stejna kurva, jako Husak a spol., klidne se na mne podival a rekl, ze jo, ale ne tak velka, jako ti dnesni.Celkove zarazuji tyto vanoce za kladne.

26.prosince jsem sel na koncert ETC. Ja, Petruska, Zajicek, Panek a dva tri lidi navic. Zadarmo. Sedneme si do prvni rady v nabitem salu a jeste nez zacali hrat, zarval jsem: „At zije Charta 77“. Podivam se vlevo, vpravo, nikdy jsem nevidel utikat Zajicka a Petrusku k vychodu, jako tenhle moment. Zdrhnul jsem taky. Vanoce na policii jsem jeste nezazil.

Jednou v Jecny nebylo co pit. Vsechny knajpy jiz mely zavrino. Tenkrat nekdy kolem druhe ranni dorazil Eugen Brikcius a Jan Patocka mladsi. Evzen se mi okamzite zeptal, kde je vino a dal mi jeho povestnou zadovku. Bylo mi uplne jasny, ze je to jeden z nejlepsich latinaru v Evrope, ale o jeho organizacnich schopnostech jsem vedel hovno. Eugen me rika, pojd, jdeme sehnat vino. Vyrazime pred dum a ja jen ziral. Eugen stopnul taxika, zeptal se sofera, jestli neco ma. Po otevreni kufru se objevila zasoba vin, ale nebylo tam to, co by chtel. S druhym taxikem jsme meli uspech. Nakoupili jsme, popili, pospali a rano na vyrovnavaka do Cernyho Pivovaru na Karlaku. Moc jsem po ranu nepil, tak trochu jsem obdivoval statecnost nekterych bojovniku za lidska prava. Kdybych do sebe hodil ruma poranu, hned bych ho vyblil. Coz se mi nekolikrat stalo. Ale mimo chlastu jsme provozovali i sportovni aktivity, ale o tom nekdy priste.

10.1.2002

 

Díl ctvrtý

Karaskuv domecek me pripadal, jako by byl vynat ze Zlate ulicky na Hradcanech. Strasne utulnej, nedaleko hospoda, kam se chodilo pro pivo do krasneho dzbanu, ktery delal signatar Frantisek Maxera. Jednou jsem v te hospode byl, se Svatou, Janou Prevratskou a Julianou Jirousovou. Nalada nebyla moc dobra, Jirous ve vezeni a Juliana to nesla dosti tezce. Zvlastni odpoledne. Kratce na to se mi Stana Karaskova zeptala, jestli by nebylo mozny, abych sehnal nekde na horach pribytek, kam by s detmi a s nekolika prateli odjeli na par dnu. Vim, ze jsem odpovedel okamzite ano. Muj dlouholety pritel Zdenek Hybs vlastni domecek U Komenika na Bozim daru. Predtim nekdo zorganizoval Chalupu na Hrebecne, kam prijelo dost lidi, v cele s Danou Nemcovou. Zdenek Hybes v 90 roce, kdyz jsem priletel poprve, delal predsedu proverkovych komisi. Za par let na to byl prepaden, ve vaznem podezreni jsou byvali estebaci, malem zabit. U soudu mu soudce tvrdil, ze si ruku snazil urvat, zlomit a vyvratit on sam.

Kdyz jsem Zdenkovi rekl, zacatkem roku 78, ze potrebuji jeho domecek, nejenom souhlasil, ale postaral se o drevo, aby se vsichni citili dobre. Vsechno bylo utajeno. Ve Varech jsem to vedel ja, Hybesovi a Vrata Riedl s manzelkou, kteri taky stravili tyden na Bozaku. Vrata (Dzorby) dokonce prodal noveho tunera, aby bylo vic pro vsechny, kteri prijeli autobusem z Prahy na autobusove nadrazi ve Varech. Svata, Stana, Adela, Simon, Jana Prehratska, jedna psycholozka, kterou nemuzu jmenovat (ahoj ), Blanka Dobesova. Se mnou cekal taky Galos s ohromnou amerikou a odjeli jsme na Bozi dar. Krb byl roztopen, bajecna nalada, vsichni jsme se radovali, ze si muzou odpocinout bez sikanovani StB. Radovali, ale ne dlouho. Vecer jsme sli do narvane hospody na veceri. Dostali jsme stoly v zadni casti, do ktere bylo dosti slozite se dostat. Ani jsme se poradne nenapili piva a uz tam byli. Prodirali se k nasim stolum a zkontrolovali nam obcansky prukazy. Jen nam. Stejne jako v Anglicky, kdyz jsem byl na caji s Petrem Uhlem. Vecer jsme prozili doslova pohadkovy, bez stresu, po dlouhe dobe si vlastne uvedomuji, jak tahle cast Undergroundu a Svata se svoji zenou Stanou byli to nejlepsi, co jsem v Charte a ve svem zivote poznal. Kdyz jsem se v Australii dozvedel, ze kratce po odletu Simona Karaska zpatky do Svycarska Stana umrela, bylo mi na nic. Ne moc dlouho pred jeji smrti jsem s ni mluvil, kdyz zavolala do Sydney a ptala se na Simona. Moc to bolelo...

Druhy den rano jsme sli na prochazku. Svata spokojene vykracoval, daleko od nas, vsude bilo, hodne turistu, netrvalo to par minut a esenbaci Svatu kontrolovali. Vlastne vsechno slo do starych koleji. Smirili jsme se s tim a lyzovali, sankovali, pili. Nechal jsem se vyhecovat Blankou, Stanou, Janou a PhDr... abych se s nima probehl na bezkach. Nevedomky jsem souhlasil a malem jsem nedobehl domu. Nestacil jsem jim a to kourily dost cigaret. Ja nekurak jsem se jen tak tak doplazil zpatky na domecek. Jeste, nez jsme dobehli zpet, tak asi v pulce zpatecni cesty, v prenadherny prirode, snih byl modry a obloha uplne ocelova, koukam, proti nam osamely bezec. Kdyz nas mijel, polil me pot. Vyjelo z neho: „Nazdarek, to je prekvapeni, kde jste, u Komenika (Hybese)?“ Ja si nevzpominam na jeho jmeno, ale Svata vi o kom mluvim. S nim pak prisel Petr Ferko a to byl ten, na kteryho jsi se Svato ptal pred dvema roky na Bondi beach. Hned me bylo jasny, ze tajemstvi je prozrazeno a nezbyvalo nez cekat. Dockali jsme se kolem treti rano. Ten strasnej rev Mejly se neda zapomenout. Ticha horska vesnicka. Jako v pohadce. Vse bile a trochu hlucne. S Mejlou dorazili skoro vsichni. Janicek, Vojak, Kabes, Tympo, Nemcovi a spol. Dovolena s Andelem. Pardon, dovolena s Plastiky. Druhy den jsem sel s Mejlou a asi deseti dalsimi do hotelu Zeleny dum. Takovy mistni Hogo-Fogo. Hned po vstupu Mejla zarval: „Mate jatra?“ a behem par vterin jsme byli nuceni opustit lokal. Byl jsem prekvapen lyzarskym umenim Janicka, Vojaka, vlastne vsichni byli dobri lyzari.

