Válka v Kašmíru
Dne 26.5.1999 zahájila Indie (poprvé od indicko-pákistánské války z roku 1971) řadu leteckých útoků proti nepravidelným islámským silám, které pronikly do indické části sporné kašmírské oblasti. Vyzbrojeny a vycvičeny byly patrně v Pákistánu. Objevily se dokonce důkazy, že na indické území vstoupily i jednotky pákistánské armády. Příslušníci islámských nepravidelných sil byli většinou pákistánské národnosti. Byli však mezi nimi i bývalí příslušníci afghánského Tálibánu. Tyto síly se ve velkých počtech připojily k pákistánské pravidelné armádě a celý vpád proto nabyl nové, nebezpečné podoby.
Indické letecké údery, zahájené po počátečním podcenění počtu vetřelců a rozsahu infiltrace, byly krokem zpět v pokusech o usmíření obou jihoasijských jaderných rivalů. Podle Indie připravovaly pákistánské ozbrojené síly a zpravodajské orgány vyslání velkého počtu těžce vyzbrojeného personálu do indické části Kašmíru (do sektorů Kargil, Drag a Batalik, ze kterých je možno kontrolovat dálnici Šrínagár-Leh) již v době, kdy se její ministerský předseda pokoušel zmírnit vzájemné napětí při rozhovorech v pákistánském Láhauru. Vpádu pákistánského ozbrojeného personálu napomohl rutinní odchod indických jednotek z vysokohorských postavení, střežících sektor během zimy. Kargil je v zimě extrémně nehostinným místem. Proto tam nejsou v této době zimě rozmístěny žádné pozemní stráže a neprovádí se ani vzdušný průzkum. Indičtí zpravodajci zjistili určitou infiltraci, nebyli si však jistí jejím rozsahem a povahou. Po zjištění vetřelců, kteří byli dobře zakopáni i zásobováni, provedla indická armáda řadu útoků k jejich vytlačení. Při tomto úkolu byly indické jednotky podporovány dělostřelectvem, avšak kromě několika Chetaků vojskového letectva, vyzbrojených kulomety ráže 7,62 mm, bez letecké podpory. Útoky nebyly příliš úspěšné: vetřelci měli výhodu dobrých obranných postavení ve velké výšce (vrcholy dosahují až 5480 m) a dělostřelecká palba byla vzhledem k neustále se měnícím povětrnostním podmínkám nepřesná.
Snímek z družice IRS-IC/D ukázal, že minimálně 600 až 2000 vetřelců bylo dobře rozmístěno na výšinách nad Kargilem. Fotografickým průzkumem to měl ověřit jediný indický letoun Canberra, který byl ostřelován několika přenosnými protiletadlovými raketami Stinger, a který utrpěl poruchu jednoho z motorů. Bylo jasné, že zlomit odpor nepřítele a vyhnat ho z indického území bude možné pouze nasazením letectva. Operace indického letectva byla zahájena za svítání dne 26.5.1999. Do boje byly zasazeny tři letky: po jedné s letouny MiG-27, MiG-23BN a MiG-21M a jednotka vrtulníků Mi-17. Tato letadla nesla veškerou tíži letecké operace. Indie zpočátku vyhověla politickému požadavku nestupňovat konflikt a nepoužila proto svou laserem naváděnou munici, napalm či aerosolové výbušniny, ani nebombardovala žádnou ze zásobovacích cest vetřelců. Když se však operace vlekla, nasadilo indické letectvo i pumy 454 kg s laserovým naváděním z letounů Mirage 2000 a snad i z MiG-27. Pumy byly shazovány z výšek 9100m a měly na nepřátelské zásobovací základny a obranná postavení ničivý účinek. Tyto velmi úspěšné nálety pomáhaly indické armádě udržet výši ztrát na přijatelné úrovni, a to přes silný odpor dobře vycvičených a vybavených vetřelců v obtížném terénu.
Indické letectvo nasadilo letouny Mirage 2000 a MiG-29. Letouny MiG-29 konaly střeh ve vzduchu k odstrašení nepřítele, letouny Mirage 2000 provedly řadu velmi úspěšných úderů. V zásadě však byly používány k průzkumu a k elektronickému boji (rušení pákistánských radarů, podporujících vetřelce). Indické MiG-29 se jednou utkaly s pákistánskými F-16. Ty se údajně po zjištění, že byly zaměřeny radary z paluby protivníka, otočily zpět. Bitevní vrtulníky Mi-25/-35 indického letectva nebyly nasazeny, protože jejich motory mají ve velkých výškách malý výkon. Do útočných operací zasáhlo pouze několik málo indických Jaguarů. Chetaky vojskového letectva byly používány k odsunu raněných a jejich osádky byly ozbrojeny samopaly a kulomety. Jak bylo uvedeno výše, Chetaky vyzbrojené kulomety se požívaly široce. Normálně v sektoru Kargil působí pouze jedna jednotka pozemního vojska, a to 121. pěší brigáda. Nyní byla posílena na počty vyšší než divizní a vybavena vysokým počtem dělostřelectva. Po celé délce indicko-pákistánské hranice byla zvýšena bezpečnost, aby se předešlo další infiltraci. Jednotky pěchoty byly vybaveny přenosnými protiletadlovými raketami Igla-1M (SA-16) pro sestřelování pronikajících pákistánských vrtulníků či útočících letounů. Byl rozvinut velký počet protiletadlových 23 mm kanonů ZU-23-2 a 40 mm protiletadlových kanonů L-40/70 Bofors, které sestřelily mnoho pákistánských bezpilotních letadel. Indická armáda obsadila obranná opevnění podél indicko-pákistánské hranice a zvýšila zásoby munice a náhradních dílů.
