Venovano Rostovi Hedvickovi za jeho osvetovou praci.

Cast prvni

Rozhodl jsem se ve Vidni, ze budu emigrovat. Jiz po druhe. Vsechno prodat a zmizet z Vidne, ktera byla v ceske komunite stejne ruda, jako prava ceska komunita v Cechach.

S prodanim nebyli potize, Svata Karasek vsechno bere. Nevzal, protoze prijal nabidku evangeliku ze Svycarska, kam pozdeji odesel. Mohl jsem si prakticky vybrat vsechny zeme, ktere podepsali Zenevskou konvenci. Do Argentiny se mi nechtelo a jak se ukazalo pozdeji, dobre jsem udelal, protoze kdyz jsem delal pridavace po mem priletu do Sydney italske parte zedniku, kteri pri valce mezi Angliji a Argentinou fandili Argentine, ja se radoval z potopeni argenticke lodi s pulkou argenticke armady. Kanada, muj zivotni sen (krasna priroda, snih, hokej), neprichazela v uvahu. O jejich nevyhodach jsem slysel od jednoho Cecha, ktery se z Kanady vratil do Rakouska. On rikal: „Lesy, podle toho kde, vetsinou v lese nemuzes otevrit hubu, hned ji mas plnou komaru, a v zime zmrznes.“ Zima me odradila. V te dobì Robert a Eva Witmanovi meli podanou zadost o pristehovani do Australie. Probral jsem moznosti odletet na druhou stranu zemekoule s Eugenem Brikciusem a Honzou Safrankem. A pak se delo neco, cemu do dneska nerozumim. V pondeli Evzen sel se mnou coby muj tlumocnik na Australskou ambasadu ve Vidni, dali mi papiry k vyplneni a nevim co jim Eugen rekl, proze v te dobe jsem moc anglicky neumel, jen par slov z rodaku, vlastne jsem neumel nic. Zadost jsem v utery odnesl na ambasadu, ten samy den jsem dostal od nich telegram, ze mam nasledujici den interview, mel jsem dve, ve stredu zdravotni prohlidka u doktora, ktery mel s Ambasadou kontrakt. Doktora hlavne zajimalo, jestli mam nohy. Stalo se, ze rumunsky emigrant priletel s dvouma protezama a jeste byl mentalne zaostalej. Ve ctvrtek jsem odnesl nase pasy, utecenecke, na ambasadu a celej znicenej jsem si namlouval, ze par dni bude pokoj a doktor se mi nebude divat do krku, jestli nemam filcky. Ja blahovej, v patek prisel telegram, ze v utery letime. Skutecna emigrace, nemel jsem poneti kam letim. Pred ocima jsem mel reklamni foto Sydney z nadhernym mostem a Eugena, ktery prstem bez premysleni ukazal: „Tady budes bydlet“. A ja skutecne skoncil nedaleko Mostu, ne pod mostem.

V noci se mi zdalo o lodich, ktere po valce prijizdely do Ameriky, z kterych rodiny s uzasem koukaly na Sochu svobody, zeny brecely, asi se jim stejskalo po domecku s kozou a kravkou, chlapaci se uz nemohli dockat az vpadnou do bordelu a pokud to byli Cesi, tak ze jim ukazou, zac je toho loket. Nejhorsi bylo, ze jsem ani mame nenapsal, ze premejslime o Australii, a najednou odlet stanoven na utery, kolem 8. vecer. To byl pruser.

Kdyz jsme opousteli vidensky byt, kde jsme prozili moc krasnych chvil, Helena byla smutna. Videl jsem, ze bojuje, jestli si to nema na posledni chvili rozmyslet. Holky rvaly, ze mezi opice nepoleti. Jak jsem zjistil pozdeji, opice zde neziji. Microbusem jsme prijeli na letiste, klicky jsem vlozil pod koberecek; jestli si Folcika nekdo vyzvedl, nebo tam ceka dodnes, nevim.

Na letisti sileny napeti, Robert a Eva leteli s nama. Vsichni jsme leteli v letadle poprve. Nejblize k letadlu jsem se dostal, kdyz jsme sli se skolou povine na vystavu o stvacich, zradcich a spionech. Pohladil jsem tenkrat letadlo, kterym chtel uletet k imperialistum zradce komunismu. Robert s nervama v prdeli razne prohlasil, ze si musime koupit par piv na cestu. Coz jsem s radosti privital, protoze se mi svirala prdel, mel jsem strach, jestli doletime.

Hodinu pred odletem nam dali australani letenky a pasy s trvalyma vizama, srdce mi tlouklo, predstava, ze mama takou dalku nemuze za mnou prijet, ja nemuzu za ni do fasistickyho Ceskoslovenska, vsechno se mi honilo v hlave. Alpy, stara Viden, Vary, Praha, Vranov, Vresova, Prunerov, Prazsky Hrad, neumel jsem si vubec predstavit, ze budu odevseho, co bylo soucasti meho zivota, tak strasne daleko. A pak to prislo. V 80. roce, kdyz se nastupovalo do letadla, se nepouzivaly nastupni harmoniky, ale slo se pesky k letadlu. Projdem pasovou kontrolou, vkrocime na nastupni plochu a prede mnou slon. Hned jsem si vzpomnel, kdyz jsem byl mlady, jak jsem se bal slona, proze byl veliky a ja bych ho asi neprepral.

Posledni let Pariz-Viden-Singapur-Sydney. Z Vidne Qantas prestal litat.

Slon bylo letadlo, kterym jsem mel letet. Jumbo. Neco tak ohromnyho, vysokyho, myslel jsem si, ze se mi vse zda. Usadili jsme se, hned jsme otevreli plechovky piva, utahl jsem si pas, ze jsem nemohl dychat, nic jsem nevnimal. Pak jsem byl silenou silou pritlacen do sedadla, a probral jsem se ze soku, kdyz australska letuska s usmevem se mi ptala, co si dam, pivo, vino, whisky, liminadu, colu, mliko, vsechno na vozitku, takovej minibar, vyber, ktery nemeli ani ve Florentine ve Varech . Ja jsem nepil, zaprve jsem se bal a za druhy chtel jsem mit jasno v hlave, abych si na vse jednou mohl vzpomenout. Ale nekteri pili, hlavne Cesi a Polaci. Polaci to rozjeli klasicky slovanskym stylem, letusky nestacili litat s vodkou, nakonec jim rekly, at se obcerstvi sami. A Polaci uposlechli, nosili si sami cely flasky vodky. Zadarmo, samozrejme.

Taky jsem obcas zaslechl cesky: Kde je ta krava? Tak byla nazyvana letuska, Australanka, která s ceskyma emigrantama mela hodne prace je obslouzit, coz delala s usmevem a nekdo z Cechu cekal na kafe trochu dele nez v Kotehulkach. V letadle jsem si udelal jasnou predstavu o Australii a ceskych emigrantech. Posadka letadla se chovala stylem, ktery me byl v Evrope neznamy. Zadne naucene usmevy, vse prirozene. Kdyz jsem letel poprve v 90. do Cech, ceske letusky vypadaly jako almary, vecne hulily a divaly se na nas zvrchu, zasrany protekcni obludy. K tomu se vratim nekdy priste.

Pristali jsme v Singapuru, byl jsem vyvalenej s nadhernyho mìsta; mrakodrapy, zalivy s lodema, predstavoval jsem si Singapur jako mesto piratskejch hospod. Z letadla jsem videl, ze se tady neco zmenilo od doby, kdyz jsem jako kluk o Singapuru cital. Neskutecny provoz na letisti, jak to zvladli, me udivovalo. Meli jsme dve hodiny cas. Vrhli jsme se do trafiky, to bylo prvni, aby jsme poslali pohledy domu, spoluzamestnancum, ty jsme chteli nasrat, ja poslal na SNB. Mame  jsem napsal, ze jsme na ceste do Australie a ze tam asi zustanem.Odechl jsem si, ze jsem ji konecne dal vedet, aspon castecne. Ve fronte na pohledy se hned Cesi poprali, proze se obvinovali, kdo predbiha. Taky Robert zacal rvat, ze TEN chlap ma zeleny tesilaky a ze je to fizl, nikdo jiny je pry nenosil. Nadhernym singapurskym letistem se nesl rev ceskych emigrantu, prolinal se mi s mym udivem nad nadhernymi orchidejemi, architekturou a vsemi krasami letiste.

V mistnim letistnim tuzexu, Cesky se vonely vonavkama, ktere byly nabizeny jako vzorek. Nasraly na sebe tolik, ze jeste dnes musi smrdet. A taky jsem zaslechl, jak si nekdo popevuje ceresnicky, ceresnicky, ceresne. Nahlas, aby to kazdy Ind, Japonec, nebo American slysel. Byl jsem rad, ze jsme z letiste zmizeli. My Cesi, jsme vsichni vypadali jako jugoslavci, stejny strih vlasu, nekteri meli kalhoty do zvonu a svedskou kosili, coz nefrcelo dvacet let, ale my Cesi vsechno zname a mame prehled. Odleteli jsme se Singapuru a ja se tesil, ze nam zbyva jiz jen 8-9 hodin letu a pristanem v Sydney. To uz jsem prestal myslet na minulost a predstavoval jsem si, co asi budu delat, aby jsme neumreli hlady, kde budeme bydlet a jak se domluvim. Sel jsem na zachod a okamzite jsem byl v minulosti. Zachod v Jumbu me primominal zachod ve vlaku mezi Chomutovem a Mostem - poblitej, hajzl papir vsude, pochcana podlaha. To jsme jim to ukazali, my Cesi, jak to umime roztocit.

Stydel jsem se a se mnou par dalsich Cechu . V letadle jsme sebou vezli i nase narodni zvyky, ne ty popsane v knihach, ale ty skutecne. Koukal jsem z okna, nechtel jsem propasnout okamzik, kdy budeme nad australskou pevninou. A ve stejnou dobu, kdyz jsem videl z vysky deseti kilometru zlate plaze, ktere se tahly do nekonecna, kapitan oznamil, ze jsme nad zemi vyvolenou, popral nam hezky zbytek letu a oznamil, ze budeme v Sydney asi o dvacet minut driv, coz vzbudilo neuveritelny udiv. Vzpominam si, jak ceske drahy na trati K.Vary Cheb, coz normalne vzalo kolem hodiny, dokazaly zpozdit vlak o dve hodiny. 50 km za tri hodiny.

Pomalu jsme klesaly, ja s uzasem koukal na zalivy, plaze a Sydney, ktera se mi mela stat mym skutecnym domovem, kde bych mel i umrit, protoze jsem neveril, ze v Ceskoslovensku dojde ke zmene, abych se jednou mohl vratit ke svym stromum, ktere jsem znal po desetileti, koupat se v rybniku s olsema, divat se na deti jak sankujou, chodit na houby na sva mista, hadat se o kadou hovadinu se svyma sousedama a navstivit hrob meho otce, kteremu komunisti totalne zkurvili zivot. Letadlo pristalo perfektne a muj zivot zacal znovu, bylo mi 37 let. Necelych.

Cast druha

Nadechl jsem se poprve australskeho vzduchu, zadny vypary z dieslu a jinych spalenin ve vzduchu. Vzduch byl tak cisty, ze ho nebylo videt. Par kroku jako protinozec a ja prisel na to, ze svet je malej. Evropa se mi zdala blizko, Cina az prilis blizko. Sydney, mesto o kterem jsem nevedel nic. Jen od mych holek, ze tam zijou opice.

Nasedli jsme do autobusu, ktery nas odvezl na hostel. Po ceste, vsichni nalepeni na oknech, jsme odhadovali, kam nas asi vezou. Projizdime po cistych silnicich mezi lagunami, koukam na Helenu, s oci ji tecou slzy, ja se ji ptam proc breci a ona me rekla, abych se podival z okna a ja rikam ze vidim rodinku labuti a ona buli a rika, jo ALE cernych. Cerny labute. Dorazime do Hostelu, podle velikosti rodin nam dali klice od bytu, zadny zazrak, ale jsem vdecen za ubytovani. Okamzite nam vsem otevrala pobocka banky v hostelu konta, tim ziskavala od prijezdu migranta dlouholeteho klienta. Vypsani par folmularu, kazdej dostal deposit book, kam si bude ukladat podporu. V hostelu rodina mohla zustat asi pul roku, my jsme s desem uprchli po mesici a neco. Druhy den, kdyz jsme se vzpamatovali, vyrazili jsme s Witmanovymi na prochazku. Prosli jsme starym, hezkym hrbitovem Coogee South a po nekolika metrech se pred nama objevila plaz, hezky domy, restaurace, kavarny, vsechno. Byl duben, babi leto a Robert to nevydrzel a do more skocil oblecenej, akorat boty si sundal. Skoncili jsme v polynezke kavarne, kde jsme pili pivo a neprestavali se divit, proc jsou lidi tady tak fajn. Druhy den jsme se divili, ze velka cast Cechu si uz zacala na vsechno stezovat. Cesi si stezuji vsude.