A aby pobyt v zasnezenym Bozim Daru nebyl jednotvarny, jeli jsme autama do Varu na Thermal, kde jsme plavali v horkem bazenu. Jako milionari. Pohoda. Rano jsme nasli propichane pneumatiky a diru v chladici.

Jeste kratce k PhDr.... I kdyz nebyla signatarka Charty, kamarady mela lidi z Charty. A vse tajne. Jeji manzel byl podnikovy psycholog v necem velkym, CKD?, zapomnel jsem. Co pak je asi dneska? Psycholog, ktereho zamestnani bylo blbnout masy.

 

Díl pátý

V Cechach jsme dodrzovali vanocni tradice. Jana a Hanka se mohly radosti zblaznit, kdyz jsem jim rekl, ze pojedem na Mikulasskou do Rychnova. Nakoupily jsme par bananu, jablek a cukrovi, vse nahazeli do Hillmana a vyrazilo se za Mikulasem. Pred vjezdem do vesnice jsme byli kontrolovani esenbe, zapsali si jmena a my dorazili k Princum. Kukalka varila gulas, nahore v nejteplejsi mistnosti, ktera byla urcena jen pro deti, Jarda Kabelka vypravel detem neskutecne prihody. Spokojenost. Kdyz jsme se chystali na rozdavani darku, do domku vtrhli esenbaci, znovu nam kontrolovali obcanssky prukazy a odesli. Dana Nemcova tenkrat mela strach, protoze tam bylo par deti z prominentnich rodin. Za pul hodiny se vratili esenbaci, vetsinou dustojnici a cetli jmena.

Jako gestapo pred transportem. Ja, Pepa Janicek,Cunas, Zdenek Vokaty (Londyn) a dalsi asi tri, ctyri, jsme byli vybrani do Transportu do Decina, na oddeleni Statni bezpecnosti. Venku byl autobus esenbaku, to byla akce. Kdyz me vedli v budove SNB v Decine, na chodbach stali psovodi se psy. Dodali me k jednomu darbujanovi, ktery se me porad ptal, kdo plati banany, jablka a jine lahudky, ktere jsme meli pri nasi Mikulasske zabave pro chartisticke deti. U tohodle protistatniho tema jsme zustali dve hodiny a pozde vecer me vykopli z budovy. Vratnyho jsem se zeptal, jak se dostanu na Rychnov. Pres most a doleva. Vyrazil jsem na cestu, nevedel jsem kde jsem, ulice byly tmave, kracim k Rychnovu, premyslim o vratnym, urcite to byl komunisticky zmetek, v modre uniforme, co nosila Lidova Milice. Takovejch hajzlu tam bylo tenkrat hodne. A vypada to, ze se jim dari prevelice dobre i dnes, pokud nezemreli, prasivi komunisti. Kdyz jsem byl skoro na kraji Decina, koukam, zazrak. Taxi. Naskocim dovnitr, rikam ridici, ze nemam penize, ze to zaplatim na Rychnove, ridic se mi zeptal, proc jdu na jinou stranu. Ten hajzl bolsevickej ve vratnici mi rekl opak. Dorazili jsme na Rychnov, kdo mel chut si zahrat, tak si zahral, hudebniku tam bylo dost ze vsech kapel.

Pepu Janicka odvezli z Decina do lesu, kde zastavili Volhu, ridic predtim vypinal a zhasinal svetla a rikal, to nam to dneska blbne, musime se na to pane Janicek podivat. Vystupte si taky. Pepa vystoupil, estebaci naskocili do auta a nechali ho v lese nekolik desitek kilometru od Rychnova. Nekdy kolem desaty rano se dotrmacel uplne vycerpany. Zbytek privezli zpet estebaci autama. Odjeli jsme z Rychova, meli jsme stesti, ze jsem vybral nejhorsi silnice a vyrazil driv do Varu. Ostatni dopadly spatne. Nekolik technicaku bylo zabaveno.

Kdyz jsme se vratili domu, napsal jsem stiznost na prezidentskou kancelar. Odepsali mi, coz byl ohromny uspech podle Petra Uhla. V odpovedi nejakej general imbecil mi vysvetlil, ze SNB muze, za urcitych okolnosti, delat vse, co je zapotrebi k zajisteni budovani nevim ceho. A jako odmenu mi poslal nejaky lotr z estebe v Decine noviny Pruboj, kde byl clanek o mikulasske zabave v Rychnove.

To bylo naposled, co jsem v Rychnove byl, pozdeji komunisti dum Princu vyhodili do povetri.

Nedaleko v Repcicich se zabydleli Viktor Parkan a Charlie s rodinama. Charlie a Viktor byli skveli lide. 30.prosince 1977 jsem byl v Repcicich na oslave Silvestra, takovy maly posezeni, Svata, Viktor, manzelky, myslim ze tam byl Cunas, Prevratska a ja. A to byla moje posledni navsteva severoceskyho kraje. Definitivne se tam jiz nepodivam.

Mam stesti, ze Charlie zije v Australii a obcas se vidame. Charlie je osobnost jako Karasek. Cunase jsem mel rad taky, stejne tak Mejlu, o kterym jsem se zatim moc nerozepsal. Byl to pan Hudebnik. Undergroundova osobnost. Moc mi bylo lito, kdyz umrel.

Zminim se jeste o nem a o jinych v mem zaverecnem povidani, ktere bude asi zitra. Vsechno co predchazelo, jsem napsal proto, ze pani Prof.Dr. Jirina Siklova Cs, zpochybnila muj podpis Charty 77 a podle jejiho nazoru jsem clovek v Charte neznamy.

 

Zaver

V 78 roce jsem vycestoval, zbaven obcanstvi, do Rakouska. Behem nekolika tydnu mi bylo jasno, ze signatari Charty, kteri meli komunistickou minulost, se stali znovu bolsevickym desem, ktereho jsem se bal. Snaha ovladat cloveka jim ale v mem pripade nevysla. Nepodarilo se jim, abych jako ostatni i kdyz nestranici, lezli komunistickym gaunerum do prdele. Stranil jsem se techto parazitu, kteri zneuzivali pohostinstvi Rakouska. Zacal jsem kratce po prijezdu do Vidne pracovat. Tito zhyckani chartisticti lumpove se do me pustili, ze jim kazim reputaci. Svoji praci. Sudruzka Dr. Irena Dubska rvala jako by prichazela o poctivost. Mela snad strach, ze by v te dobe musela pracovat nekde, co by bylo pod jeji dustojnost? Meli vubec ona a jeji druh Zdenek Mlynar dustojnost? Pochybuji. Jejich nejlepsi pratele byli vyslani estebacti agenti, chartisti. Podezreni o chartistickych fizlech jsem mel, spolu s nekolika prateli, hodne let pred zverejnenim seznamu udavacu v Cibulkovych NN. A nemylil jsem se! Dr. Skront, Dr. Hodic, Frantisek Maxera, ano to je ten, do jehoz krasnych pivnich dzbanu se chodilo pro pivo u Karaska a v Jecny.

