small bike 11/99

Vážení předplatitelé,

soudě podle toho, že mi stále zasíláte příspěvky, zřejmě většina z Vás stále věří, že small bike dosud nezanikl. A máte pravdu. Důkazem budiž tento velký sb 11/99. Je to první číslo, které vytvářím primárně pro síť a jenom doufám, že se podaří natlačit všechen obsah i do papírové verze. Výsledkem jsou například poprvé použité barevné fotografie. I ke čtení toho bude tentokrát opravdu hodně: další ohlasy na vydání “Garika”, dopis čtenáře-filozofa, recenze MČ, povídku podkrušnohorské autorky, multimeďiální hypertext MVH, střípky z internetového esb atd. Omlouvám se, že některé příspěvky (včetně svých vlastních) jsem nestihl zpracovat, a tak se objeví v následujícím čísle, které na sebe nedá dlouho čekat.

Věřím, že čtenáři se nenechají zavalit velkým množstvím textu v tomto čísle. Byla by to velká škoda, protože sklizeň za tři měsíce od posledního čísla sb je špičková.

Dále prosím věnujte pozornost zvukovému souboru, který je přiložen k elektronické verzi. Obsahuje záznam zdravice šéfredaktora k předplatitelům. Nahrávka se objevila zcela nečekaně: jednoho rána ležel na redakčním stole voskový váleček. Jedná se tedy o naprostý technický unikát: poprvé v historii jste svědky přenosu nahrávky z voskového válečku po internetu.

Příjemnou zábavu Vám přeje redakce.

LISTÁRNA

Ad: Podnikatelský koutek (sb 999)

sb: Čtenářský dopis pana Němečka zřejmě v leckterém z nás vyvolá nesouhlas, například ve mně (kromě úvodu). Dokonce bych řekl, že služby, o kterých TN píše, mi již v současné době poskytuje celá řada osob, aniž bych je o to žádal.

Vážená redakce výtečného časopisu small bike!

Zásadně nepíšu ohlasy do novin a nereaguji na články, ale small bike mě k tomu nutí (respektive: pudí) již podruhé za tu krátkou dobu, co jsem jeho pražským předplatitelem. Gratuluji.

Přinutila mne k tomu (respektive: připudila) úvaha p. Čiháka o podnikatelích budoucnosti. Povšiml jsem si loni v Anglii, že tamní obchodnictvo již započalo rozbíjet ustrnulou komoditní strukturu svého sortimentu a volit jiná kritéria pro skladbu své nabídky (p. Čihák je zcestovalý člověk, v Anglii byl a zná to, říkám to jen pro doplnění). Nešlo sice o obchody podle barev či podle počátečních písmen, jak revolučně navrhuje p. Čihák, ale zaujal mě obchod "Všechno za jednu libru", kde bylo všechno za jednu libru (tři vidličky, aušusové oblečení a nádobí apod.). Zdá se mi, že je to cesta správným směrem. sám bych takový obchod zde uvítal, zejména potravinářský (mlíko za deset korun, chleba za deset korun, atd).

Pokud jde však o revolučně nová povolání budoucnosti, sám se už delší čas zaobírám myšlenkou na jedno takové: KOMPLIKOVAČ ŽIVOTA. Vycházím z úvahy podepřené moderní krásnou literaturou (M. Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí), že lidský život v euroamerické civilizaci je stále usnadňován, ulehčován a čím dál větší část z něj přebírají experti (vychovatelé, psychologové, poradci). Hospodářský růst stále více roste, dovolená i nemocenská se prodlužují, kapitalisté musejí lidem násilím zkracovat pracovní týdny a zakazovat práci přesčas. Lidé mají čím dál víc volna a dostavuje se u nich panika z příliš lehce a marně uplynulého života. Ano, kde jsou pak ony patočkovské hodnoty, pro něž stojí za to bojovat a případně i umřít?! (Vím, že to není nic nového, zejména v západní Evropě, a možná už na to taky existuje v Anglii obchod, ale u nás to dosud nikdo vážně neřešil.) Někdo by mohl namítnout, že stačí jet do nesvobodných či necivilizovaných částí planety a tam žít plný život v pravdě. Avšak víme dobře, že civilizace je i tam na postupu, svoboda se i tam šíří jako mor a konec dějin, jak ho předpověděl proslulý americký intoš F. Fukuyama, již nablízku. Proto soudím, že brzy nadejde chvíle pro KOMPLIKOVAČE ŽIVOTA. Najatí experti vám zadarmo zkomplikují život, takže po jeho prázdnotě budete jen toužit a ještě rádi byste ho nechali marně uplynout. Podepíšete smlouvu v kanceláři, dočasně se vzdáte některých nezcizitelných lidských práv (zde by byla vhodná změna ústavy) a plný servis je zajištěn - od nejjednodušších služeb (drobné ústrky v zaměstnání a v domě) přes základní servis (přepadení na ulici, požár v bytě, tajemné výhrůžky) až po full menu (lokální válka).