Prosli jsme zkouskou anglictiny, ti lepsi sli do 5ti tydnovyho kursu, tam sla Helena. Ti blbejsi sli do dvoumesicniho plus 5 tydnu. Ja patril mezi ty blbe. Seznamil jsem se v Hostelu s Milosem Krejcim, byvalym reprezentam na kole. Vyborny a tezce pracujici clovek. Udalal si plnou licenci, za par let dum jako krava, dalsi na Gold Coast, instalater. Milos ma nejlepsi klienturu, neni se co divit, parkrat jsem s nim delal, kvalitu jeho prace a rychlost znam. Jeden z Cechu, kteri se prosadili praci. Milos mi rekl, ze zacal delat s ceskou partou instalateru a ze potrebuji dva navic. Tak jsem zacal delat, v novych bytovkach rozvod vody. V jedny hezky ulici, Cook Road, Finove pripravovali vse na betonovani, praci s drevem maji v krvi. Beton na nove podlahy rozhrabavali Jugoslavci, kachlikari Italove, maliri Rekove, instalateri Ceci. Stavbyvedouci Ostravak, kterej znal dobre Mamulu, (Komous). Devku pro vsechno, co chodila pro svadciny a Whisky pro stavbyvedouciho, delal Frantisek, ktery s Josefem, stavbyvedoucim, delal jiz par let. Pred par tydnama jsem videl Frantiska po mnoha letech a on porad dela devku pro vsechno, moc se nenadre, vydelava tisicovku cisteho tydne a je velice spokojen a divil bych se, ze vi o rozdeleni Ceskoslovenska. Uplne vzitej mezi Australany.

Prvni den prace skoncil a ze se jde do Josefovy maringotky na kus reci. V maringotce Finove chlastali finlandiu, pivo, whisky, na obed jsme chodili do krasnych baru, vsechno cisty, nikdo nas neupozornil, ze jsme nekdy byli spinavy. V Ceskoslovensku me nepustili v teniskach do nocni vinarny, ale ze jsem vypadal jak strasidlo ve vypujcenym saku, jim nevadilo. Kazdej patek jsme se schazeli v baru s otevrenymi zahradnimi restauracemi, v centru nejbohatsi ctvrti Double Bay, k neuvereni. Pri sklence se domlouval Pavel, kterej firmu vedl, se znamym dentistou na pristi navsteve.  Dentista byl kazdej patek totalne na mol. Mistni smetance ani trochu nevadilo, ze jsme pristehovalci a protoze jsme byli mladi a oni mely, pisi s tvrdym Y, zajem nam ukazat jak se Sydney v patek bavi, vzali nas do znameho Piano bar, kde piano jsem nevidel, jen spousty lidi, mezi 18 a 50 let, z repraku hudba, radost, nadherni lidi, vsichni si rikali krestni jmenem, milionari, metari, pravnici dohromady. A ja, Robert, Eva a Helena. a taky je zajimavy, ze to byli vetsinou zidi, kteri v Double Bay ziji a prakticky vlastni. A nutili nas chlastat, vitali nove Australany. Porad jsme bydleli v hostelu, hadky a vecny stezovani Cechu nas nebavilo a odstehovali jsme se. Do prazdneho bytu. Meli jsne par dek a nadobi, klid, pohoda. Vecer jsme sli na prochazku ulicemi na Dover Hight, dalsi z nejbohasich ctvrti, v tech se dalo najit laciny ubytovani, koukam u prvni vilky vidim hezky dve kresla, vyhozeny. Nalozim na zada, meli jsme v cem sedet. Myslel jsem, ze jsem v raji. Tamhle stul, mimochodem ten stul mam do dneska, je stary sto padesat let. Tamhle zidle. O pecenych kuratech jsem taky snil, ale tohle me bylo pozrezely. Zaclony, ktere jsme nasli, jsme vyprali v automaticke pracce, kterou jsem dokutaleli domu mezi vilama milionaru, po pulnoci. Poslednich padesat metru, kdyz jsem padal vysilenim na drstku, policejni hlidka mi pomohla s prackou do bytu a se zajmem koukala, jestli funguje. Funguvala, zakroutili hlavama, poprali vse nejlepsi a poradili, at si koupim rudlik, nebo auto. Auto jsem si koupil pristi tyden, rudlik jsem nasel po paty vyprave. Kdyz jsem na nem vezl zanovni lednici, byla polita jen barvou, jako nova, ticha, kolecka vrzaly, psi zacli stekat. To je zajimavy, jak se psi dokazou hadat. Nektery psi zacali i vyt, pripadal jsem si jak krysar ve stredoveku. Nebylo vyhnuti, nechtel jsem abych pred rozednenim vzbudil lidi, kteri vstavali normalne kolem osme a hlavne aby me nikdo nevidel. Videla me ale reditelka skoly, ktera bydlela naproti, tenkrat jsem ji mel chut rict: „Co cumis babo v natackach“.

Jeste ze jsem to neudelal, kdyz jsem sel s holkama do skoly, kde reditelovala, poprve, tak v jeji kancelari nejdriv se predstavila krestnim jmenem a pak ve velice krasne konverzaci, pili jsme caj, se mi zeptala, jestli jsem se nezranil pri stehovani lednice. Prijemna pani, trochu upovidana, rozumnel jsem ji kazdy paty slovo. Skola tri sta metru od nas.

Prohrabal jsem se v popelnici, jestli nikdo nevyhodil olej, jakykoliv, psi asi cejtili konec sveta, moje sramoceni je primo rozzurilo. Kdyz jsem prohlizel flasku, nevedel jsem, jestli je to brandy, nebo zubrovka, plna, neotevrena a ja dopil pivo ktere jsem nasel vo dve ulice vedle, taky original baleni, prislo na mne chcani. Krcil jsem se za plastikovyma popelnicema, drzel rudlik s lednickou, aby me ji nekdo neukradl. Nebylo vyhnuti, musel jsem chcat, pochcal jsem kolecka u rudliku, a rudlik byl tichej jak mercedes. Rano jsem to jen doladil, po nekolika rychlych prochazkach jsem doplnil byt, ktery byl vcera prazdny, vecmi, bez kterych jsme se nemohli obejit. Opekavac topinek, mixer na ovoce, zehlicka, zkratka vsechno. Postupem casu vymenil za lepsi, lidi vyhodili upne nove matrace, kvalitni, v originalnim zavarenym plastiku. Jednou za ctvrt roku, v urcity oblasti, dvacet tricet ulic muzou lidi dat vse, co nepotrebuji na travnik pred barak a v nekolika dnech to zmizi zadarmo na skladce. Nebo u me v byte. Mel jsem nekolik barevnych televizi, nasel jsem bednu plaveckych ploutvi, Robert a Eva byli u vytrzeni. Robert, z Knizakovych Aktualu zacal hrabat v hromadach jako pes. Robertovi jsem dodaval speakers, cim vetsi, tim lepsi. Mel je polozene celem k podlaze a poustel do nich africke tamtamy, na plny kule. Budil sousedy, co bydleli pod nim. Oni ho budili v noci. Kdyz se potkali, usmali se na sebe a valka na novo. V Cechach by se lidi soudili a chteli vytriskat miliony za ohluchnuti reznickyho psa. Jinej kraj, jinej mrav. Zacali prijizdet lidi z Vidne, potrebovali detskou postylku, dodal jsem. Lednici, dodal jsem, par kusu nabytku, taky jsem jim dal zadarmo. Vsechno zadarmo a pak me jedna Ceska pomlouvala, ze jsem jim dal lednici, ktera fungovala jen mesic. Stare ceske prisovi, za dobrotu, na zebrotu. S dobrotou jsem skoncil. Prodaval jsem pracky a lednice na staly inzerat. Mel jsem velkou garaz, naucil jsem se lednice a pracky opravovat, koupil vse co jsem potreboval a vydelaval PENIZE.

To uz jme bydleli na Bondi Jctn v hezkym domku, se zahradkou, kde jsem opravoval, strikal, pracky a lednice. Kupoval jsem auta, na aukci, do pristi aukce bylo prodane, nekdy jsem koupil i dve najednou. A celou tu dobu, jsem chodil do Baru na Double Bay a mezi lidi, ktere jsem poznal v Piano baru. Nikdy jsem se nedovedel, kolik ma plat Jimm, pravnik, ktery delal u velky firmy, coz jsem se dozvedel od Cechu, kteri do teto spolecnosti chodili. Byli lidi, ktere jsem znal dva roky jen podle jmen, nikdo nevedel, co delam ja. Zaplatpanbu. Nikoho to nezajimalo, do soukromi se nikdo nikomu nestoural. Coz se neda rict o hospode Na ruzku na Bondi, kde se emigranti schazi a do dneska hadaji. Byl jsem tam jednou, za celou dobu. Co me ale prekvapilo, kdyz byli Karaskovi v Sydney, pred dvema lety, par lidi od Ruzku, Mira a Ivan Hricenkove, Sergej, pripravili hezke prostredi na Bondi Beach, peklo se maso, pilo vino a pivo, ja nepil, jen kouril joint, stejne jako Charli. Musel jsem domu trochu driv a mel jsem strach, aby od Ruzku se moc neozrali a neudelali ostudu. Ozrali se a poprali, kameraman a rezizer maleho filmoveho stabu, ktery prijel z Prahy tocit o Charlim a par lidech film. Tvrdim furt, ze cim vetsi vzdelani ma Cech, tim vetsi ozrala. Zacal jsem poznavat Cechy, kterym se darilo velice dobre, spojeni s vlasti bylo u nich minimalni a u nekterych vubec. Prisel jsem do styku s lidmi ze Spolecnosti pro vedu a umeni. Znam Cechy, kteri se doslova uchlastali k smrti, kteri byli na heroinu, poznal jsem jich dost. Do Sokala jsem nezavital ani jednou a na Rybovou msi jsem sel dvaktat. A taky jsem se tesil na mamu, ktere dali povoleni k navsteve. Na nekolik mesicu. Nemohli jsme se dockat s holkama, az babicku budeme cekat na letisti a ona jim priveze jejich prani, Karlovarske oplatky a me flasku Berechovky.
Dockali jsme se...

Cast treti

Pocital jsem hodiny, kdy moje mama pristane na letisti Sydney a konecne me vynada, ze jsem odesel s rodinou daleko, k protinozcum. Opak byl pravdou. Letadlo pristalo, mama nikde. Ze by se stratila v Singaporu? Cs. aerolinky, s kterymi letela, jim davali zvlastni vizitky napsane v cestine, kdyby se stratili na letisti a nevedeli, ze jejich let pokracuje s Qantasem. Mel jsem strach, jestli se mame neco nestalo, chtel jsem se jit informovat, jestli nekdo nevypadl za letu z letadla, kdyz holky zacaly kricet, Babicka, Babicka. A pak jsem ji zahlidl. Moje zlata mama se hadala s celnikama, samozrejme cesky, protoze ji nedovolili vzit pomeranc z letadla. Co se tyce jidla, predpisy jsou tvrde. Nektere bezne nakazy a nemoci tady neexistuji a Australie jim zatim celi s uspechem. Konecne mama vychazi ven, ohromna radost, slzy, vnucky, babicka, mama a syn. Sednem do auta, mama od prvniho okamziku nadsena Australiji, jine rostliny, kvety, bili papousci, velky jak slepice, rad je moc nemam, kdyz se jich usadi na strom pred domem kde bydlim dvacet, nebo vice a zacnou rvat, mam chut strom podrezat. To by ale sedeli na strese domu, ktery nevlastnim a tudiz zapalit, nebo vyhodit do povetri nemuzu.

Mama prijela oblecena jak na severni tocnu. Vyrazili jsme koupit neco lehkeho, co bude nosit v teple Sydney. Nekdo dostal napad, ze by jsme mohli jit do China Town, kde je obrovsky Paddys market a kde se letni saty daly koupit za 5 dolaru. Mama byla unesena, nejenom cenou satu a vseho co tam nabizeli, ale stala se z ni na stara kolena Hippies. Kazda Ceska vypadala jako hippies. 5 dollaru a ceska moda byla videt vsude. Barevny psychodelicky sukne, laciny, prakticky, v Cechach modni. 100 let za opicema. Nektere Cesky nosili sukne hippies a k tomu si tupirovaly vlasy, coz byla moda pred hippies, celkovy obraz byl zalostny. Koupil jsem mame normalni obleceni, nechtel jsem, aby se jim podobala vzhledove, dusevne byla od nich daleko dost, takze s tim jsem si praci delat nemusel. Ale jako spravnou Cesku jsem ji nemohl zabranit, aby si dvakrat tydne nebarvila vlasy na Tiziana. Mama byla jak u vytrzeni, ten vyber. Dve hodiny jsme ztravili vyberem barev na vlasy. Ale nelituji casu, hodne jsem se i priucil. Od prvniho dne, mama v plavkach, ktere si privezla z Cech, se skvarila na slunicku, aby as se vrati, kazdy videl, ze byla v Australiji. Mamo, neblbni, vzdyt tu budes nekolik mesicu, mas casu dost. Moji rady stejne neuposlechla, naopak me upozornila, ze se zatahuje. Neprselo dva mesice.