Nebudu se moc rozsirovat o Vidni. To bude jednou samostatne tema. Jen chci naznacit, ze komunisticti grazlove v cele s Mlynarem zacali predstavovat zap. novinarum Chartu jako pouze levicovou opozizi a to byl duvod, proc jsem odvolal svuj podpis Charty 77.

V 80. roce jsem z Vidne odletel, znechucen politickymi kaspary, do Sydney. Prvni tri roky v krasne Sydney jsem jeste setrvacnosti pokracoval v piti. Kdyz jsem se probudil rano 11.rijna 1983 s hroznou kocovinou po oslave mych 40. narozenin, rekl jsem dost. A prestal jsem pit. Pres dvacet let nepiji. Parkrat do roka, kdyz jsou vedra, koupim si dve tridecovky Plzne. Vyjimku jsem udelal v Praze a ve Varech, kam jsem prijel v dubnu 1990 na navstevu.

Chodil jsem po Varech, moc se mi tam prvni dny libilo, jen se mi zdalo, ze lidi vypadaji trochu starsi, zniceni kazdodennim vysedavanim v hospode, spatnou stravou a znecistenym ovzdusim, ktere bylo v te dobe na Karlovarsku katastrofalni. A nejenom tam. Pamatuji si nektere zname kteri, pred mym odchodem do Rakouska, byli schopni souvisle reci. V 90. roce nekteri byli prezivajici mrtvoly. V hospodach chmura, cumeni do poloprazdneho pulitru, me desila. Vsude na stenach visel Havel, za mne Husak. Lidi zustali ale stejni. Po 40 letech masivni komunisticke propagandy vysledek byl vic nez viditelny.

Prvniho znameho signatare jsem videl ve Varech, kdyz Viktor Parkan se stavil u Vrati Riedla. Ohromna radost, vyrazil jsem do Prahy. Trochu jsem mel strach, jak me prijmou kovani chartisti, po mem odvolani Charty v 79 roce. Zasel jsem ke Zpevackum, se Zuzanou Nemcovou. Pivo jako kren. V hube prach, behem dvaceti minut jsem vypil dve Plzne. Zuzana mi øíká: „Hele, tamhle sedi Sysel.“ Pokukoval jsem po nem, jestli me pozna. Poznal, pozval me ke stolu a jeho prvni slova byla: „Ty jsi to udelal dobre, zes to zabalil a odjel v 78. roce.“ Tim me uklidnil. Sysel se me zeptal, jestli dame pivo. Rikam, ze jsem mel jiz dve, ze kourim travu. On vytahl plechovku a zacal balit jointa. Servirka moc nadsena nebyla, protoze podle jejich slov to divne smrdi. Sli jsme ven, Sysel bali, policejni aurto pomalu projizdi kolem nas a ja byl posranej az za usima. Sysel mi øíká: „Co se bojis, jak kecnou, necham je zavrit. Policajty. Pidizvik kouri taky, ale on nemuze, protoze ho hlidaji.“ Ptam se kdo je Pidizvik a Sysel odpovi: „Ty nevis kdo je Pidizvik? No nas Vaclav (prezident).“

A pak jsem se zacinal dozvidat od svych dobrych pratel veci, ktere bych radsi neslysel. Dlouho pred 89. se vytvorila Chartisticka elita, ktera financovala z penez, ktere chodily ze zapadu, vlastni osobni zajmy, at jiz to byl drahy fotoaparat, hudebni nastroje, atd. Na druhe strane tu byli lidi, napriklad Eugen Brikcius, kteremu v dobe temna Dana Nemcova dala 5000 Kcs. Eugen byl bez prace, doma hladovejici dite a Dana si rekla o penize zpet. A jeste ke vsemu v te dobe mel Eugen nohu v sadre. Katolicka pomoc.

Do Jecny jsem vstoupil poprve po dvanacti letech v dubnu 1990. Ani bych tam sam nesel, ale spal jsem v Praze u Ondry a Zuzany Nemcovych a deti jsem odvedl k babicce Dane. Prijdem do Jecny, deti daleko predemnou mlati na dvere, otevrel David Nemec, ktery na mne koukal, kdyz me videl naposled, bylo mu asi patnact. Po chvili me poznal a pozval dal. Automaticky jsem sel do kuchyne, kde sedela spolecnost lidi, ktere jsem neznal. Na stole par flasek draheho alkoholu. David me pozval do Staryho pracovny, ktera byla stejna, jak jsem si ji pamatoval. Jestli jsem pobyl dvacet minut, tak to je hodne. Necitil jsem se tam vubec dobre. Nez jsem odesel, sel jsem se rozloucit se spolecnosti v kuchyni. Flasky draheho alkoholu byly schovane. Asi abych je nevychlastal. A tak se zacali objevovat trhliny v mem vztahu k mym byvalym kamaradum a vlastne ke vsemu, co dela Cecha Cechem a dohromady to vytvari cesky narod, vlast, domov.

Kratce po prijezdu do Varu, moji kamaradi hudebnici udelali v Zamecku v Doubi u K.Varu privitaci koncert. Bylo to nadherny, o Charte mluvil kdekdo. I lidi, kteri se za totality bali vzit kopie dokumentu Charty domu. Ted byl kazdy hrdina. Tyden na to byl koncert v Lokti, kde Umela Hmota, Ocelovy Pepa, me vraceli zpet do doby, kdy vse pro me v Cesku skoncilo a ja odjel s presvedcenim, ze se jiz domu nikdy nepodivam. Ale dvanact let zivota v Australii nechalo na me pozitivni dopad. Jiz jsem nemohl prijmout pohled na totalne ozrale sestnactilete kluky a holky.