Ale myslím, že jsem tu myšlenku stejně někde ukradl. Co by to bylo také za světovou sci-fi, kdyby ji nenapadla tato elementární věc. Pouze se divím, že v tomto oboru ještě nikdo nepodniká. Nebo že by ano...? Tomáš Němeček, Praha 4 - Kačerov

Vysmrkni tu prognózu, Same!

recenze mč

Vzhledem k tomu, že pan Míkovec neuváženě distribuuje svůj voyeurský časopis i do širší sítě, nikoli jen omezenému okruhu vybraných čtenářů jako dosud, považuji za nezbytnou následující poznámku: pro pochopení tohoto článku je vhodné nejprve přečíst román Franka Herberta "Duna" (Svoboda, 1988, 586 stran, včetně 6 příloh a doslovu od neviditelného pana O. Neffa).

Přednedávnem jsem podruhé shlédl Lynchovo obrazové převyprávění "Duny". Tentokrát si mě tento téměř dvou a půl hodinový neuspořádaný sled nákladných výjevů už definitivně získal a vylétl na přední místa mé osobní hitparády. Díky Lynchovi jsem nově pochopil i Herberta. Lynch totiž velmi přesně vystihl několik bodů v knize, jejichž klíčovost mi až dosud částečně unikala. Jde především o Herbertovo romantické, netechnické pojetí budoucnosti, jeho důraz na vnitřní schopnosti člověka a na význam prognostiků.

Herbertova kniha je až neuvěřitelně jasnozřivá. Začněme u jedné z nejdůležitějších postav, která se jmenuje Kynes. To příliš nepřekvapí ani začínajícího ekonoma: polovina 60. let, kdy Herbertova kniha vyšla, byla v americké hospodářské politice érou naprostého úspěchu keynesiánství. Drobná přesmyčka a jsme doma. Herbert ale jasnozřivě předpokládal, že v 70. letech dojde k ropné krizi, stagflaci a s ní ke krachu keynesiánství: nastoupí ekologické hnutí a stále rostoucí význam bude přikládán úvahám o stabilitě a vývoji složitých ekosystémů. Proto z Kynese udělal planetárního ekologa, jehož představy o dynamice ekosystému na planetě Arrakis jsou i jádrem pro vývoj děje. Ale že se padišáh imperátor, velký vládce a současně zdroj potíží, jmenuje Shaddam? To už je z hlediska 60. let naprostá jasnozřivost. Myslím, že i proto je nutné brát Herbertovu vizi trochu seriózněji.

Jako ekonom živící se krátkodobým prognózováním musím v této souvislosti s potěšením konstatovat, že Herbertova vize je velmi optimistická co se týče budoucnosti předpovídání jako živnosti svého druhu. Úloha prognostiků totiž podle všeho značně vzroste. Nejen imperátor, ale i všechny významnější šlechtické rody se v románu přetahují o přízeň prognostiků - a i když čas od času nemají prognostiky zrovna v lásce, vždycky se je snaží získat na svou stranu spíše než se jich úplně zbavit.

Prognostici samotní jsou rozděleni na dvě velké skupiny. První skupinu tvoří tzv. mentati, kteří (kromě toho, že jim Lynch přidělil čáryfukovské husté obočí á la Waltr Komárek) spoléhají především na své speciálně vycvičené logické myšlení. Nic zvláštního. Zato druhá skupinka je zajímavější - a dosahuje podstatně lepších úspěchů. Tvoří ji tzv. ctihodné matky Bene Gesseritu. Zvláštní sekta, která jako základ prognózování nepoužívá počítačové modely ani statistické analýzy minulých dat. Místo toho se spoléhá na speciální vnitřní zrak vybuzený drogami. Jádrem výcviku není návštěva vysokoškolských kurzů, ale tvrdá mentální příprava, soustřeďování, ovládání svalů a cvičení podobná józe. A budoucnost rázem nabývá jasnějších obrysů. (Benegesseritské vize budoucnosti obvykle Herbert přirovnává k vlnění v třírozměrném prostoru. Tyto vize mají podobu alternativních scénářů, jejichž následný výběr lze částečně ovlivňovat. Čím "širší" je časová vize, tím větší výběr scénářů má benegesseritský prognostik před sebou k částečnému volnímu ovlivňování.) Ve svých prognózách jsou matky z Bene Gesseritu úspěšnější, protože mentati jsou omezeni logickým uvažováním, které potlačuje přirozenou intuici. Samotný akt prognózování je ostatně v knize opakovaně označován za umění, nikoli za vědu. To se týká například i předpovídání počasí - dnes rádoby vědy - které má na Arrakisu formu "napichování písku". Stručně řečeno, jde o umění odhadnout budoucí počasí z toho, jakým způsobem přemístili píseční červi tyče napíchané do písku.