Kazde rano me budila s otazkou, jestli jsem dal kockam nazrat, ze mnoukaji, asi maji hlad. Kocky jsem zacal nenavidet, normalni zradlo nejedly, libove masicko muselo byt pro ne nakrajeno na male kousky, stal se ze mne jejich otrok. Nenapadne jsem svym kockam rikal, ze az mama odleti, tak si to s nimi vyridim. Jednou jsme jeli autem a mama vidi na travniku Esky, prenosna chladnicka, kde vydrzi jidlo chladne par hodin. Mama zvetrila a zeptala se co to je a proc to je jen tak venku, vrtalo ji hlavou, ze to nikdo neukradne. Rekl jsem ji, ze to nekdo vyhodil, sam jsem mel v garazi tri, jako nove. Jirko, vzdyt je to skoda, vem to. Rozhlidl jsem se, otevrel Esky, uvnitr flaska vina, plavky. Nalozil jsem Esky, nama si doma zkusila plavky, jeste s vysackou, vino bylo chlazene, dobre, plavky ji sedely, vypadala jako modelka ze Zeny a mody, jen velky plasticky mic chybel. Bylo mi jasny, ze esky vyhozena nebyla, jen ji nekdo zapomnel.

Pomalu se zacala orientovat. V nakupnim stredisku zacala kricet: „Jirko pod sem, maji tady Znojemske okurky.“ Stezovala si, ze ve Varech se daji koupit jen rezy. Dokonce si domu vezla sklenice okurek Made in Czechoslovakia. Sklenice vezla dve, jednu pro sousedku, ktera se ji starala o kytky v byte.

Pomalu se seznamovala s ceskoslovenskyma emigrantama, tiskem. O ceskych novinach pro krajany se vyjadrila, ze ji to pripada jak noviny z prvni republiky. Pravdu mela, cimz me potesila. Krajanske noviny zacaly byt novinama, az kdyz Richard Bejsak zacal vydavat "NOVINY". Tomu rikam noviny a ne ty sracky, ktere se baly kazdeho slova, ktere by se mohly nelibit fizlum z ceskyho konzulatu. A to nebyly jen mistni noviny, vsude po svete krajansky tisk me pripominal buletin STB. Vetsina krajanskych spolku byla a je do dneska prolezla typy lidi, ktere nelze jinak nazvat, nez spina Ceskyho a Slovenskyho naroda. Komunisticka sebranka v emigraci. Drtiva vetsina Cehu a Slovaku, kteri jezdili do vlasti v dobe totality, byli praskaci, grazlove, kteri se snizili k tomu, ze podepsali spolupraci s estebe. Tihle imbecilove jezdili do Cech se zbrusu novyma falesnyma zubama, ovenceni falesnym zlatem, se vytahovat a balit cesky holky.

Jeste dnes zije v Australiji hodne techto komunistickych pohrobku, kteri moje povidani napadnou, cimz me udelaji nesmirnou radost. Budu mit jistotu, ze moje vzpominky nekdo cte. A proto jsou psany. Obcas premyslim, proc je mezi emigrantama tolik spatnych lidi. Nejvetsi zruda, emigrantska zruda vsech zrud, neco naprosto nepochopitelneho, emigrant, ktery se zblaznil a vnucuje americkou ustavu ceske republice. Malina. Vrchol vsech vrcholu, pan Emigrant, nejvetsi strevo, ktere se na tomhle bozim svete narodilo. Budte doma radi, ze Malinu, z ktereho se stal americky redneck, nemusite povazovat za spoluobcana. Ja dekuji bohu, ze nezije tady. Musel bych na stary kolena emigrovat potreti. Ale takovych cechacku na stesti v emigraci moc neni.

Mama byla nadsena ze vseho, pekli jsme cele prase, jedli ryby, ktere chutnaly jinak nez kapr nebo belice. Jezdili jsme na vylety. Na ceste na Gold Coast zastavime na odpocivadle, mama cela nesva, asi cekala na utok krokodyla, nebo hada skrtice. Mama zacala blednout a zacala kricet, teda jen sipat, Jirko krokodyl. Par metru od nas cekala Goana, s ocasem metr a pul dlouha, na zbytek jidla. Lekla se sipotu mamy a rychle zmizela v korune nejblizsiho stromu. Dalsi zastavka byla kousek za Coffs Harbourem, neco jako Zoo, kde meli i bile papousky, ktery litaji v Sydney. V kleci. Na kleci byl napis v nekolika jazycich o tomto ptaku a taky upozorneni, ze se nesmi krmit. Mame jsem prekladal, ona me odbyla, ze nemecky umi. První komu papousek prokousl prst, byla dcera Hanka. Helene to nedalo, skoncila jako Hanka.

Mama, jako spravna Ceska, plna znalosti o vsem co leze, plave a lita, pomalu strcila prst do klece se slovy, to musite pomalu, aby se nevylekal. Nevylekal se, prokousl ji prst, mama rvala bolesti a prohlasila: „To jsem teda blazen.“ Dal jsem ji za pravdu, cimz jsem ji urazil a dalsich nekolik set kilometru si foukala na zafacovany prst a vzpominala na cesky vrabce.

Prijeli jsme na Gold Coast, byli Vanoce a hlavne hlavni turisticka sezona. Mama se nemohla dockat, az rozbalime stan a ze si v nem odpocine. Stan jsme v campu postavili, do nej nevlezla, byli ctyricitky, leto se povedlo. Mama se plazila po ctyrech ke kohoutku s vodou a jen rikala: „To neni pravda, to neni pravda, takovy horko.“ I v tech pekelnych vedrech, ktere tenkrat byly, se prazila na slunci a urcite se ji honily v hlave myslenky, jak budou sousedky nasrany, az se vrati domu a uvidi ji tak opalenou. Kdyby se valela na Kocicaku na slunci cele leto, nedalo by se to ani prirovnat k barve kuze, jakou mela v Australiji. Kdyz se vratila domu, tak sousedky a to i ty, ktere s ni normalne nemluvili, na ni volaly jiz zdalky: „Pani Vankova, dlouho jsem Vas nevidela? Kde jste byla?“ A mama jim zase odpovidala stejne hlasite, aby to slysela nejen ulice, kde bydlela, ale vsichni lazensky hosti, kteri zrovna v poharkach pili lecivou vodu z pramenu, kam v noci totalne ozrali chcali a zvraceli. „Ale byla jsem za Jirkou V Austraaalijiii!“

Kdyz jsem v 90 roce prijel, par slusnych lidi, ktere jsem znal mi rikalo, jak to mamince vzdy prospelo, navsteva v Sydney. Nedivim se, dobra zdrava strava, spousty ovoce, zeleniny, zdravy vzduch a hlavne ze byla daleko od buranu, ktere musela videt kazdy den. Pri jeji posledni navsteve v 89 roce, jsme poslouchali ceske radio, slzy se nam valily z oci, zpivali jsme hymnu a mama, ktera si tolik prala, abych se jednou, nez umre, se s ni prosel po kolonade, se mi zeptala: „A to budes moct prijet?“ „To vis ze jo, mamo, prijedu, domu.“ Najednou jsem si uvedomil, ze je Ceskoslovensko zase muj domov. Zil jsem bez zajmu o deni v Cesku, nenavist ke komunismu byla nesmirna. A ted zmena, svoboda, predstava videt hrob meho otce, ve mne vzbudila velike emoce. Stalo se to, co jsem jiz davno odepsal, cesta domu. Bez ponizovani a proseni ceskych uradu, bez podepisovani spoluprace s estebe.

Chystal jsem se na cestu domu, kam se vratilo dost ceskych emigrantu se stejnymi pocity, ktere jsem mel na sklonku roku 89. A ted si rvou vlasy, jakou blbost udelali.

 20.2.2002

Cast ctvrta

Pro Janu Hrbkovou

Mama mela rada zvirata. Kdyz jeste byli na zivu dedecek s babickou, obcas vzpominali na jezevcika Zuzku. Kdyz jsem se narodil, koupili mi stene salamu. Vyrustal jsem, na Zuzku si nevzpominam. Jak bych taky mohl, Zuzce byl rok, stejne jako mne a protoze byla valka, Zuzku nekdo ukradl a sezral. Dedecek jeste po dvaceti letech maval holi a rval, ze by ho prethl pres zada, psazrouta.

S myma kockama se spratelila mama okamzite. Taky to pratelstvi na nich bylo videt, nepoznal jsem, jestli jsou tehotny, nebo vykrmeny. Tehotny byly porad. Mama nervozni, ze kocka bude rodit, abych ji pripravil loze. Pripravila loze, lakala kocku na jatra, kocka nikde. Za dva dny se objevila pod stromem na zahrade s kotatama. Prvni reakce mamy byla: „Slib mi, ze je neutopis“. Kotata jsem netopil, ale odnesl na Paddys market, kde jsem je dal prodejcovi zvirat, zadarmo, at se zase trapi nekdo jiny, co s kotatama. Zbavili jsme se kotat a mama otevreny oci do koran, jako by stala na Svatym kopecku: „Jirko, hele andulky“. Jedna stala pet dolaru, mama me cpala penize, tenkrat si lidi mohli v cs. bance vymenit koruny za valuty. To stacilo tak na zmrzlinu a limonadu. Koupil jsem andulky, klec z ktere me zahadne odletely andulky drive, jsem mel doma, prijdem domu, andulky do klece a mama at je dam na zidli, aby na ne s kuchyne vydela. Sel jsem se na chvili natahnout, ale jen na chvili, mama rvala, ze klec spadla a ze kocky chteji andulky sezrat. Chtel jsem vyuzit vyjimecne situace a kocky nakopnout, nepodarilo se, utekly bestie. Andulky jsem zavesil pod strechu a mama si s nima povidala, samozrejme sedela v poledne na slunci aby se doopalila, vic doopalit to neslo. Cetl jsem jeji myslenky, jak se sitovkou pujde ve Varech na nakup, cerna jak Michael Jackson pred odbarvenim a sousedky ji zavisti zacnou pomlouvat. Mama po nekolika dnech dostala napad, ze by se uz mohly pustit na chvili ven, ze si zvykly a ze se vrati. Na moje slova, ze nejsou postovni holubi, neodpovedela a nemluvila se mnou az do druheho dne. Rano jsem odjel asi na dve hodinky a kdyz jsem se vratil, mama spala v jeji loznici. Jdu se podivat na andulky, klec byla prazdna, mama mezi tim vstala a jakoby nic. Z vedlejsi zahrady sousedka vola: „Neni to vase andulka?“ Byla, honila ji cela ulice, skoncila v kleci. Po druhy, jakoby se slehla zem. Koukam na kocky, jedna si olizuje packy a co nevidim, zelene pirko z andulky. Sezrala ji. Mama byla zdrcena, ale ne dlouho.

Kdyz slysela vypraveni od mych pratel, jak ceske zlate rucicky dovedou zazraky, jen rikala: „To snad neni mozny“. A bylo. V zapadni Australii, v Perthu, zili Cesi, kteri staveli ponorku, takovou malou, zadny monstrum. delali v tovarne, kde kradly velke srouby a matky, kteryma zatezovali ponorku, aby sla pod hladinu. Po nekolika mesicich noseni sroubu ponorka byla vyvazena a podle vypoctu vynalezcu nasel cas, aby se s ponorkou snesli na dno morske a obdivovali plovouci prisery. Bohuzel sli ke dnu a uz je nezachranili. Aby zacali stoupat, odevreli trochu poklop, kterym se do ponorky dostalo nekolik desitek litru vody a zustali na dne morskem...

Mama rada poslouchala vypraveni o Oscarovi, toho vzali do jedne z nejlepsich restauraci v Sydney jako sefa. Presto, ze nikde pred tim nevaril. Kdyz delal na Gold Coast Floor Managera, psali o nem v mistnich novinach, ze prinesl evropsky smrnc. A Oscar kamaradil s jednim Nemcem, velice slusny clovek, nikdy jsem nepochopil, proc si vybral Oscara, ktery zil na plny kule a jeste zije. Jednou po case Oscar me rika, ze jde s Nemcem k soudu. Oni chodili kazdy patek do sve hospody, za kterou bylo parkoviste. Zaparkovali auto v miste, kde byla otevrena telefoni bedna. Oscar mel telefon z krokodylkama, ktere cvaknul na draty a volali do celyho sveta zadarmo. Jednou vola Nemec do Nemecka a rika matce: „Mutti, kost me keine pfennig.“ V tom okamzite je chytila policie. Telekom je zazaloval, ale soud je osvobodil s tim, ze to byla chyba telekomu, proze bedynka nebyla zavreta a zamcena. Po soude Nemec prohlasil, ze uz s Cechama se do zadnyho spolku neda a Oscar ho jiz nevidel.

Jiz jsem se zminoval o "devce pro vsechno" Frantiskovi. Ten rad rybaril, ani se mu nedivim, pobrezi Australie je krasne a vzdycky nejakej slanecek skonci na panvicce. Pobrezi u Sydney jsou plaze a utesy. Utesy jsou nekde vysoke nekolik desitek metru. Nekolikrat se stalo, ze vlna vzala sebou rybare, ktery slezl dolu. Vetsinou to skonilo smrti. A do tehlech vln Frantisek a dalsi dva zkuseni Cesi vyjeli na ctyrmetrove aluminiove lodi bez motoru, jen s padlama, lovit zraloky. A aby zraloci brali, tak kluci vylili do more kybl krvavych jater, ledvinek, takovej krvavej mismas. Zraloku se kolem nich vyrojilo tolik, ze prestali padlovat, skrceny na dne v lodicce,strachy srali, bali se, ze je vlna vyhodi na skalu a oni skonci v zaludku zraloka. Meli stesti, ze je zachranili lidi s lany.