Lidi z me generace, kterym v 90. roce bylo mezi 40 a 50 lety, vetsinou byli lidske trosky. Vzhledem i duchem. Pomalicku se ke mne dostavaly zpravy, ze lidi jako Mejla Hlavsa podepsali spolupraci z estebe. Moc jsem tomu nedaval tenkrat vyznam, s Mejlou jsem mluvil nekolikrat a i pri me posledni navsteve na Klamovce jsme spolu prohodili par slov. V te dobe se mi sveril xxxxxx, kdyz byl nalitej, ze se ztratilo nekolik tisic podpisu ze seznamu udavacu. Jen se zminil, ze mezi udavacskyma zrudama byli lidi jako Skutina. Ignoroval jsem reci o Mejlovi a jinych. Nemohl jsem tomu ani verit. V Praze jsem chodil odpoledne po ulicich s Jimem Certem, jednou jsem sel na vystavu Benyska, ktery v Praze vystavoval a je taky v seznamech. Da se rict ze na otevreni vystavy se sesli VSICHNI. Mluvil jsem s Blankou Dobesovou, Eugenem, ktery vystavu svoji reci otviral. Byl tam Paul Wilson, Hendrix, Nemcovi, sjeli se lidi z celeho sveta. Skvela Olga Havlova se bavila zpusobem, jakym se bavila vzdy, jeden by ani nepoznal, ze je manzelka prezidenta. Vecer po zahajeni Benyskovy vystavy se slo na Rybarnu, kam Havlovi chodili mnoho let. Cisnice oslovovala Olgu slovy: „Das si jeste jedno, Olgo?“

Taky jsem se tam setkal s Cunasem, coby majorem, ktery zajistoval bezpecnost pani prezidentove. Koukal na me jako inspektor Klubicko. Z neho se postupem casu stal obycejny estebak, ktery zapomnel na sve idealy.

A casem jsem se dozvidal veci neuveritelne. V Jecny, kde vsechno prakticky zacalo, v srdci Charty a Undergroundu, byli udavaci dva. Mejla Hlavsa a Starej (Dr. Jiri Nemec). Pred mym vystehovanim jsem si myslel, ze nekteri intelektualove chlastaji jen z deprese, nemohli vykonavat svoji akademickou praci, nemohli publikovat. Mylil jsem se. Po Sametaku chlastali jeste vic. Dr. Nemec, coby profesor, se oziral takovym zpusobem, ze ho nikdo z rodiny Nemcu doma nechtel. Na Zbraslavi, kde bydlel u sve nejmladsi dcery, se posraval na koberec a pak se TO snazil rukou utrit. To co pisi, neni jedna pani povidala. V 91. roce se problemem alkoholu zabyvali v Nemcove rodine. Byl jsem u toho. Na to si nasla cas i Marketa Nemcova, ktera toho casu byla velvyslankyne ve Varsave a s kterou jsem se setkal u Ondry Nemce v jeho byte na Letne, kde jsem spal. Setkani s Marketou patri mezi me dobre vzpominky z navstev Prahy.

Dr. Jiri Nemec nekolikrat ve Vidni o sobe se slzamy v oku, totalne namol, prohlasil, ze podepsal spolupraci s estebe. Jen aby se dostal nekdy v 80 letech na studie. Co je to za charakter? Upsat se dablovi, zrovna on, ktery se vydaval za predstavitele Laickeho katolickeho hnuti. Uplny paradox. O Mejlovym otci se vedelo, ze je to praskac, Mejla sdedil tuhle hnusnou vlastnost asi po nem. V 90. roce posilali penize na fond, ktery vedla Olga Havlova. Z tohoto fondu si pujcil jen Mejla Hlavsa, v prvni polovine roku 90, 400 tisic korun. Na socialni pruzkumy, ktere delal po prazskych putykach.

Olga nesla tezce nesrovnalosti ve financich nadace. Nenavratne pujcky. A kdyz se sverovala nejblizsim pratelum, urcite se sverila i svemu manzelovi, prezidentu Vaclavu Havlovi. Urcite si na to vzpomene, pokud bude chtit. 400 tisic byly v 90. velky penize. Nejde ani o moralni aspekt, ale mrzi mne, ze nejaka stara pani, zijici treba v Australii, ktera zije z duchodu, si utrhla od huby jen proto, aby mel na chlast estebacky udavac. Mejla Hlavsa, prestoze zil v Jecny, kde chartu podepsali Jirka, Dana, Marketa, nevim jestli Pavla, chartu nepodepsal. Byl posranej za usima, jako vetsina naroda.

Kdyz me nekdo na Klamovce ukazoval magazin a na prvni strane Mejla s hajzlem Gottem, jak si podavaji ruce, to me dorazilo. Copak jiz zapomnel, ze to byl prave Gott, ktery pri slavnostnim odsouzeni a podepsani Anticharty mel velky projev pred drtivou vetsinou umelcu, kteri se zaprodali a tento ostudny papir podepsali? Hned po Sametaku jste meli tyhle grazly typu Gotta zavrit, nebo vystehovat, jako to oni delali s nama. Havel, roztrepanej z chlastu, mel moznost udelat poradek. Chtel? Teorie, ze se bal obcanske války, je nesmysl. Cesi nikdy nevalcili, akorat si v hospode obcas rozbili hubu. Ja jsem pevne presvedcenej, ze Havel byl v KSC. Nekdy kolem 60. roku. Pravda vyjde ven po jeho odchodu z Hradu. Vzpomente si na ma slova. Podivejte se na http://www.humintel.com/havel1.htm  .  Na tehle strankach se doctete, ze ve strane byl. A jeden z nejvetsich bolsevickych lotru, Zdenek Mlynar, chartista, vedel, proc to o nem napsal. Reci o chybe v tiskarne jsou nesmysl. Ve vete, kde je napsano, ze Havel byl ve strane, se neda zmenit obsah chybou sazece. To by musel byt jen chartista, s pochybnou minulosti a to neprepokladam bylo mozne v americke tiskarne, navic v dobe, kdy Mlynar knihu „Mraz prichazi z vychodu“ psal. Mlynar v te dobe nemel zadny duvod psat nepravdy o Havlovi. V 74. roce Havel byl prakticky neznamy clovek.

Sveho elitniho postaveni v Charte cerpala rodina Nemcu ostosest. Pavlina Nemcova s manzelem Palousem se nastehovali do vily na Male strane, jejiz velikost by stacila ubytovat pet rodin, nebo se tam mohlo nastehovat velvyslanectvi nejake zaostale zeme, kteremu by prostory bohate stacily. Skoro ze vsech se stali nenazranci, podobni nenazrancum z doby totality.

Jak chutna moc. K smichu a placi. Muj kamarad Hendrix, ktery delal na Barandove kulisaka dlouhy roky, se slzami v ocich se mi sveroval, ze ho v 90 odkopli jako psa. Hendrix, ktery byl aktivni nejenom v undergroundu, ale davno pred nim, treba kolem lidi jako Milan Knizak. Knizaka moc v Charte nemeli radi. Ne proto, ze nepodepsal Chartu, ale proto, ze byl vysoko nad nimi a hlavne vedel, ze polovicka lidi z teto spolecnosti je politicka pakaz. Kdybych ja vedel, ze se z lidi jako Jan Princ stanou nemyslici zrudy, nikdy bych mezi ne drive nevkrocil. Havel rekl Princovi, ze si musi udelat vejsku, aby mohl delat karieru v kontarozvedce. Vzdyt taky musel vedet, ze tento sedlak se nedostal ani na zakladni voj. sluzbu, protoze byl na hlavu. A takovyma lidma se Prezident obrnil. Proc Havel utikal tajne, jiz jako Prezident, a schazel se s ceskym Goebelsem Pavlem Kohoutem? To jsou jeho nejblizsi pratele, Kohout a spol.