Indické letectvo uvedlo všechny své základny do plné bojové pohotovosti a PVO bylo nařízeno, aby každý neidentifikovaný cíl přelétávající tzv. kontrolní linii považovala za nepřátelský. Byly zahájeny lety na střeh ve vzduchu. Indická námořní velitelství Západ, Východ a Jih uvedla své jednotky do vysokého stupně bojové pohotovosti a námořní letectvo provádí pravidelné hlídkové lety. Jediná indická letadlová loď Viraat, která prochází modernizací a prodloužením životnosti, byla také uvedena do desetidenní pohotovosti k vyplutí na výzvu v případě potřeby. V Pákistánu zaujalo pozemní vojsko obranná postavení podél hranice a letectvo bylo uvedeno do bojové pohotovosti. Podle indických zdrojů se kromě toho pákistánská vojska rozvinovala podél kontrolní linie do ofenzivní sestavy. Dosud ztratilo indické letectvo pouze tři letadla, všechna během prvních 72 hodin letecké operace.
První ztrátou byl letoun MiG-27. Pilot hlásil požár motoru způsobený technickými problémy a katapultoval se. Byl vzat Pákistánci do zajetí a po osmi dnech propuštěn. Druhou ztrátou byl letoun MiG-21M, který kroužil kolem místa, kde se dostal do potíží MiG-27. Přitom byl zasažen pozemní protiletadlovou raketou, pravděpodobně Stingerem, a sestřelen. Pákistán tvrdí, že pilot zahynul při sestřelu. Šetřením, provedeným Indy po navrácení pilotova těla, v něm byly zjištěny minimálně dva otvory po kulkách, jeden v zadní části hlavy. Pákistán však obvinění z vraždy pilota odmítá. Poslední indickou ztrátou byl bitevní vrtulník Mi-17 se čtyřmi bloky 57 mm neřízených raket. Podle zpráv indického tisku byl ostřelován pěti až deseti raketami Stinger. Vrtulník mohl uniknout, avšak jedna z raket, která ho zasáhla, zabila všechny čtyři osoby na palubě. K dalším ztrátám nedošlo, a to přes silnou palbu protiletadlového dělostřelectva a přenosných protiletadlových raket, především Stinger, protože indické letectvo nyní rozsáhle používá vrhačů světlic a infračervených klamných cílů. Podle odhadu bylo proti indickým letadlům vypuštěno přes stovku protiletadlových raket různých typů. Indické letectvo je prvním letectvem na světě, které dlouhodobě působí ve vysokohorském terénu nad 4 500 m, což samo o sobě představuje velké nebezpečí.
Až dosud provedlo indické letectvo 550 úderů, 150 průzkumných a 500 doprovodných vzletů proti vetřelcům, 2185 vzletů vrtulníků. To představovalo asi 25% síly indického Západního leteckého velitelství. V posledních stadiích konfliktu byly letecké útoky vedeny po celé 24 hodiny. Každý úder byl pečlivě plánován, aby nedošlo k zasažení postupující indické pěchoty, šplhající po strmých skalách k zakopaným vetřelcům. Indické pozemní vojsko utrpělo velmi těžké ztráty (přes 400 padlých), proti více než 600 pákistánských vojáků (podle zpráv v indickém tisku). Počty padlých islámských bojovníků nejsou známy, avšak má se za to, že jich bylo kolem 150. V době, kdy byl psán tento článek, vypudilo indické pozemní vojsko vetřelce z mnoha postavení, čímž minula potřeba vzdušných útoků. Indičtí pěšáci dokázali pod silnou palbou překonat vrcholky vysoké přes 4500m a znovu se zmocnit několika klíčových postavení. Tím odstranili tlak na dálnici Šrínagár-Leh. Úder indického letectva na velkou zásobovací základnu, umístěnou ve výšce 4450m, způsobil vetřelcům těžké ztráty a připravil je o zásoby munice a jiného materiálu. Po vyčistění subsektoru Batalik a ovládnutí vrcholů, včetně masivu Tiger Hill (4870 m), byly indické ozbrojené síly blízko k vyhnání všech vetřelců z indického území. Podle indického armády bylo vyčištěno 85% všech strategicky důležitých prostorů a zpět bylo dobyto 65% obsazemého území.
Údery indického letectva skončily při známkách pákistánského ústupu z indického území, který byl zahájen 11.7.1999. Průzkumné lety však pokračovaly a indická vojska byla ostřelována z pákistánského území. Dne 17.7. bylo oznámeno, že indické území opustili všichni vetřelci. Pákistán svou účast na vpádu stále popírá.
Source: Army of the Czech Republic Homepage, Air Forces Monthly
Send any info you might have to: rovensky@mbox.vol.cz
Back to Czech Military Resources
(c) 1999 Dusan Rovensky
Researched by Dusan Rovensky (c) 1999