Nikdy jsem nemel pusku, akorat jednou, kdyz jsem jako kluk vlastnil vzduchovku. A ani jsem po ni netouzil v Australii, na rozdil ostatnich Cechu. Co Cech to strelec. Vyrazeli strilet klokany, to je skodna, kdyby se nestrileli, sezrali by farmarum vsechnu urodu a pak by asi zblajzli nas. Klokan je dobry na gulas, nebo na stejky. Kdyz nebyl klokan, zastrelili kravu, kterou rozrezali a odvezli domu do mrazaku. V 80. a v 81., mimo mesta nebylo videt policajta. Na severu Queensladu prostrilene silnicni znacky. Jednou jel na svych toulkach Australii Honza Safranek a ten mi rikal, ze kdyz se zeptal ridice, kolik kilometru je do prvniho mestecka, tak sofer odpovedel uplne vazne: „Pet az sest piv.“ Vzdalenosti se pocitaly na vypity piva.

Jednou testovali Ludva s Milanem novou osmicku motor, totalne ozrali, pod letistem jim namerili sto dvacet, karton piv veprostred na predni sedacce a kdyz policajt chtel videt ridicak, tenkrat to byl kus papiru a nic se nestalo, kdyz ho u sebe ridic nemel, Milan na nej mluvil slovensky. Milan byl Slovak a mluvil na Ludvu, ktery usnul, bidnou anglictinou, vysvetloval mu, ze zapomnel ridicak doma, zadnej nemel ani doma. A policajta si spletl s Ludvou a slovensky mu rekl, policajtovi, jestli nema zapalovac a nabizel mu cigeretu. Policajt se chytil za hlavu a jen rekl at zmizi a jak je jeste jednou chyti, tak je da do basy.

Zajem o pusky mel Puska. Miloslav Pospisil z Liberce. Taky chartista. Toho jsem obdivoval. Vyuceny puskar. Miloval stary zbrane. Prestehoval jsem se z Bondi z baracku, kde jsem bydlel ctyri roky, z toho dva roky bez Heleny a mych dcer Jany a Hanky. Porad jsem byl ve styku s ceskoslovenskou komunitou. To znamenal chlast, kecani o milionech, kazdej cekal na podporu. Helenu prestalo bavit moje piti a rozvedli jsme se.

Tenkrat byl system, ze lidi cestovali po svete a kamosi jim posilali jejich podporu. Znam jednoho, ktery byl snad ve vsech zemich sveta. Jednou zacal delat, poprve a naposled. Strcil prst do lisu, prisel o prvni clanek na tretim prstu, zinkasoval 75 tisic dolaru. Ted ma penzi, protoze je alkoholik. Nekolik Cechu se uchlastalo k smrti.

Puska schanel z inzeratu stare vojenske pusky. Mel taky par novych, dost drahych. Tak jsem se nastehoval vedle Pusky do bytu. Tri baraky od nas bydlel Premier of NSW. Puska po praci, kdyz se vratil domu, okamzite vletel ke mne, ja v ty dobe vyvaroval. Nabidl jsem mu karbanatek v kterym neco asi bylo a Puska si vylomil zub. A rekl mi: „To ti teda dekuji“. Ja se zacal smat a on me øekl“ „Tobe se to smeje, ty uz si byl zenatej, ale co ja, me to teprv ceka.“ V praci, kde Puska pracoval, zavirali, tkalcovna, Puska pripravoval vsechny stroje na odvoz do srotu. Zavezl u nas, kde jsme bydleli, nejenom dve velke garaze, ale i pred nimi, predpotopni lis, soustruh, sudy s olejema. Do toho koupil cely kram, puskarstvi, pomahal jsem mu stehovat, mel starou Toyotu Stout, takovej malej nakladacek a on precizne zasadil do predku masku z Mercedesa. Lidi ukazovali prstem, ja se krcel, on byl hrdy. Mel asi padesat vytiraku na hlaven, strelnyho prachu jsme meli v baraku asi dvacet kilo. Otocili jsme se trikrat, nez jsme vse k nemu do bytu navezli. Ja mel v Sunroom kytky, on v jeho soustruh, na kterym dlouho do noci vyrabel nahradni dily k jeho ladovackam. Obcas prastil kladivem do kovadliny, kdyz kul zelezo, ktere ohrival autogenem, samozrejme si jako spravny kovar potukal na kovadlinu a pak do toho prastil. A ja vylit z postele a sel jsem mu vynadat. Omluvil se, zacal neco pilovat v ponku, ktery mel v kuchyni. Casem jsem si na pilovani zvykl. Pripadalo me to jako chrapani. A tak si taky jednou chrapu, Puska zaboucha na dvere v okamziku, kdyz se mi zdal emigrantskej sen. Zdalo se mi, ze jsem zpatky doma a nemuzu se vratit do Australie. Jeden z poslednich snu, kdy jsem se desil, ze bych nemohl zpet do tehle krasne zeme. V 83 roce jsem jeste tyhle sny mival a to jsem byl z republiky uz 5 let. Strachy vylitnu z postele, ptam se ho, proc me budi v jedenact a on me rekl, ze objevil Kropacka. Vyjevene na nej koukam a on mi rika, ze je to ladovacka z roku pred tramvajema a Kropacek je firma, ktera delala zbrane a ze majitel, ktereho taky zbudil, na nej ceka a jestli bych nemohl jet s nim a navadet ho podle mapy. Po pulnoci koupil Kropacka a v pul druhy rano jsme byli doma. Samozrejme hned kropacka rozebral, umyl nejdriv v petroleji vsechny soucasky, nacisto v benzinu, naolejoval a pak v tech vybusnych  vyparech, pod posteli strelnej prach, si zapalil cigaro, kubansky. To delal kdyz byl vyjimecne spokojen. Ze jsme nikdy nevyleteli do povetri, nemuzu pochopit. V jeho byte se nedalo chodit, tamhle dvoumetrova vrtacka, jinde zase svarecka triodynka na koleckach, vazici dva metraky. Jediny misto, na kterym si zakladal, byla koupelna, ktera byla na proti dverim do meho bytu. To byla nevyhoda jeho bytu. Ve vane myl motory z aut, nekdy si udelal bublinky a cetl comicks a kouril havano a hlasite se smal.

Puska nenavidel zvirata, pokazdy, kdyz se mu nachomejtly moje kocky pod nohu, snazil se je kopnout, ale oni se mu pomstily. Puska mel v kuchyni v okne vypadlou malou tabulku.Tabulky byly zasazene v cinovych ramech. Ja jsem porad premejslel, kde ty moje kocky jsou a ony potvory spali nekolik dnu v Puskovy posteli, kdyz vyrazil poprve 400 km od Sydney vyzkouset Kropacka na ostro.

Jeli strilet divoky prasata. Karel Krasny mel luk, specialni, byla treba velke sily ho natahnout, ale Karel byl sportovec, strilel i zavodne. Prase stalo dvacet metru pred nima, Ruda, vyborny strelec zamiril, jen to zmacknout a v tenhle kriticky moment Puska zaseptal, nech me ho. Puska natach zaver, zamiril, Kropacek zklamal, jenom to klaplo a prase uteklo.

To byla hrozna ostuda, samozrejme to vedeli skoro vsichni znami. Zdrcenej se vratil domu, okamzite boucha na moje dvere a rve jak pominutej: „Kde mas kocky? Ty nevis? Tak se pod podivat!“ Pohled byl hroznej. Kocky vlezly ze zahrady dirou v okne a zabydlely se v jeho posteli. Bylo to v zime a puska mel perovou deku. Peri bylo vsude, nalepene na  vazeline na vrtacce, v kybli s petrolejem a jak Puska vzteky bouchl dverma, peri litalo jako vlocky o vanocich v Cechach. Kocky si vybraly misto pod jeho posteli, kde byl uskladnen strelny prach. Tam se jim asi dobre kadilo. Puska vyriz kus koberce a okamzite ho sel vyhodit. Od ty doby, jak kocky slysely Puskovo Mercedesa, mizely, on je zacal hned honit.

Puska se jeden den rozhodl, ze si koupi pozemek. Jel sem s nim, asi 400 km od Sydney, ve vesnici, o trech domech a kulturniho strediska stal hezky dreveny dum, ktery po koupi zboural a postavil si dum s lodnich beden, 3x 4 m. Na nekolikrat jsem mu pomahal drevene desky odvezt. tenkrat jsem mel Forda F100 a vzalo me to zpet do Sydny pod ctyry hodiny. Puska se svoji Toyotou potreboval 8 hodin nonstop. V aute mel stopky a jednou kdyz se vracel, tak na Parramate Rd, podiva se na stopky a rika: „To vypada na rekord.“ Lojza, ktery s nim jel, na nej rve: „Brzdi, cervena!“ Pred nim auta zastavili, ale Puska ne. Jedno auto bylo jak harmonika, na stesti se nikomu nic nestalo. Baracek ma Puska hezkej, hned za jeho pozemkem zacina Narodni park. Taky vybudoval umelecky dilo - postavil zelezny monstrum, vsechno varil dohromady, najal si jerab, aby mu drzel zelezny traverzy kdyz stavel prvni patro. Kdyz jsem se ho ptal, na co to stavel, tak mi rekl, ze v prvnim patre ma trezor a v nem cesky vyucak puskare a ze mu ho nikdo nemuze ukrast.

A v tehle dobe jsem citil, ze jedna moje ceska vlastnost se blizi ke konci. Nesmyslny piti, a kecani, Cesi me zacinali lizt krkem. A blizily se moje ctyricaty narozeniny, s velkou party.

30.ledna 2002

Cast pata

Kdyz me bylo osm, nemohl jsem se dockat az me bude deset let. To jsem s optimismem cekal az zestarnu a bude mi deset, kdyz mi bylo 12, muj zivotni cil koncil v patnacti, kdy bych mohl mit ridicak na Pionyra a dokonce i ho vlastnit, coz se mi splnilo diky mym rodicum, kteri asi museli hodne setrit, aby me ho koupili. Otcovi porad strhavali z platu, myslim jednu tretinu, za dvouletou vazbu, jako by tam ztravil dovolenou.

Dvacitka, jeste tricitka je vek, kdy clovek zacina zit, ale ctyricitka me vzdy pripadalo neco strasidelnyho, padesatka mozkovy mrtvice, na vozicku, sedesatka uz jen hrob. Amen. Dnes je mi pomalu 59 a sedesatky se vubec nebojim a je mi dobre a citim se jako by me bylo 40, ne strasidelnych, ale hezkych, kdyz jsme svadeli manzelky kamaradu.

Oslava ctyricitky prisel jako dar od boha. Oslava byla ohromna. Naposledy jsem delal, nebo se zucastnil velke ceske party. Definitivne. Prisli vsichni pozvani i nepozvani. Pekly jsme prase, asi osm hodin. Milan mel za ukol prase polevat nalevem, v kterym prase pres noc bylo. O nalev se postaral Rick, jeden ze dvou neCechu.

Rick o sobe rikal, ze je holandan, ale mel sikmy oci a cerny vlasy a vypadal jako Sukarno. Ten mel taky v byte soustruh jako Puska, co nasel, to opravil a on se dal do party se Stasou Sukem, ktery zacal na dobirku posilat babiccinej sen, jak delat bramboraky v anglictine. Stasa sehnal kalendar vsech akci v NSW, kde by mohli prodavat motory, elektricke, benzinove. Vsechno co se hodi. A taky tam smazili bramboraky. Ctyri lidi skrabali celou noc brambory, prodali dva bramboraky. Jeden si koupil mistni fotbalista, ktery po utkani mistnich Kotehulek prisel zpet, drzel si bricho a stezoval si, ze nemohl dohrat mistrak, protoze ma v zaludku krece a co to vlasne jako jedl. Stasa v monterkach, oprenej o motor do sekacky na travu mu vysvetloval o receptu, ktery na dobirku posila za dvacet dolaru. Fotbalista rychle odesel, mirne ohnutej, drze si bricho a porad se otacejici, kroutici hlavou a premyslijici, jestli je to pravda, nebo sen.

Tohle me presne popsali, nezavisle na sobe, Natrubek a Hanka, kteri se pokusu zbohatnout zucastnili taky. Hanka byla manzelka mistniho vydavatele Novin Richarda Bejsaka, ta kdyz sla po Bondi beach nahore bez, chlapy prestali dychat. Vysoka, nadherna. Taky se snazil dostat do jeji prizne hrac na bonga, obcas hraval ze Santanou. Ruben.

S Hankou jsem se spratelil, stejne jako s Richardem. Jednou Hanka prijela na kus reci, mela ohromnyho vlcaka, honili jsme ho v bushi u Jarwis Bay, poprve byl v divocine a nezvladla ho. To studovala kdysi psychologii a psum rozumela. Pes vlitl do Puskovi koupelny a vychcal se do vany. A v ty vane, kde Puska myl motory a kouril Havano, Rick udelal nalev na prase, tak jak to delaji v nekterych castech Indonezie. Vanu samozrejme umyl, aspon to tvrdil, nkdo ho ale nevidel. Pet kilo medu, nakoupil u indonezanu indonezky koreni, kterych je pres pet tisic a prase se macelo a vstrebavalo do sebe kus asie. To me bylo osudny. O tom z mych cest na Filipiny, nekdy jindy.