Kohouta za propagandu, kterou delal v padesatych letech, meli verejne obesit na Staromestkym. A ne jenom jeho. Meli probehnout rychle vojenske soudy, jako v Rumunsku, kdyz zabili Caucesca. Ale to v Cechach neslo, protoze ve vsech
statnich uradech panovali a do dneska panuji stejni lide, kteri trestali a snazili se umlcet lidi, jako jsem ja. Kazdy, kdo byl nejak spolcen s komunistickou stranou, milicemi, s estebe, patri na tabuly hanby. A ne jim davat moznost ridit stat.

Pamatuje si nekdo ze starsi generace, ze by kolaboranti, kteri pracovali pro Nemce, byli ve vlade komunistickeho Ceskoslovenska? Nepamatuje. I kdyz vyjimky jsou.

V Cesku to doslo tak daleko, ze kpt. Vladimira Hucina zavreli za to, ze upozornoval na vzrustajici nebezpeci levicoveho extremismu. A hlavni roli v tom sehral Havluv oblibenec, oficialni blb, plk.Jan Princ.

Dalsi chartisticky vytecnik, plk. Frantisek Cunas Starek, se snazil rozehnat pokojne schromazdeni hnuti Rainbow, ktere melo setkani pred asi sesti lety v Cechach. Charlie tam byl a taky Jarda Kabelka. Cunas se snesl s helikopterou a raznym krokem kracel k cizincum. Kordon policie s obusky byl pripraven, stejne jako za komunizmu. Tenkrat mu Charlie, ktery vystoupil z davu a sel Cunasovi vstric, rekl jen par slov. “To muzes byt takova svine?“ Cunas beze slova vlezl do sve policejni helikoptery a odletel. Ozbrojene gorily se taky stahly. Co by se stalo, kdyby tam Charlie nebyl? Serezali by je obuskama, jako to delali za komousu? Asi jo.

Mam ja s temito lidmi neco spolecnyho? Proc uz konecne nekdo z nich verejne nerekne, ze jsem odvolal Chartu, protoze gauneri typu Mlynar se chovali v cizine uplne jinak, nez doma. Duvody, proc se snazim ocistit sve jmeno od Charty, pribyvaly. Ve Varech kazdy treti je na seznamu udavacu. Moji kamaradi, kterym jsem veril. Chapu, ze nekteri to neunesli psychicky, podepsali a nemuseli ani udavat. Kdyz jsem schovaval tajne dokumenty ve Varech, ktere se tykaly atomove elektrarny (tenkrat Charta pripravovala dokument o bezpecnosti vyuziti jaderne energie) jeden z mych nejlepsich kamaradu me neudal a vedel o vsem. A ja se pozdeji dozvedel, ze byl veden jako udavac. Ale Mejla? Vysmech vsem lidem v cizine a doma, kteri za Plastiky bojovali, kdyz proti nim rezim vystupoval tvrde.

Ve Vidni, kdyz jsem odvolal chartu spolu s dalsimi signatari, Ivan Medek napsal, ze jsme mladici, kteri jsou nerozvazni a nevedi co cini. Pane Dable-Medku, me bylo v te dobe 36 let, nic nerozvazneho jsem neudelal, naopak s rozvahou jsem se distancoval od lidi, jako jste Vy, satnari proverenej esteebe. Jinak byste jim nemohl prodavat Sparty, ktere jste mel ve Slavii pod pultem. Pred vystehovanim mel Medek plnou hubu antikomunismu. Ve Vidni, kdyz mel moznost publikovat a na nebezpeci komunismu upozornovat, psal nesmyslne povidky o stredovekych valkach! Byly za to asi stejne penize, jako psat o lidech, kteri doma trpeli pod komunistickym terorem. Irena Dubska, „vyhostena“ z republiky, si jezdila domu vyrizovat prodej svych nemovitosti. Kde to jsme? To si ta chartisticka elita doopravdy mysli, ze jsme tak blbi? Jim vsem bych naplival do ksichtu, kdybych mel moznost. A to vsem, bez vyjimky. I Jimovi Certovi, agentovi.

Cely prechod z komunizmu do kapitalistickyho komunismu mel jeden velky plus a to, ze se podarilo ziskat seznamy udavacu. Verim, ze tech zbyvajicich par tisic, tech nejznamejsich jmen ceskeho politickeho a kulturniho zivota, bude taky jednou zverejneno. Nevim jestli to bude mit nejaky vyznam v narode, kde na listine byla kazda hajzlbaba, domovni duvernice, satnar a cisnik. Popelarum bych veril, coz nemohu ric o uhlirich, pumparich a reznicich. Je mi na nic, kdyz si vzpomenu, jaka pakaz cast naroda byla a jaka pakaz dnes vladne. A na tom vladnuti se podileji i Chartisti, od kterych se snazim marne distancovat od roku 1979.

11. ledna 2002

 

Viden plna Chartistu

Kdyz jsem se rano poprve probudil ve meste, ktere melo byt muj novy domov, vykoukl jsem z okna v hotelu, kde jsem s rodinou travil nase prvni dny po opusteni Ceskoslovenska. Slunicko svitilo, naproti hotelu pekar, zavonely cerstve housky a ja jsem si v hlave procvicoval nemcinu, abych muj prvni nakup zvladnul. Poslal jsem pro housky me dcery, kterym bylo 12 a 9 let. Zvladly to. Housky byly vynikajici, kafe taky, nic nebranilo tomu, abych zacal novy zivot ve svobodne zemi.

Netrvalo dlouho a prijel pan Janyr, ktery byl zvlastni poverenec rakouskeho parlamentu pro chartisty, kteri prijali nabidku pana Kreiskeho a prijeli do Vidne. S Janyrem jsme odjeli jeho autem na rakouske ministerstvo vnitra, kde si nas zapsali na vyplatni listinu. Pote nas tento slechetny pan privezl do jedne americke organizace, ktera financne podporovala disidenty z vychodni Evropy.

Kdyz jsem nasedal do jeho auta, vsiml jsem si, ze v prihradce zadniho sedadla vykukovaly Tigridovy Svedectvi. Zeptal jsem se Janyra, jestli nema nejakou literaturu, jako Svedectvi, ci neco podobneho. Nabidl mi Pelikanovy Listy. Svedectvi se asi stydel nabidnout, mozna v nem mel zabalenou svacinu. Janyr mi taky v aute zacal davat jakesi skoleni, s kym se mam stykat, s kym ne, a tak me napadlo, ze ve Svedectvi svacina zabalena nebyla, bylo v tom neco uplne jineho.

Po tydnu jsme se z hotelu odstehovali do „naseho“ prvniho bytu. V Rotzergasse, v 17. obvodu Vidne. Primo naproti policii, v prizemi bydlel jugoslavsky disident, ktery chlastal vic, nez ja a znami z Charty doma. Kazdou noc manzelku skrtil, z bytu se ozyval krik, neco jako: „Boga, boga, tamhle bezi doga.“

Po nasem nastehovani do bytu jsem ja sam neznal telefoni cislo, kdyz zazvonil telefon. Poprve jsem zvedl sluchatko telefonu v byte, kde jsem bydlel. V Cechach nebylo mozny telefon dostat ani po deseti letech cekani. Zvednu telefon a z druhe strany se bodrym hlasem ozvalo: „Tak Vas zdravim ve Vidni, jsem Zdenek Mlynar...“ Zase zahadne varovani pred lidmi, ktere sice nejmenoval, ale asi me melo byt jasny, o kom mluvi. Nebylo. A taky mi nebylo jasny, proc mi doporucoval setkani s lidmi, ktere jsem neznal a ani znat nechtel.

Netrvalo dlouho a byl jsem sesnamen s Dr Milanem Skrontem, byvalym reprezentantem Ceskoslovenska v chuzi na Olympiade v Melbourne. Milan porad zvanil o Londynovi, jaci jsou kamaradi a me se vubec nezdalo, ze by Londyn kamaradil zrovna s nim. Zacal me byt podezrely, trpel jsem porad stihou, nikomu jsem moc neveril. Pozdeji jsem Milana Skronta nasel v seznamech udavacu. Dalsim chartistou, ktery se zacal kolem mne tocit, byl dalsi Dr..... Ales Sladek, vasnivy vcelar, ktery planoval odletet z Rakouska do Jizni Afriky pestovat vcely. Ales se nam jednou po deseti pivech sveril, ze vyucoval politicke kapacity, jako Strougala a par jinych darebaku. Po case Ales zmizel, pak od neho prisel dopis, v kterem mi poslal kopii dopisu Husakovi, kde prosi o odpusteni a zada k navratu do Ceskoslovenska. Zmizel, aniz jsem ho stacil kopnout do prdele.

Kdyz mi bezela zadost o vystehovani, jeste v Cechach, jednou v Repcicich me Charlie Soukup rikal, ze si novinar z Hranicare v Asi podal zadot o vystehovani. Taky chartista. A dodal, ze je neskutecne velky vul. Jednou zazvoni telefon, na druhe strane se ozve: „Ahoj, ja jsem Franta Simunek, nemuzu se u tebe stavit?“ Vzpomnel jsem si na Charlieho, kdyz mi ho tenkrat popisoval, moc jsem radosti nemel, ale na jeho navrh, ze bysme meli vypit sklenicku na privitani jsem reagoval kladne. Vysvetlil jsem mu, na ktere zastavce ma vystoupit z tramvaje, zeptal jsem se ho, co bude mit na sobe. Cely v cernym a v ruce fotak a dodal, jestli nema koupit par flasek. Ujistil jsem ho, ze mam v byte piti dost a vypravil jsem se na zastavku. Z jedne tramvaje vystoupil Franta, cely v cenym. V ruce fotak nasazeny v drzadle, vypadalo to jako samopal. Moje zasoby piti zmizely behem hodiny, Franta sel koupit dalsi flasky. Ani to mu nestacilo, tak jsme vyrazili do hospody. Probrali jsme Chartu, chartisty a po jeho vybliti se na zachode jsme se v pokoji odebrali ke mne domu.

Franta byl zajimavy clovek, jeden cas bydlel u chartistu Kavina a Bretsneiderove, nejsem si jisty s jejim jmenem, myslim, ze se jmenovala Nika a byla herecka, dokonce jezdili s potulnym divadlem a to byl pruser. Mimo Franty, ktery u nich bydlel a obcas jim hlidal dite, v byte prespavali disidenti z Ruska. Franta se pustil s ruskym disidentem do politicke debaty. Popijeli, popijeli. Franta nevydrzel a Rusovi vrazil facku. Od te doby se rusti disidenti moc ve Vidni nezdrzovali, jako by se bali nas, chartistu, ceskych disidentu.

V tehle chartisticke spolecnosti ma sve misto taky Ivan Binar s manzelkou. Ac pravicak, coz jsem si o nem myslel, schazel se jen z lidmi kolem Mlynare. Jeho manzelka, ktera ze strachu Chartu nepodepsala, nejvic o ni mluvila. A kamaradila se s Irenou Dubskou, se kterou chodila na kurs nemciny.

Byl jsem tam parkrat, pamatuji se, jak Irena Dubska rikala: „Jestli si mysli (Rakousko), ze nas nastehuji do nejakeho maleho bytu, tak se myli.“ Hm, clovek by mel byt rad, ze dostane zadarmo byt, a chartisticka smetanka si zacala vybirat.

Zacal jsem pracovat. Dostal jsem misto u Johhana Kollera, jedna z nejstarsich firem ve Vidni. Respektovana. Jezdil jsem s ohromnym caterpillarem, prace velice dobre placena, bavilo me to a byl jsem rad, ze jsem se postavil na vlastni nohy. Americanum jsem podekoval za jejich pomoc, to same jsem udelal na rakouskem ministerstvu vnitra. Urednici byli spokojeni, ze jsem se rychle vzil do rakouske spolecnosti a poprali mi hodne uspechu. Vecer zazvoni telefon, Janyr me nadaval, jak si to vlastne predstavuji, ze jsem si nasel praci. Proc jsem mu o tom nerekl? Ani si nepamatuji, jestli jsem ho poslal do prdele. Asi jo.

V kurzu nemciny zavladlo zdeseni. Vanek dela! Dubska jecela, ze jim kazim reputaci, doslova, ze jim kazim reputaci. Stal se ze mne darebak, jen proto, ze jsem zacal pracovat. Delal jsem od sesti do peti. Nekdy i v sobotu. Tam kde dnes stoji budova OSN, tam jsem bagroval tisice kubiku zeminy. Dokonce se muzu pochlubit, ze me muj sef sveroval prace, pri kterych stacil neopatrnu pohyb me ruky a skoda na historickem objektu by mohla byt obrovska. Byl jsem spokojen.

Manzelka nasla misto kreslicky, ale ze jeji nemcina nebyla moc dobra, navstevovala intenzivni kurs nemciny. To bylo tesne pred tim, nez jsem zacal delat. Jednou jsem jel autem kolem budovy, kde kurs probihal. Co nevidim, nekdo se snazil zacouvat z Fiatem 127 mezi dve auta. Prazske cislo, hlava vystrcena z okna se otocila a ja poznal Landovskyho. Volam na nej, on hned spustil, ze jsem kurva, protoze jsem odjel bez Ceskoslovenskyho obcanstvi. Spustil, je slaby vyraz toho, jak rval. Uplne besnil. Rval: „Kdyby me sebrali obcanstvi, tak to dam k soudu v Haggu.“ Rekl jsem mu, at se uklidni, ze si to reknem za dva mesice. Obcanstvi mu vzali. K soudu to nedal.