Milan, na slunicku, teplo od otacejiciho se prasete na grilu, ziznivej, to neni sranda, pomalu pect osm hodin a jedina prestavka je, kdyz se jde na zachod. Vedle v byte po Puskovi bydlel Oscar, tam se varily knedliky a zeli. Sumatro-knedlo-zelo. A Milan se nemohl dockat, nedockal se, po dvaceti plechovkach piva usnul a probudil se, kdyz uz prase bylo sezrano, asi stovkou lidi.

Muj velice dobry kamarad, Zdenek Ragan, projektant, pracoval na projectu Darling Harbour, prisel a rikal: „Jirko, jestli tady nebude pruser, tak uz nikdy.“ Podivoval se, kolik mam znamych. Nabidl jsem mu jointa, v te dobe jsem zacinal kourit, Zdenek si rekl o druheho, usnul na zachode, zamcenej a Puskuv hajzl byl obsazen taky porad. Nekdo se vysral na ostrihanej travnik.

Ludva v kuchyni sedi u stolu a Stefka mu øíká: „Ludvo prestan uz chlastat“, on nic, Stefka kouka na mne, ja na Ludvu, hlava se mu sklonila na levou stranu, oci vzhuru. Jak ho videla, objala ho a rikala Ludvicku, probud se, zavolejte doktora. Ludva se probral, koukal na ni, jako by se jiz nekdy potkali a ona mu vrazila facku a rekla: „Prase ozraly.“ Rev, cestina se nesla Maroubrou. Nas predseda vlady, jen tri baraky ode mne. Nikdy si nestezoval, ani nikdo ze sousedu.

S dcerou Janou prisel jeji kluk, s kterym chodila pet let. Tony a rodice prisli z USA, Tony se narodil v Singapooru, puvodem Italove. Starej Lorenzo byl manazerem nejaky letecky spolecnosti pro austral-asii. A kdyz Tony odchazel, tak mi rekl, ze se vzdy citil jako American a ze by mohl byt i pravem hrdy na to, co Spojeny staty dokazaly, ale tak vychloubacskej narod, jako jsou Cesi, jeste nevidel.

Jestli moje povidani bude cist nekdo ze Sydney, tak si vzpomene, co se stalo pred nekolika lety na Bondi beach, kdyz policie po dvaceti minutach uskakovani pred nozem blaznivyho Francouze, museli vystrelit. Francouz byl zastrelen, byly toho plne noviny, tak to byl Tony, kdo v sebeobrane zabil. Odesel od policie, v ty dobe zenaty, dve decka, tlak medii, ruzny komise, vysetrovani, a manzelstvi se mu taky rozpadlo. Dnes je spokojen, o Vanocich, nebo kolem Noveho roku, se vzdycky stavi a popreje nam.

Tenkrat do Tonyho hucel Mira Hricenko, chartista, prosedel jsem s nim v Budvaru ve Varech stovky hodin. Tolik politiky Tony neslysel za svuj zivot, co na oslavach mych ctyricatych narozenin. Mira je stalej navstevnik hospody Na Ruzku, Bondi Road, mozma dvacet let. Ale dokazal si vybudovat reputaci, vlastni malirskou firmu a zadal mu zakazku i Justice Department na nater soudu na Elizabeth Street. Jeden z tech, kteri se postavili na nohy. A pritom v sobe nesou to normalni cestvi.

Jednou na Silvestra, odpoledne, jeste kdyz jsem bydlel na Bondi,s predstavou, ze budu sam, aspon jeden den bez navstev, prisel Mira. Co delas, ja rikam nic. Co mas k piti? Rikam nic. Sel koupit. Sampus. Celou bednu. Dvacet jich tam bylo. V pulnoci jsme skoncili Na Rocksu, mezi milionem lidi, vetsinou britskyho puvodu a Mira tesne pred pulnoci zacne nadavat na kralovnu. A uz jsem mizel. Pulnoc jsem stravil sam ve vlaku. Nekolik minut jsem koukal na Araba, celym v bilym, omotanej jak mumie, s nim mladi lidi, neco jako greens, a ten zmetek na mne taky porad koukal, jako bych byl teplous.

Jednou Natrubek a Palko vedli nabozenske debaty. Popijeli pomalu vino a kritizovali moje zneucteni panenky Marie. Nasel jsem ji vyhozenou, ne Marii, ale obraz. A ja na obraz pripevnil par prazdnych plechovek od piva, na vylepseni. Sel jsem spat a nechal jsem je v nabozenskych rozjimani. Zbudil me dusot koni, tak mi to pripadalo, kdyz nekdo behal po drevene podlaze. Natrubek a Palko se rvali a nadavali si do hrbacu, a sislounu, a podivej se na sebe, zadna si te nevezme, lidi z okolnich baraku nabizeli pomoc, kdyby sme neco potrebovali, moc hodni lidi. V Cechach by na me soused hodil cihlu, kdyby se z meho domu ozyval rev, tady jsou k sobe lidi pratelsti za kazde situace.

Az na nas. My na sebe vecne rvem, rvalo se na mych narozeninach hodne a taky pilo. Rano jsem se probudil, kocovina a rekl jsem dost. Skoncovat uplne s pitim. Bylo mne na nic, spatne od zaludku, dokonce jsem citil Mavrud, cervene vino, ktere jsem vyzvracel kdysi davno, kdyz me bylo sedmnact na oslavach narozeni ditete pana Vostreho, ktery mel kavarnu Krasna Kralovna a do ktere jme chodili. Moje prvni misto, kdyz jsem zacal milovat hospody a kavarny. Krasna Kralovna byla Krasna kavarna, travil jsem tam denne par vecernich hodin.

Jednou me pan Vostry zavola do kuchyne, mel jsem strach co jsem provedl a on mi rika, ze jsou se mnou nekdy problemy, pousteli jsme nahlas Bill Hayleyho, ale ze jsem mu sympaticky a pozval me vedle do domu, kde bydlel. Mala oslava, pan Vostry, Waldemar Matuska a jedna mlada dama, jiz se nepamatuji jestli patrila ke mne, nebo k nekomu jinemu, ale pamatuji se, ze mela velky nos, byla sexy, tvarila se a kdakala jak slepice. Co vim, ze jsem s ni jednou pil kdyz me bylo 16 a pul v baru Florentina, v Puppu.

Popil jsem Mavrudu, udelalo se mi spatne a ja odesel. Na cerstvy vzduch. Udelal jsem chybu, sesel jsem o jedno patro niz a byl jsem v tmavem sklepe, dostal jsem se do mistnosti, tma jako v prdeli, dvere jsem zavrel, ale uz jsem nenasel. Tapal jsem po zdech, obsas neco spadlo, nebo ja uklouzl na brikete. Usnul jsem spankem plnych snu o hnusnem Mavrudu. Rano nekdo s baterkou otvira dvere, posviti na mne, skrouceneho na briketach, ja se zvedl a pani co sla pro brikety omdlela. Zmrtvych vstani. Kdyz se probrala, rvala jako sirena. Vytratil jsem se na cerstvy vzduch. Mavrud ze me cpel, cernej od mouru, to se tenkrat nosili tweadovy saka, pepr a sul. Lazensti hosti s kelimkama se na me divali jako na kominika. Nemohl jsem pouzit zadne zadni ulicky. Byl jsem ve stredu lazenske aktivity. Doplizil jsem se skrcenej, zvednutej limec u saka, aby me nikdo v ulici nepoznal, coz se nepodarilo. Pani Pekna-Budikova od rana od sesti do setmeni koukala z okna aby ji neco neuteklo. Videla me, vybehla ven a zacala rvat: „Veliskova, co delate?“ Veliskova vykoukla z okna, copak se ti stalo Jirko, samozrejme nahlas, zprava v Ondrejsky ulici se sirila jako tamtamem. Vsechny drbny me videli jak se vracim z flamu, celej cernej od sazi.

Tata me videl a pta se mi kde jsem byl, u pana Vostreho a ze tam byl taky Walda. Muj tata Waldemara zaucoval jako dorostence v nocni Praze. To ho uklidnilo. Nenadaval mi. Podobnych vzpominek se mi honilo v hlave spousty.

A tak jsem rekl dost. A taky jsem zmenil spolecnost. Chodil jsem ke Zdenkovi Raganovi na party, mel peknou terasu na ploche strese, hodne rostlin, tam kde se sedelo, porostly popinavou rostlinou. U nej se schazeli vetsinou architekti, nebo lidi, ktere Zdenek potkal na cestach svetem. Vsichni fajn, Nemec, Sved, Finka, Anglican, nekolik Australanu a Australanek. Vetsina z nich kourila marihuanu. Lidi, kteri ve svych profesich musi pouzivat mozek. Zadna agresivita a rvani na sebe i pri pratelske debate, coz je ceskou specialitou.

Vaznych inteligentnich debat a smichu bylo vzdy habadej. Kdyz jsem rekl Hance, ze koncim s alkoholem a ze si radsi obcas zapalim, jen rekla, ze mi to doporucila jiz drive. S hracem od Santany jsem si dal pava pred koncertem Vitouse a Stanley Clarka. Zacal jsem chodit na Coogee beach na kapely, Johnny Mayall, Eric Burton, Moddy blues, ti vsichni hrali po pubech (hospodach). Normalne se pohybovali mezi jejich fanousky, zadny bariery, jak jsem to videl z TV, nebo v casopisech. Je pravda, ze tyhle koncerty delali aby si neco privydelali, ale hrali dobre a clovek citil ze hraji pro nej. Lou Reed v ty dobe hral po hospodach taky. Chcal jsem s nim na hajzlu. Zacal jsem se citit dobre, uz jsem si byl jisty, ze nektere problemy jsem si privodil sam, diky piti.

Mame, kdyz jsem sdelil po jejim priletu, ze nepiji, mela radost a rekla mi, ze by marihuanu taky zkusila, ale ze nemuze ani kourit, protoze byla po slabe mozkove mrtvici. A ja si s mamou povidal, nikdy jsme si nepovidali dlouhe hodiny, o nasich znamych, mistech, mama se jen divila, ze si dokazu vzpomenout na udalosti a lidi, ktere ona jiz zapomnela. Kdybych pil, lezel bych s ledem na hlave a s mamou si nepovidal. My jsme se vlastne poznavali do detailu, mluvili jsme o vecech, o kterych jsme nikdy nechteli mluvit. Krasne, vecne se vzajemnym pochopenim.

Jedina vec ji vadila, ze se mi nestejska po Varech a Praze. V ty dobe jsem vymazal Ceskoslovensko uplne z pameti. Vyjimka byla, kdyz Honza Safranek stal u stolku a ja stal s nim, kde se podepisovalo za Jirouse. Chvili s nami pobyla herecka Dasa Blahova, ta se nebala. Vsichni byli vzdycky posrani az za usima. Proti ruske okupaci nas bylo vzdycky kolem deseti. Vsichni se bali. A pozvanka byla poslana vsem ceskym organizacim. Upravenci. Praskaci. S falesnyma protezama a zlatyma retezama.

A najednou prijde zmena, zajem o Ceskoslovensko, zacali jsme si po letech volat, kdo kdy leti a kdo se vratil zpatky z prvni navstevy vlasti po hodne a hodne letech. Zpravy jsem hltal s otevrenou hubou. Dovidal jsem se, kolik centu stoji uzle v octu ve sklenici, a prepocty kurzu. Ceska komunita zacala zit jako v dobe zlatokopu. Hodne lidi chtelo rychle zbohatnout, o nicem jinem se nemluvilo nez o investicich v Ceskoslovensku. Debaty se zucastnili i lide, kteri meli deset dolaru v kapse. Hysterie. Mezitim se vraceli zpet jednodlivci, kteri o tom nekecali ale jednali a mohli si to dovolit. Nekteri Cesi se vratit nemuzou, protoze pobiraji nejaky druh socialni podpory a v Cechach by dostali velky kulovy. Dnes uz asi nikdo neuvazuje o navratu z Australie zpet do Cech. Opak bude pravdou.

A tak se pomalu blizila doba, kdy jsem mel poprve videt sve kamarady po dvanacti letech, psychicky vyrovnanej, zadny alkoholik, abstinent, coz jsem ocekaval, ze touto zmenou prosli moji kamaradi taky. S mamou, kdyz odlitala zpet do Cech, jsem se na letisti v Sydney rozloucil se slzama, presto, ze jsem za par tydnu letel za ni. Ale to jsme breceli radosti, ze se s ni projdu po kolonade, jak jsem ji slibil. A nastaly problemy kde koupit letenku. Jana jiz pracovala jako letuska, tak jsem ji mel zpatecni za 170 dolaru, coz byl pakatel. Qantasem jsem nakonec neletel, jen do Sigapooru. A pak jsem stravil hodiny v hruze. S CSA.

 12.unora 2002,

PS: Upozorneni - mariuhanu nepropaguji, pouze uvadim jeji blahodarne ucinky na moje zdravi. Redneckove at radsi moje vzpominky nectou.

Cast sesta

Poslednich par noci jsem nemohl spat. Zaplatil jsem sice za letenku CSA, abych pomohl trosicku ceskoslovenske ekonomii. Zdalo se mi o okamziku, jak poprve slapnu na moji rodnou zem, teda na rodny astfalt na Ruzyni. Konecne jsem sedl v Sydney do Jumba Qantasu a vydal se po dvanacti letech domu. Do Singapuru jsme leteli bez problemu, australske letusky se usmivaly, po zjisteni, ze jsem Jany tata, se usmivaly jeste vic. Dve ji znaly, po nekolika minutach jsem znal i pilota. Lehce jsme se snesli v Singapuru, dve hodinky me prisly vhod, chtel jsem koupit neco v Duty Free, coz jsem udelal. Nastupuji harmonikou do letadla CSA a zdesil jsem se, kdyz jsem zjistil, jak je letadlo maly a hlavne co je to za letadlo. TU 154.

Privitali nas ceske letusky, rikal jsem si, to uz jsem tak trochu na ceskem uzemi. Byl jsem. Sedel jsem vpredu, rozhrnul se cerveny zaves, tmaverudy a objevil se pilot, ktery mel nasazeny sluchatka. Velky, hlinikovy, strasidelny. Zavazadlo se mi jen tak veslo do prostoru k tomu urceneho, ja se taky vecpal do sedacky, ktera me pripadala sedacku v autobusu. Rozdil byl, ze ta z autobusu byla vetsi a pohodlnejsi. Letadlo se zaplnilo, klimatizace zacala pracovat. Predtim tam bylo jak v peci ohnivy.

Koukam, z klimatizace se vali neco jak z dymovnice a behem par minut od vysky metr a pul nahoru nebylo nic videt. Sucha para. Hned jsem zacal tocit video. Postavil jsem se, bylo to jak v mlze na Mostecku. Skrcil jsem se, videl jsem bezhlavy lidi. Pripoutat se. Ledadlo se zacalo trast, para zmizla a my vyrazily do vzduchu jako raketa. Koukal jsem, kdyz jsem sel na zachod, jak se tvari cizinci. Vetsinou se za letu drzeli za ruce a pripoutani, asi cekali na bozi soud.

Letusky byly tluste, odporne a nepratelske. A vecne kourily vedle zachodu. Kdyz jsem se odvazil, jen tak jakoby nic na sve ceste na zachodovou misu ustipnout, ze bych si dal stamprdli na uklidnenou, odsekly me, ze se to musi ale platit. Zaplatim, zadny problem, sednu zpatky do sedacky, koukam do pilotni kabiny, jedna letuska nalejva z flasky frtan pilotovi, ten to do sebe kopl a ja se sel zase postavit do fronty na zachod a pri te prilezitostri jsem pokorne urgoval moji objednavku, frtana neceho ceskeho. Ty me zjely, ale asi po hodine me donesla jedna z tech protekcnich dcerusek becherovku. Vse mi pripadalo jako podlouhle sapito, par rad za mnou lidili zpivali Ceskoslovenskou hymnu a to jsme jeste ani nepristali v Kuala Lumpur.

Cesi byli chytri, nakoupili si v Sydney na letisti chlast, nekteri litali za totality do Ceskoslovenska jakoby se nechumelilo, tak znali pomery na palube CSA. Ja jsem za dvacet sedum hodin letu vypil tri sklenicky Berechovky, za prve jsem byl da se rict abstinent a za druhe jsem chtel polibit rodnou zemi naprosto strizlivy. Z Kuala Lumpur jsme leteli do Bombay. Z Bombay do Abbu Dhabi. Z Abbu Dhabi do Prahy. Srdce mi busilo. Cesi rvali: Jaaa ti ho tam nasroubuju, jaaa ti ho tam daaam. Zacal jsem zase delat video v letadle, letuska prilitla, ze se to nesmi. Co se nesmi? Delat video, tak jsem ji poslal do prdele. A jeste jsem dodal, ze bych ji honil bicem, aby zhubla a nebyla lina. Pohrdave se usmala a poslednich pet hodin jsem nedostal ani kafe.

A zacali jsme pozvolna klesat, oci mi vlhly, ja se doopravdu vracel po dlouhe dobe domu. Letadlo pristalo, divim se, ze se nerozlomilo na dve pulky, odpoutat, sbalit tasku a sejdu se schodu a zhluboka dycham vzduch na Ruzyni. Byl nakyslej, smisenej z vypary pohonych latek. Slunce videt nebylo, to jsem nevidel ani jednou za pet tydnu. Porad bylo schovane za oparem.

Kdyz mama odletala ze Sydney, rekl jsem ji, aby na mne cekala az ve Varech u Centralu, kam prijedu z Karlovarskyho letiste. V letence jsem mel i let z Prahy do Varu. Byl jsem rad, ze na me nikdo v Praze neceka, chtel jsem si uzit prvni okamziky po mem navratu sam.

Pristali jsme s nekolika hodinovym spozdenim a ja se bal, ze me moje letadlo do Varu odleti. Cekame na zavazadla, moc jsem toho nemel, dziny, teplou budu, svetry, tricka. Reebok tenisky. Ostatni Cesi byli oveseni zlatem, ozrali, vitali je pribuzni a kamaradi. Jiz z dalky volali: „Dneska to roztocime, konecne se napijes poradnyho piva a rumu.“ Odbaven, slo to rychle, (stalo me to jen jednu krabicku cigaret) utikam na domaci linky s nadeji, ze se letadlo porouchalo a jeste tam je.

Narychlo si menim padesat dolaru, abych mel na autobus, nebo na taxika na Karlovarskem letisti. Pozdeji zjistuji, ze me okradli presne o polovinu. Utikam, zastavi me nejaky major v kabatu, stejny material jako meli esenbaci, vsechno na rentgen. Dam tam moji kabelu a pod rengenem ruzne draty z prislusenstvi ke kamere. Dalsi tlustoch s hodnosti kapitana rika: „Prohledat!“ Ze me osahavali jako teplousi bych prezil, mel jsem strach, jestli tam jeste je letadlo. Bylo a cekalo na mne. V letadle sedel jeden stary pan, ktery na mne zacal mluvit nejdriv nemecky, pak anglicky. Kdyz me rikal, ze je Cechoamerican a ze lita kazdy rok do Prahy, odkad ho vozi mikrobusem do Jachymova do lazni, ale mikrobus je rozbity jiz tri mesice, tak jsem mu nabidl, ze muzeme mluvit cesky. Ozil. Byl zdesen z maleho letadla, asi pro 15 lidi, na kazdem kridle jedna mala turbina. Ty se podarilo nahodit az kdyz prijel ruskej nakladak s ohromnou bednou a z ty pripojili kabely k letadlu. Z agregatu se kourilo, z vyfuku se valil cerny dym. Kdyz se podarilo nastartovat agregat, zacalo startovani letadlo. Cely se to nejak traslo, letuska, ktera byla nejenom krasna a mila, byla taky hodne vysoka a porad chodila mirne sehnuta. Byla trochu vysi nez strop tehle letajici hruzy.

Cechoamerican prestal mluvit, ja taky. Leteli jsme asi 15 minut, ja zavreny oci, jako na Lochnesce, kdyz jsem byl maly kluk. Obcas jsem je otevrel, ale moc toho videt z okynka nebylo, jen oranzovy opar, sem tam pole nebo kus lesa. O Cechoamericana jsem mel strach, aby tu hruzu prezil. Prezili jsme oba dva a pristali ve Varech. Mama samozrejme o mem priletu, teda o dni, kdy priletim, rekla sousedce, ktera to rekla dalsi sousedce a znamou tamtamovou cestou to vedely cely Vary. Koukam z letadla a vidim meho kamarada Vratu Riedla a vedle neho v pratelskem rozhovoru v esembackym kabate estebak, ktery me vysetroval za doby Charty pred mym vystehovanim v 77 a v 78 roce. Jdu k nim, zemi jsem nepolibil ani v Praze, ani ve Varech. Porad jsem byl trochu nastvanej na me prvni setkani s moji domovinou, okraden, prilet se spozdenim, kysely vzduch. Vrata me vita, koukam na estebaka, ten me taky vita, Vrata rika ze je dobrej, ze muze delat ochranku letiste beze zbrane. To jsou veci, estebak me podava ruku a rika vitej doma. Ruku jsem si otrel, sednem do mestkyho autobusu, ktery byl pristaven k letu Praha-Karlovy Vary a ptam se kolik stoji jizdenka. Jeli jsme jen dva a ridic, ktery rika nech to, vyrovname se ve Smichaci, dluzis mi pivo. Potesilo me to, seznamil jsem se tak z Ceskym kapitalismem. Jedeme dolu po Prazsky a ja poznaval kazdy strom, domy s odpadlou omitkou se mi zdaly krasne, Imperial zahalem do zvlastniho oparu, citil jsem se bajecne. Vrata mi rika, kdyz me videl s myma cervenyma ocima, napul slzy, napul prach, jak se citim. Tesil jsem se na mamu. Na vsechny a na vsechno. Zpatky v krasnych Varech.

Asi trista metru od konecne u Centralu, kde na me cekala mama, jsem rekl soferovi, aby zastavil, ze to dojdem. Musel jsem z autobusu ven, smrdela tam nafta a ja se taky chtel neceho doknout, abych se presvedcil, ze jsem doma. Z dalky jsem videl, jak autobus u Centralu nezastavil a vraci se zpet. Pak vidim mamu, ktera se dohaduje s par lidma, my se blizili, mama me poznala, ja poznal kamarady, vsichni vypadali stejne jako pred dvanacti lety, nekteri dlouhe vlasy, nekteri pejzy, jako manicky z Jugoslavie. Vsichni muzikanti, trochu zestarli. Ale porad fajn, tihle patrili mezi me lepsi zname a byl jsem rad, ze me prisli privitat. Vrata okamzite prohlasil, ze by sme si mohli dat jedno, mama okamzite protestovala, ze se musim nejdriv najist.

Kdyz jsme sli domu Ondrejskou ulici, koukalo z oken par starych drben, ktery si neodpustili poznamky: „A ty jsi se rozvedl? A proc? A prej zijes na nejakym ostrove s nejakou Indiankou.“ Nove drbny jsem neznal, ale mama me predem upozornila, s kterou se mam bavit pratelsky a ktere mam rict, co je Vam do toho babo. Prisli jsme do bytu a ja si pripadal, jako bych byl na dlouhe dovolene, nebo se vratil z kriminalu. Vsechno stejne, porad jsem koukal, podival jsem se z okna a mama me pripravila obed. A jen se porad ptala, jestli mi chutna. Chutnalo mi moc. Nikdy mi nic tak nechutnalo dobre, jako svickova, kterou mama uvarila.

Za chvili jsem poznal, ze neni vyhnuti a musim s klukama na pivo. Mama me hned varovala, abych se neozral a nezacal zase chlastat. Ujistil jsem ji ze se neozeru ale ze si s nima pivo dam. Vyrazili jsme k Vratovi Riedlovi, kde jsme meli pokecat a zavzpominat. Po ceste jsem dostal napad, ze by jsme mohli zajit na jedno do Orionu. Vyhlaseny pajzl. Chtel jsem videt ceskou hospodu. Orion uz vlastnili cisnici z Puppu, radost ze setkani, mensi radost jsem mel, kdyz jsem zacal pozorovat nektere zname tvare, ktere jsem obcas vidaval v hospodach.
Totalni trosky, cumici do poloprazdneho pulitru neschopni komunikace. To me dost desilo.

S timhle jsem se setkaval porad. Lidi si stezovali, ze jim komunisti znicili zivot. A ze se mam, ze si muzu cestovat. Kdyz jsem jim vypocital, kolik kazdej den prochlastaji v hospode, byl jsem podle nich nejak moc chytrej. A na znicene zivoty si stezoval kdekdo, ze vsech byli bojovnici proti komunizmu. Moji znami s akademickyma titulama chlastali snad jeste vic, nez jak jsem je znal. Prijdeme k Riedlum, Ivana porad skvela, otevreme prvni lahvace, po ceste kluci koupili nekolik beden a rum. Za dve hodiny byli napul mrtvi. Ja pil s nima, sel jsem spat ve ctyri rano a citil jsem se vyborne. Odpoledne jsem sel s mamou na hrbitov, kde se zase ve mne vzbudila ta hrozna nenavist ke komunismu. Nad hrobem taty jsem si vzpomnel, ze me ty bestie nepovolily jet na jeho pohreb. Navsteva hrbitova me aspon uklidnila v jedne veci, ze jsem se tam vubec dostal, nikdy jsem nepocital, ze v zivote uvidim hrob. Jini emigranti jezdili domu po upraveni vztahu s bolsevikem, darebaci bez svedomi.

Vecer jsem zasel do Smichace, zname tvare. U jednoho stolu sedeli moji kamaradi, u vedlejsiho jejich deti. A sel jsem na zachod, po dvanacti letech jsem vkrocil do takoveho smradu, ze me to preslo. Pak jsem tu hruzu se jit vychcat musel prodelat. Zarazil jsem dech, zachod plny, nedycham, nekdo na me vola, musel jsem odpovedet a tim padem se nadychnout a ja zjistil, ze hajzly smrdi stejne. A taky se tam povidalo, ve Smichaci bylo tezko rozumet. Tam se rvalo. A pilo. Nejdyl jsem tam vydrzel asi dve hodiny. Ne na hajzlu. Tri piva. Vsichni kolem mne pod osm nesli.