Landovsky byl jeden z prvich chartistu, kteri se mi pokouseli domlouvat. Prisel ke mne domu, co jako blbnu. Kdyz jsem mu rekl, ze neblbnu, ze delam, zapraskal knirem a odesel.

S Landakem byla sranda. On strasne rval. Jednou v kavarne mel proslov o dobe normalizace. Milan Racek tehdy prohodil: „Jo to byla kecupova doba“. V ty dobe bylo dost kecupu, sam si na to pamatuji. Kdyz jsme chodili na tatarak do Embassy ve Varech, cisnik nam prines neotevrenou flasku kecupu. Jednou byl kecup zaschly, zacal jsem s lahvi delat triky, aby se to uvolnilo. Uvolnilo se to v okamziku, kdy vstoupil do Embassy Nemec s najblejskanou plesi, na ktere pulka kecupu z flasky pristala. Landak rval jak pominutej: „Ty hovado, ja o vaznych vecech a ty o kecupech.“ V jine hospode kulturni debata byla tak bourliva, ze se chartisti poprali s Videnakama a Landovsky, zmlaceny policajtama, prespal s H. E. R. za katrem na policii.

Jednou jsem sel na blesi trh. Jdu kolem hospody, jedna z tech, ktera otvirala brzo rano a schazeli se tam vetsinou lidi, kteri si mohli dat par sklenicek vina, nebo par piv rano, pred svitanim. Prochazim kolem hospody, v deset rano. A ted jsem zahlidl Landaka. Protahl jsem krok, ale on me videl. Nebylo vyhnuti a prisedl jsem k nemu s poznamkou, ze si dam definitivne jen jedno pivo a jdu na blesak. „Zadny strachy,“ rekl Landak, „ja musim byt ve dve hodiny na Westbanhoff, segra prijede z Parize“. To me utesil. Porad zbyvala nadeje, ze se neochlastam. Zapletli jsme se jako vzdy do hluboke debaty. S rozkosi vypravel o turistkach, cesky holky, ktere jezdili treba do Italie (za totality!), zustaly v posteli s Landovskym pres noc. Hrozne se smal, kdyz to licil, jeho smich se nesl Vidni, cas bezel, na segru zapomnel. Jako ja zapomnel na blesi trh. Byl klidny a mily, trochu hlasity. Na druhou stranu, kdyz se rozzuril, hazel po Jirkovi Kasalovi karbanatky, ktere holou rukou vybiral z rozpalene panve. Porad mi nejde do hlavy, jak on, vecne rvouci tur, mohl dostat v Kralovskem divadle ve Vidni roli hluchonemyho.

S Landakem byla sranda. Kdyz, jsem se ho zeptal pri prvnim setkani pred budovou kurzu nemciny, co je noveho v Praze v signatarskych kruzich, odpovedel: „Je to v prdeli. Vodku musime chlastat na hajzlu v hospode, tam je klid.“ Az na ten jeho velice pratelsky vztah s komunistickym zlocincem Pavkou Kohoutem. Kohout mel prachy, Landak, jako my vsichi, hovno. V Praze me jednou Mejla tahal do vinarny, ze je tam Kokrhac (Kohout), nesel jsem tam i pres Mejlovo durazne upozorneni, ze prijdu o hodne, protoze Kokrhac plati. Mel jsem asi tricet korun na dva dny, ale odolal jsem. Radsi jsem si koupil dvacet deka huspeniny za dve ctyricet a dneska se nemusim stydet za to, ze bych si nechal platit od nejvetsiho zijiciho bolsevika. Landovsky a Havel museli byt ovlivneni timhle propagatorem komunismu. Vzdyt spolu travili dlouhe noci ve Viole, dny ve Slavii, kolem nich se motali zkrachovani komunisti. Levicova spolecnost.

V druhe pulce roku 77 se z Charty zacal stavat Cedok. Prijizdeli lidi o ktere se porad staralo rakouske ministerstvo vnitra, ale po zkusenostech s chartistickou elitou, postarano bylo o ne stejne jako o politickeho z Chile. Zadny prepych, ale hotel byl pekny, cisty, s recepci, v prizemi hezka restaurace. Kdyz chartistu zacalo prijizdet vice, nastehovali je vsechny do starych kasaren, depresivni.

A v tomhle hezkym chartistickym hotelu zil, potetovany od krku k chodidlu, Trkovsky. Jak se dostal ven nevim, ale Janyr se o nej staral. A Landak jednou vypravel s vyvalenyma ocima, jak vkrocil do recepce, prvni co videl, byla zenska hlava privrena ve dverich ve vytahu. Recepcni omdlel, kdyz videl nahou mrtvolu. Landak se zeptal co se deje. „Nic“, rekl Trkovsky, „dal jsem ji facku, ona omdlela a kdyz jsem sjel vytahem do recepce, abych zavolal doktora, popotahl jsem ji, aby me vytah neodjel. A recepcni, kdyz me videl, omdlel.“

Ve svych toulkam ve stredu Vidne jsem cirou nahodou objevil fantasticky bar, kam chodili studaci a i kdyz jsme se lisili zjevem, vetsinou jsme vypadali jako zarostly opice, brali nas. Zminil jsem se Honzovi Safrankovi o svem objevu. Honza byl unesenej barem a krasnyma studentkama. Varoval me, abych o tom nikomu z chartistu nerikal. Aby jsme si neposramotili povest. Za nejaky cas nas tam chodilo asi pet. Ja odletel do Australie a kdyz emigroval z Rakouska Honza, po priletu jsme se bavili o Vidni a signatarskych kruzich. Tak jsem se dozvedel ze Tympo, (mrzi mne, ze jsme se ve Vidni minuli) sedel na zachode ve starych kasarnach, kde bydlelo asi dvacet chartistu a brecel, protoze mu bylo lito, kolik stoji rakouskou vladu je vsechny zivit. A Honza ho vzal do naseho prisne utajovaneho baru. Pred zachodama byly na kazde strane vesaky na kabaty. Tympo, vycviceny z partyzanske trasy od Dvou Sluncu k Nemcum, stal rozkrocen mezi vesakama, ktere drzel, mirne predkloneny, vesaky nakloneny k nemu a on blil do kozacek krasne studentky (Tympo, nezlob se, tvuj vykon si zaslouzi zverejneni, mam Te porad rad, jako jsem Te mel.) A bylo po ftakach. Charta mela zakaz vstupu do naseho prisne utajovanyho baru s krasnymi studentkama.