Oci me strasne palily od zahulenyho vzduchu. Ve vsech hospodach, ktere jsem pri sve navsteve navstivil. Zadna klimatizace. S timhle meli potize asi vsichni navstevnici z Ameriky, Australie a jinych civilizovanych mist.

Se znamyma jsem se setkaval taky nahodne. Jdu kolem Dreveny kolonady, ktera byla rozebrana a v pesi zone vedle mne nekdo zatroubi, otocim se a v malem nakladacku, vychodonemecke vyroby, sedeli napechovani udrzbari od bytaku. V ruce lahvace, na korbe zachodovou misu. Tak jsem je vidal v lazensky ctvrti po celou dobu me navstevy. S tou misou jezdili porad. Kdyz zastavili, tak pred hospodou, nebo kdyz videli nekoho znameho jako mne.

Navstivil jsem meho velice dobreho kamarada Ladu Holuba, ktery delal ve velkem lazenskem dome hlavniho skladnika, ktery objednaval potraviny do kuchyne, ktera varila dietni jidla pro pacienty. Ja jen cumel, jak se tam kradlo. Od kucharek, pres servirky az po Ladu. Kradli vsichni a vsude. Jako za starych casu. Jeden muj kamarad se mi sveril, ze ho nekdo udal, ze ma doma autogen a on rekl esembakum, ze jsem mu ho dal ja, par mesicu pred mym vystehovanim v 78. A ze ho ta lez zachranila. Kdyz me to rekl, k smichu mi nebylo, protoze kdyby me pustili na pohreb, trochu by se moje pripadna jednodenni navsteva protahla.

Kluci udelali ve Varech privitaci koncert, zahrali vsichni moji kamaradi z kapel, s kteryma jsem mel co spolecnyho, prijel i Meky z Jablonce, prvni prukopnik Rock n' Rollu ve Varech.

V Lokti byl koncert Umela Hmota, Litinovy Pepa. A zase lidi cumejici do pullitru, tenkrat vetsinou mladi, sestnact-dvacet let. Ale sem tam se objevovaly i prvni vlastovky, mladi lide, kteri poznali, ze nejhorsi droga je alkohohol. A zacali kourit marihuanu, kterou lidi kouri po tisicileti a kterou jsem samozrejme ochutnal i pri me prve navsteve. Chutnala mi odruda Plzen Bozkov, s rumem nemela nic spolecnyho. Po rumu boli hlava, po marihuane neboli.

Cas jsem mel nabity, lidi me zvali na obedy, veceri i snidane. Nestihal jsem to. A taky jsem se tesil do Prahy, me rodne kolebky a hlavne proto, ze budu moc chodit po ulicich beze strachu z toho, ze by me nekdo kontroloval. Ve Varech jsem chodil na SNB, kde jsem se dival do papiru proverenejch, vyhozenejch a cekajici na proverky esenbaku a estebaku. Ale hlavne jsem chodil a dival jsem se na krasne domy, nektere z nich byly zrovna v demolici. Proc, jsem se nedozvedel. Asi to bylo chlastem. Ne mym, ale architektu, kteri porad stale chlastali. Jinak si to nedovedu predstavit. Tolik skody muze nadelat jen clovek v kocovine.

 16.unora 2002

Cast sedma

Rano stojim poslusne ve fronte a cekam na autobus, ktery me odveze z Varu do Prahy. Odjezd v 6 hodin, delnici, urednici a cizinec, kterym jsem byl ja. Ve fronte za mnou nekdo chrchla, otocim se a citim rumove vypary. Mira Jirec jel do prace. Ja do sveho rodneho mesta, maticky Prahy.

Dorazime na autobusove nadrazi Florenc, ktere me pripadalo uplne stejne jak jsem si ho pamatoval z detskych casu. Jen me pripadalo, ze se tam pohybuje zajimava kasta lidi, kterou jsem nemohl nikam zaradit. Taxikari v zive debate a na moji otazku, jestli me nekdo vezme, jeden z nich se na me podiva a „Kamze to bude pane?“ „Do Zitny“, rikam. „Do Zitny? To se mi nevyplati.“ Aha, kapitalismus s vychodni tvari dorazil do maticky Prahy. V Sydney sednu do taxiku a potom se mi ridic taxiku s usmevem zepta kam to bude. A je jen na me, kam chci aby me odvezl, kdyby rekl jako prazsky taxikar, ze se mu to nevyplati, asi by se mu to nevyplatilo, protoze by dojezdil.

Tak jsem jel tramwaji, cehoz nelituji, nebot jsem byl svedkem hadky revizora se starym panem, ktery se teda nehadal, jen pokorne poslouchal sproste nadavky revizora. Dorazim do Jecny k Zuzane, tam se dovidam, ze se vdala za Ondru Nemce ze slavne disidenske rodiny. Predtim se jmenovala Mohoritova, to mela za manzela nekoho z rodiny, ktera disidentska rozhodne nebyla. Zuzana byla vzdycky fajn, taky zila s Milanem Prunerem, ktery pil rum jen z dvoudecovek, mel maly byt na Kampe a fotil.

Kdysi davno, jeste pred Chartou, v unoru, kdy jablko bylo vzacnosti jako je dnes vzacnosti cest politika, podarilo se mu nekde koupit kilo jablek, ktere rano za tmy pri desetistupnovem mrazu privazal na Vaclavaku na strom a cekal, az delnici v kocovine pujdou do prace. A fotil. Delnik jde, vidi na strome jablko, utrhne ho, zakousne se do nej a snad ani nepremyslel o tom, ze je unor, ze mrzne a ze na Vaclavaku jablka nikdy nerostla.

Rano jsem vyrazil do prazskych ulic, abych videl pracujici, jak jdou do prace. Zastavil jsem se u pomnicku se svickama u Svatyho Vaclava a slysim me zname pochrchlavani. Otocim se a koho nevidim, Petr Uhl. Ahoj Petre, kouka na mne, po nekolika okamzicich me poznal a ja s nim sel k CTK, kde delal reditele. Po ceste mi rika, ze predpoklada, ze jdu volit. Nejdu, nemam obcanstvi. Zadny problem, bez k Dienstbierum, tam ti ho daji v kuchyni na stole. Zasl jsem jak vse funguje. Obcanstvi jsem si nevzal a dnes vidim, ze jsem dobre udelal.

Prahou jsem byl nadsen, kazde rano jsem byl v ulicich, vse krasne, citil jsem, ze je v me vlasti svoboda. Lidi se na sebe i usmivali, vsichni se tesili na prvni svobodne volby po dlouhe dobe. Prochazim starym mestem, tocim na video krasne opravene domy, najednou za mnou slysim hlasy, jeden z hlasu rika, ze by stacila zelezna trubka, a kamera a moje tenisky by moje jiz nebyly. Takovi osmnactileti parchanti, chytil jsem jednoho pod krkem a on rika, pane, nezlobte se, my nevedeli ze jste Cech.

Tahle prihoda mi zkazila naladu. V tu chvili jsem si chtel koupit v bazaru modre monterky, holinky a pudr, abych se napudroval na bilo a nevypadal zdrave, opaleny. A od te doby jsem se snazil, abych byl Cech jak poleno.

Na Hradcanech jsem stravil nekolik hodin, kdyz jsem vkrocil do chramu Svatyho Vita, tak mi to dojalo, ze jsem se ani nestydel za sve slzy. Hubu plnou prachu a v ni vyschlo, mel jsem zizen. Zajdu do Malostransky, ktera byla poloprazdna a ja, hrdy Cech jsem se zeptal cestinou, jestli si muzu dat obed a pivo, na stolech meli vsude reserve, vim co je slusnost. Ty me hnali, zadny pivo, zadny obed. Jen jsem ziral, do lokalu vkrocili dva Nemci a po slovech Guten Tag byli s usmevem obslouzeni.

Zizen jsem mel hroznou, v podkrovi na Malostranskym prodaval novy podnikatel pivo. Mel tam nekolik beden lahvovy Plzne, nevychlazeny. Neodolal jsem a jednoho lahvace jsem vypil a pritom koukal na Malostranskou, jak Nemci vchazeji, jsou vitani. Zacalo me krucet v zaludku, tak jsem si v Pramenu koupil housku a deset deka prazskeho salamu. Nakrajet prosim a na jemno. Jeste jsem dodal, jestli by salam mohly kozate prodavacky oloupat. „A kdo to bude platit pane? Slupky se vazi.“ „Hodte je na vahu, zaplatim.“

Pokracoval jsem v prochazce smerem na Kampu, loupajici slupky se salamu. A tam jsem potkal jednu hodne starou pani, ktera na drevenym voziku tahla balik starych novin. Starenka se me zeptala kolik je hodin a ja se s ni dal do reci. Bydlela na Kampe cely zivot, taky se mi zeptala kde bydlim ja. Kdyz jsem ji rekl, ze jsem z Australie, pokrizovala se a rekla, ze cesta lodi musela byt nebezpecna a trvala urcite hodne mesicu. Starence jsem tahnul Kampou dreveny vozik s novinama do sberu a hezky si popovidal. To byl jeden z mych nejhezcich zazitku v Praze.

Prisel cas, ktereho jsem se trochu bal a to bylo setkani s chartistickyma partyzanama. Nevedel jsem, jak me uvitaji a jak se na mne budou koukat. Svym odvolanim Charty jsem mohl byt nazvan zradcem. Odpoledne rikam Zuzane, ze jdu ke Zpevackum. Ondra se okamzite nabidl, ze jde se mnou, coz Zuzana kategoricky odmitla se slovy, ze je ozraly kazdy den a ze pujde se mnou ona. Prijdem ke Zpevackum, narvano jako za kazdyho rezimu, Zuzana ze si dame pivo na stojaka. Za dvacet minut jsem vypil tri piva. Rekord po hodne letech. Zuzana povida hele, tamhle sedi Sysel. Nikam jsem se nehrnul, pockal jsem az me zvetri, coz se stalo a vola: „Pod si sednout, dame pivo, ty jsi to udelal nejlip ze jsi to zabalil a odjel.“ To se mi ulevilo. Rikam, ze nepiji, ze jsem plnej, ze kourim. Sysel vytahl plechovku travy, servirka nas vyhodila, ze to nemuze citit.

Sli jsme ven, Sysel balil jointa a kolem nas pomalu projizdi auto policie, ja se klepal a Sysel øíká: „Co se bojis, jestli kecnou, necham je zavrit, policajty. Pidizvik si taky rad da, ale on ted nemuze, protoze ho porad hlidaji.“ (Pidizvik-Havel).

Atmosfera v Praze prvni mesice po Sametaku byla skvela. Pro mne. Zacal jsem se dozvidat zajimavy veci o svých kamaradech, z nekterych se stali pres noc dustojnici kontrarozvedky, taky jsem slysel o seznamech a casti seznamu, ktery se mel ztratit. Nic se neztratilo, jen to nekdo schoval, vsechno se jednou na neco hodi.

V te dobe lidi z Undergroundu chodili na Klamovku. Ze Sydney jsem poslal Hendrixovi pohled, ze se tam jeden den odpoledne ukazu. Prijdu na Klamovku, Hendrix me vidi a rika, po dvanacti letech: „Kde jses, ja tu sedim od rana, prachy nemam, ani burta si nemuzu dat.“ „Dej si Hendrixi, vzdycky jsme se o vsechno delili, budem se delit, pokud budem zit.“ U jednoho stolu Mejla, mirne plesatej, oblboval nejakou herecku, hned jsem se o nem dozvedel, ze si podal ruku s Gottem a ze to bylo v casopisu. Na stene ramecek s Pidizvikem, Hendrix porad koukal, kdy prijde jeho Alena, mlada holka, a Hendrix mel strach, aby mu ji nekdo v nestrezenym okamziku nezatahl do krovi, coz byla bezna praxe. Prisel Dino a Dlouhan z Umely Hmoty, objevil se Pavel Zajicek, ktery priletel z Ameriky. Taky poprve. Nalada fantasticka.

Druhy den jsem jel z Hendrixem v tramvaji a Hendrix brecel, ze Underground konci, ze se z nekterych lidi stali primadony a ze nevi co bude delat dal. Po par pivech se uklidnil. A hlavne se uklidnil proto, kdyz jsem mu rekl, ze se zase do Prahy vratim.

Musel jsem, a to s radosti, taky stravit par dni s moji mamou. Do Varu me odvezla Zuzana s jejim Trabantem. Prezil jsem to.

22.unora 2002

Zaver

Nasedl jsem do letajici rakve TU 154 a s hruzou jsem se dostal do Singapuru. Tam, po par hodinach odpocinku, vstup do Jumba Qantasu, letusky na tvari usmev, vse vonelo cistotou, byl jsem zpatky na uzemi Australie ale myslenkama porad v Ceskoslovensku. Po navratu do Sydney jsem se probral ze snu a zacal promitat video, ktere jsem natocil.

Australani byli Prahou a Varama nadseni. Jeden dokonce rekl, ze to vypada jako Hollywood. A jiz jsem se tesil na dalsi navstevu domova. V zari jsme odleteli na pet tydnu na Filipiny, kde se mi moc libilo. Byl jsem tam desetkrat. Vratil jsem se zpet, da se rict bez penez. Muj sef v praci me prosil, abych jiz tenhle rok nelital, ze byznys vzkveta a ze nema dost lidi. Slibil jsem mu, ze do kvetna nikam nepoletim a ze ani nemuzu, protoze jsem cernej jak kostelni mys, nacoz odpovedel, ze nejsem sam.

Z Varu mi volal skoro kazdy den muj kamarad Lada Holub. Zadarmo z kancelare. Jednou rano zavola a rika: “Mas zidli?” “Mam, nekolik.” “Tak si jednu vem a sedni si na ni.”

Ptam se ho co se deje. “Mama umrela.” “Ktera,” rikam, “Tvoje?” “Ne, Tvoje.” Moje! Moje mama, s kterou jsem zil tolik let, ktera se vzdy dovedla postarat o to, abych pri ty bide a odstrkovani ze strany komunistickych fasounu mel aspon trochu dustojny zivot.

Mama, kdyz jsem byl maly, rano namazala chleby s marmeladou a jezdili jsme autobusem do Depoltek na koupaliste, kde byly krasne lesy a chleba s marmeladou. A boruvky. Kdyz jsme chodily na houby, pokazdy ulomila vetvicku se stromu, nekdy to byly cervene jerabiny, jindy vonici smrcek. Nektere suche vetvicky byly krasne i po nekolika letech. Jen tak zavesene na kousku provazku.

Jednou jsme s mym bratrem Jardou nasli velkou patronu, asi protileteckou. Ve Varech bylo patron a zbrani hodne. Babicka z Prahy, ktera prijela na par dni, varila polevku. A my s Jardou dali patronu do kamen a prihodily par briket. Pak to vybuchlo. Babicka stala, velice pobozna zena, jako svata Marie, cela cerna od sazi. Polevka zmizela. Par nudli se houpalo u stropu. Pes Kaca, foxterier svetle barvy, byl cerny jak cerny uhli. Zdi byly cerne, kour se zmichal s parou, babicka mimo polevky vyvarovala ve velkym hrnci pradlo. A ja s Jardou jsme leteli cerni od hlavy az k pate za mamou do prace, aby jsme ji zvestovali, ze nam vybuchly kamna. Mama hned jak nas videla, zbledla. Po ceste domu jsme chvili sli, chvili utikali. Jako indiani. Vsechny drbny meli poplach a staly pred domy. Ondrejskou ulici se probehnout od kolonady neda. Je to ulice strma a clovek se jen vlece. Mama se nas porad ptala kde stala pri vybuchu babicka. Jarda tvrdil, ze zrovna prikladala do kamen, asi chtel odvezt od nas pozornost. Ja byl o rok starsi, tak jsem mel pravdu, kdyz jsem rekl, ze kostovala polivku. Mama se chytala za hlavu.

Drbny koukaly, Kaca na ne stekala, saze se s ni sypaly, a my dorazili domu. Babicka stala porad u kamen, cela od popele a sazi, trochu pripaleny oboci a koukala do kamen bez platu. Ty vyletely do vzduchu taky. To se stalo par mesicu po propusteni taty z komunistickeho koncentraku. Na vyprask paskem na prdel jsem vzpominal hodne let.

Muj tata nikdy nepil, byl sportovec. Ve valce boxoval nekolikrat v Lucerne. Profesionalni boxer. Stalo se jeden stedry den, ze se tata nevratil vcas z prochazky, mama zacala panikarit, vecere pripravena a on nikde. Prisel, prvni co bylo, rekl, ze potkal krajanka a ze si s nim dal par piv. Mama ho prastila uterkou na nadobi, uterku mela v ruce porad, to je ceska specialita. Jako Libanonci korale v ruce. A tata rika, ze krajanek ceka za dvermi, ze ho jde pozvat. Krajanek vypadal jak Vlasta Burian. Sedeli jsme v jidelne, puvodni majitele (sudetsti Nemci) meli vkus. Stul byl roztahovaci a kolem neho sest zidli. A z te malo pristupne, na ktere nikdo nesedaval jsem s Jardou odmontovavali ze spodu drivka a drevene listy, protoze jsme staveli vselijaky modely a materialu se nedostavalo. Mama se uklidnila a nabidla mu stedrovecerni veceri a Krajanek usedl, zidle se rozlomila a Krajanek sedel na zemi. Vstal a urazene odesel.

Po veceri jsme sli do kuchyne, jen tak na kus reci, nez dedecek zapali svicky a prskavky. Z jidelny se ozve hlas dedecka: “Ja tu kurvu zabiju.” My meli kocku, hrozne zivou a hravou. Nekolikrat za den se vysplhala na zaclony, strasne rychle. A u stropu, dal uz nemohla, cumela na nas. Dedecek, kdyz sel zapalit prskavky zahlidl kocku jak se snazi packou sundat hvezdu na spicce vanocniho stromku. Kocka, jak zvetrila dedecka, se prudce odrazila, aby mohla pristat na zaclone, a stromecek se zritil.

Ladova slova me sokovala. Po nekolika minutach, normalne jme mluvivali hodinu, kdyz jsem citil ze zustavaji jen vzpominky, chleba s marmeladou, vybuchla kamna, vanoce s krajankem a tisice jinych, jsem Ladovi rekl ze mu zavolam za hodinu.

Zavolal on a rekl ze byt je policii zapeceten a ze me bude informovat jako jedineho pribuzneho. Sel jsem na Ceskoslovensky konzulat v Sydney, kde jsem si nechal orazitkovat plnou moc, kterou jsem poslal Ladovi, byl muj dlouhodoby blizky kamarad. Napsal jsem mu, aby nic z bytu neodnasel, ze tam chci pobyt par tydnu, vse je jeho, jen par drobnosti si odvezu do Australie. Po telefonu jsem ho navadel, kde mama schovavala penize, ze si je muze vzit.

Priletel jsem do Vidne, odkud jsem jel s mym dobrym kamaradem Ladou Andrasovskym autem do Varu. Prijeli jsme, chci po Ladovi klic, ze jdu domu, kde sice nikdo jiz nezije, ale pristi dny se tam vrati zivot, budu tam spat, divat se na vetvicky jerabin, sednu si ke stolu, kde jsme travili prenadherne vanoce. Planoval jsem si, ze prvni ze vseho az prijdu domu tak si dam na stranu veci, ktere jsem si chtel odvezt do Sydney. Par malickosti, Jana dala v Sydney babicce na pamatku penezenku, v ktere bylo srdicko s jeji fotkou. Tak me poprosila at ji privezu. Ze to bude pamatka na babicku. Ja si chtel privezt taky backory, ktere me mama pripravila pri prvni navsteve a zduraznovala, abych si je nebral do Australie, ze musi zustat vedle dveri az prijedu, abych si je mohl obout.

Prisel jsem do bytu, v predsini nic, nakouknu do kuchyne, poloprazdna, mala loznice uplne prazdna, velka loznice taky zmizela. A ted to nehorsi. Jidelna, v zime se obcas zatapelo ve velkych kachlovych kamnech. Hodne vysokych, kachlicky mely obrazky, ktere jsem jako maly kluk studoval. U tech kamen me dedecek vypravel jak to bylo dobry za Rakouska uherska, u kamen jsem se trasl kdyz estebacky gorily demolovaly nas byt a tatu odvlekly do dvoulete samovazby.

Zacal jsem se trast, ani ty krasny kamna u kterych jsem chtel byt naposled s mymi rodici a dedeckem a babickou a bratrem Jardou, tam nestala. Jen popel a sut. Z te jsem si vybiral stare fotografie. Jak jsme jezdili do Depoltek, anebo ja maly kluk na trikolce s dedeckem Na palmovce. Ani pelargonie nebyly za oknem. Backory, ktere me mama pripravila az prijdu domu zmizely taky. Penezenka s fotkou Jany v srdicku, to Jana zacila litat u Qantasu a kdyz babicka videla v srdicku na babicku se mile usmivajici Janu v uniforme letusky, vzdycky se radosti rozplakala, vzpomnela si na Janu kdyz byla mala, jak rikala ze jednou bude letuskou, taky zmizela. Vsechno razem pro mne prestalo existovat. Do bytu jsem se jiz nevratil. Kdyz jsem se vracel vzdycky z hrbitova, prosel jsem Ondrejskou, do bytu jsem nesel. Drbny, ktere jsem znal od deseti let, taky odesly do nebicka. Jen dve jeste zili. Jedna pracovala jako satnarka v Karlovarskym divadle, rikala mi, ze prave konci po triceti letech v divadle, bylo ji 80. A ta kdyz jsem ji potkal, vzdycky brecela. A druha drbna, pani Chroustova, se mnou nekolikrat sla pomalu hezkou prochazkou a hezky jsme si povidali o lidech, kteri v Odrejsky drive zili. A ona mi taky rekla: “Jirko, vzdyt ty tu jiz nikoho nemas.” Nejsmutnejsi pocit myho zivota. Rekl jsem ji, drbne, “Pani Chroustova, mam tu jeste Vas.” A tahle mila stara pani vzpominala, co se v nasi Ondrejsky ulici kdy prihodilo. Kdyz jsme sli cestickama nad Thermalem, tam kde je dneska bazen, pani Chroustova si vzpomnela jak jsme zapalili louku.

Jako kluci jsme si chodily hrat na louku, to tam zadny bazen nebyl, bylo tam nekolik stromu planych hrusek a jablk, ktere nam chutnali. Zajimava krovi, sipky; chodili jsme na louku pozorovat parecky. Ale vetsinou jsme dolovali a jednou vydolovali bednu zabalenou ve voskovym papire. Hned jsme ji otevreli a nasli poklad. Nemecky rakety do poplasnych pistoli. Byly dlouhe asi tricet centimetru, dva, tri centimetry tluste. Rozdelali jsme na louce ohen a dali jednu rachejtly do ohne. Z dalky, lezici na brise jsme ocekavali vybuch. Nic, jen to zasycelo. Pokus vyvodit detonaci s druhou rachejtli se taky nevydaril. Tak jsme nahazeli na ohen zbytek, mozna padesat rachejtli, a zacalo se dit neco strasnyho. Zacal ohnostroj, rachejtle litaly vsemi smery. Nad lazenskou ctvrt, nebo jen do krovi, ktere zacalo horet. Utikali jsme domu, za nami spoust, hasici, zdalky vidim tatu a mamu koukat z okna a nejenom je, vsichni koukali na louku co se tam stalo, dym, vybuchy, ohnostroj. A ted videli nas, ocouzeny od od ohne a uz se sundavali remeny z kalhot. Dostal jsem trojku z mravu.

Pani Chroustova se smala kdyz jsme si vzpominali na zivot v Ondrejsky. A pak jsme se rozloucili. To uz jsem vedel ze je to naposled. Rozlouceni se vsim. V 91 roce jsem si rekl, ze jiz domu nepoletim. Byl jsem zklaman. Ze znamych se stavaly kurvy. Kdyz chtel Hendrix, aby mu zahrali Plastici na narozeninach, poslali ho za manazerem. Mel jim za koncert zaplatit.  Hendrix byl jeden z nejstarsich a nejznamejsich bednaku. Delal s Primitivama, s Plasticama, takovy dlouhy roky kamarad,i a ted jim musi platit.

Zkratil jsem si pobyt o tyden a odjel do Vidne, kde jsem se vzpamatovaval z soku. A pak jsem odletel DOMU do Australie.

Doslov:

Lada Holub, muj nejlepsi kamarad vsechno z bytu prodal a prochlastal. A taky jsem ho objevil na seznamech udavacu. A nejenom jeho. Tihle bezcharakterni praskaci byli schopni cehokoliv. Jen lidi s cistym svedomim jako Robin se o podepsani rozpovidali sami a vysvetlily okolnosti podpisu. Nekteri, jako Salivarova si nestoudne zadali o falesne lustracni osvedceni. Emigrace neni pericko. I v te se clovek potka s lidmi, kteri se snazi vam zprijemnit zivot jako komousi. Papagaj Satura, zaslouzily Kanadan. Jeden z nich.

Minuly rok vyprsel desetilety najem hrobu mych rodicu. Moji pratele, manzele Hybesovi, znami jako Kominik a Kominice, zaplatili hrob na dalsich deset let. A budou davat na hrob mravorovou desku. Zdenek Hybes delal proverky a estebaci ho pozdeji prepadli a malem zabili. V Necenzurovanych Novinach je o tomhle pripade nekolik clanku. Je to fajn pocit, ze tam mam porad dobre pratele, kteri pomuzou.

A kdo se vratil zpatky domu, schvaluji mu to, pokud ma vetsi vztah k vlasti, je to jen jeho svobodne rozhodnuti.

A ja rad vzpominam na zasnezene Vary, na pohled z Riegrovych sadu, na vinarnu U Supu, U Zpevacku, U Dvou Sluncu. A na Budvar a Smichovsky pavilon. A na lidi kteri tam chodili. Vsichni spatni nebyli, dost jich bylo fajn. A to jsou moji pratele. Pristi rok v rijnu me bude 60, cemuz nemuzu vubec verit, nebot si pripadam o 40 let mladsi. Tak vas vsechny, kteri budete v te dobe na navsteve v Sydney, srdecne zvu na malou oslavu. Na sklenicku, nebo jointa.

Jirka Vanek, 

Sydney, 10.brezna 2002