Nastehoval jsem se do zbrusu noveho bytu v malem komplexu, kde byl kryty bazen pro lidi zde bydlici a jine vymozenosti. Do prace jsem to mel deset minut pesky. Kousek ode mne, par stanic tramvaji byla ctvrt, myslim, ze se jmenovala Wahgramer, jejiz stara puvodni cast vypadala jako male mestecko, kde byli hospody, tak trochu riznute rakouskym venkovem a jizni Moravou.Vubec jsem o techto skvostech nevedel, z tema me seznamil mistr Brikcius.

Jednou jsem prisel z prace, zazvonil telefon. Zvednu sluchatko, bitte, na druhe strane se ozvalo: „Kde jses, ja tady mrznu.“ Eugen Brikcius dorazil k me prevelike radosti do Vidne. Zeptal jsem se ho kde je, „V budce“. Tak se ho ptam v ktery. U Pratru. Tenkrat mrzlo az prastilo. Eugen byl vzdycky jednicka, s Honzou Safrankem dohromady neuveritelna sila.

Kdyz prijel Honza do Vidne, bydlel ve Schwechatu, kde bylo par bytu pro chartisty. Po jeho prijezdu do Vidne jsme sli na pivo. Ja, Helena, Honza a Eugen. Typicka stara prazska kavarna i s cisnikem, ktery predvadel vrchol cisnickeho umeni. I vzhledem Eugen a Honza byli u vytrzeni. Hospoda pradna, jen my ctyri a mistr cisnik. V jedenact byla zaviraci doba. Mistr cisnik nam prisel oznamit, ze se zavira. Celou dobu, co jsme sedeli na krasnych starych kavarenskych zidlich, Eugen a Honza prohodili nekolikrat pochvalne slovo za jeho vykon. On si tak strasne moc vazil na tom byt dobrym cisnikem a taky prohlasoval, ze zakaznika si musi vazit a obsluhovat podle jeho prani. V Rakousku byly predpisy prisny. At to byla zaviraci doba, nebo veseni pradla pred nedelni navstevou kostela. Samozrejme, s omluvou, ze nam da jenom lahvovy po uzaviraci dobe. Protahlo se to pekne. Vzajemny respekt. Ne jak v Cechach, kde cisnik byl fizl a kvuli kazdy malickosti volal pro hlidku VB.

S Honzou a Eugenem jsem prozil ve Vidni hezke chvile. Pak prijeli Karaskovi, Dasa Vokata, Honza Pavelka, ktery hned po vystoupeni z vagonu øekl: „Nechci o Charte slyset. Jedu do Ameriky“, kde se mu dari dobre. Karaskovi byli ve Vidni skveli. Doopravdy vzacni lidi.

Mezi chartisty ve Vidni se objevil Premysl Janyr mladsi. Po vyhozeni z Karlovy univerzity. Jak je to mozny? Jeho otec, poverenec rakousky vlady pro disidenty z Ceskoslovenska, sam uprchlik, a jeho syn jede legalne studovat zapadni ideologii.

Kratce po jeho prijezdu na studie me vyhledal a pustil se do mne se slovy: „Co se tady deje?“ On, legalne studujici v Rakousku, se me pta, co se deje. Nesouhlas s komustickyma elitarema jej rozurila k nepricetnosti. Komousi ovladali vsechno.

Byl jsem pozvan panem Malaskem ze Svobodne Evropy k nemu domu v Bavorsku a on byl jeden z mala Cechu v emigraci, ktery nebyl nejak zapletenej s bolsevikem. Probirali jsme me odvolani Charty, ktere bylo ve Frankenu v Nemecku vlozeno do jednaciho radu na konferenci vsech slozek emigrace z cele Evropy. To bylo koncem roku 1978. V rakouskych novinach v Insbrucku dokonce sli tak daleko, ze na prvni stranu vytiskli: „Zavrit, nebo vyhnat.“ V ceskych novinach v Rakousku uverejnili cast meho odvolaciho prohlaseni jen jedny krajanske noviny.

Vsechny cesky spolky byly prolezly fizlama. Majitel zname pivnice v Pratru Kolarik mi rekl, ze musi zamestnavat prubezne nekolik slovenskych cisniku, jinak mu neprodaji Budvar, za kterym a gilovanym kolenem jezdili autokary az z Nemecka.

Kdyz jsem byl na zvlastni komisi pri rakouskym parlamentu, Janyr starsi omital odpovidat na moje otazky v nepritomnosti sveho pravniho zastupce. Na odchodu me rekli dva lidi z komise, ze o Janyrovem napojeni na ceskou rozvedku vedi, ale ze neporusuje zajmy Rakouka a tim nemaji moznost ho stihat. Taky v zemi, kde se to hemzilo spionama z celyho svìta, by to nebylo moc lehky.

Tahle levicova skupina signataru kontrolovala prijem informaci o Charte, ktere byly urceny zapadnim sdelovacim prostredkum. Jednou jsem byl na obede s Jirkou Kasalem a redaktorem Die Presse a ten byl sokovany, kdyz jsme mu rekli o pripadech utoku na signatare v Cechach estebakama. Bolsevici se dopousteli tezkych zlocinu a zpravy byly Medkem a Janyrem blokovany, protoze postizeni byli antikomusti. Zpravy dostaly zelenou, kdyz se jednalo o nekoho z elitarskyho okruhu v Praze.

Zacal jsem pomalu citit, ze si zacinam pripadat jako doma v Cechach. Strach. Z neceho. Porad. Kdyz jsme s Jirkou Kasalem sli v noci po stare Vidni, otaceli jsme se jako v Praze. Stejne jako v Praze stoupal tlak na chartisty, tak ve Vidni skupina lidi, jako Janyr, Mlynar a Medek pouzivali ruzne formy, jak nas pomluvit, aby snizili vyznam naseho odvolani podpisu Charty. Katolicky bolsevik Medek dokonce nazval v krajanskych novinach Jirku Kasala buzerantem (pouzil mirnejsiho vyrazu). Stejny metody, jako estebaci.

Financne jsem na tom byl velice dobre, meli jsme par dobrych pratel, ale pritomnost techto politickych prostitutu me donutila k rozhoduti z Evropy odejit. Podle me spokojenosti v Australii muzu potvrdit, ze jsem si vybral dobre. Nepiji alkohol, chodim na plaz, citim se dobre. V rijnu mi bude 59. A obcas premyslim o case.

Kdychych mel moc vratit cas, tak bych se vratil do doby, kdy Mejla Hlavsa zil. A kdybych mel takovou silu, ze bych cas mohl vratit jeste vic, tak bych se vratil tak daleko, kdy Charta neexistovala a Mejla a jini byli moji dobri pratele.

Cisti, bez podepsani se dablovi. Moc me to Mejlo mrzi. Byl jsi mlady.

Jirka Vanek, Sydney, 12.unora 2002