Nadváha benegesseritské intuice nad mentatskou logikou je příznačná pro Herbertovu vizi budoucí společnosti - vizi zásadně odlišnou od té, o které nás ustavičně chtějí přesvědčit námezdní scifisálci. Herbert si na rozdíl od nich nemyslí, že by technika sehrávala v budoucnosti převratnou úlohu. V jeho románu se téměř neobjevují ony udělátory, koukátory, komunikátory a podobné vyšumělé atrapy scifi literatury. (Jedním z mála záblesků moderní komunikační techniky, který se ve filmu objeví, je "pružinkový" kruhový mikrofon á la polovina 20. století, který gildovní navigátoři používají při komunikaci s několik metrů vzdáleným padišáhem imperátorem - zřejmě proto, aby zdůraznili svou převahu nad ním.) Zásadní úlohu v Herbertově budoucnosti hraje člověk a rozvoj jeho vnitřních schopností. Například dálkový transport vesmírem v podání gildovních přepravců probíhá u Herberta tak, že gildovní navigátoři třetí třídy (humanoidní jedinci vysoce specializovaní na námezdné zprostředkování přepravy vesmírem) se nafetují kořením a pak pro vesmírné koráby "skládají prostor". A právě tento moment skvěle vystihuje Lynch ve svém filmu. Embryoidní těla gildovních navigátorů třetí třídy poletují vesmírným prostorem a všude víří barvy. Navigátoři potom jakoby vyfukují prostor nozdrami, zřejmě i s kořením, kterého jsou přecpáni. Podobné barevné efekty se opakují i při benegesseritských časových halucinacích vyvolaných vodní drogou (která vzniká podobným mechanismem jako koření, jímž se cpou navigátoři).

Představa nakrmit se nějakým kořením a potom vysmrknout ekonomické prognózy z nosu podobně jako to navigátoři dělají s vesmírem, vypadá na první pohled přinejmenším lákavě. Když si čtu zprávy z finančních trhů, stále pevněji jsem utvrzován v názoru, že podobně futurologicky postupuje řada finančních analytiků už dnes. - MČ-

Díky Jiří Dostále!

sb: Tajemná Dita de Bilek napsala redakci mj. následující dojemné vyznání příchylnosti k dílu DJ. Podobné příspěvky od fanynek otiskujeme opravdu rádi.Rád bych vyzval ostatní obdivovatelky (a nejen DJ), aby do sb přispívaly častěji!

Právě jsem dočetla "Garika", tupě zírám před sebe a přezkoumávám své pocity. Jako by najednou mé tělo pohltila podivná prázdnota. Myšlenková cesta po starých místech se odvíjela na filmovém plátně mého mozku. Nostalgii vystřídal smutek a hrůzné zjištění, jak je mi Garik blízký. Nedovedu popsat, jak mi je. Snad jenom smutno a prázdno, kamenně, těžce a přitom všem moc dobře. Díky Jiří Dostále! –DEB-

Recenze z mého pohledu

ZAMYŠLENÍ DJ

Někteří autoři recenze nesnášejí (nepochopení autoři), jiní umělci je milují (úspěšní umělci). Já jako čtenář a spotřebitel je považuji za velmi užitečnou věc. Každá recenze je osobním názorem recenzenta. Přesto tento publicistický útvar pomáhá čtenáři ve složitém rozhodování: číst či nečíst? Třeba v recenze v Ikarii jsou mi pomůckou při výběru knih; kniha, která dostala 0 bodů, asi nebude žádný trhák a naopak. I když má každý jiný vkus, recenze obsahuje stručnou charakteristiku knihy, takže se všichni můžeme rozhodnout, co je pro nás to pravé ořechové. Tyto samozřejmosti opakuji jen proto, že se shoduji s názorem pana Míkovce, že recenze a kritiky jsou kořením každého dobrého literárního plátku. Bohužel sám recenze psát neumím. Nebyl bych to já, abych pokorně přiznal svou neschopnost a stáhl se do ústraní. Rozhodl jsem se, že se recenze psát naučím. Small bike mi k tomu poskytuje skvělou možnost. Takže vážení čtenáři, čtenářky a čtenářčata, v dalších číslech sb se můžete těšit na mé neumělé pokusy o kritiku knih, které jsem důkladně prostudoval. –DJ-

GARIK ON-LINE

PAN DOSTÁL PRONIKL NA ČESKÝ AMAZON

S výjimkou vyznačení románu DJ není předchozí obrázek (když na něj kliknete, tak má odkaz) nijak manipulován. Ano, ano, je to opravdu tak! Česká pobočka velkého internetového knihkupectví www.amazon.com nabízí vedle knihách o paní prezidentové, o tom, co ví Lucie Bílá, o Václavu Klausovi i Dostálova “Garika”. DJ size nemá přístup na síť, ale věřím, že ho tato zpráva velmi pobaví. Na internetu je “Garik” nabízen pod tímto celkem pravdivým popiskem:

Uvidíme, jestli síť podpoří prodej tak, aby na něm Gryf nemusel prodělat. Myslím, že čtenářům “Sedmi týdnů, které otřásly hradem” může pan Dostál přinést pět kapitol, které jimi otřesou. –JM-

Cesta k paměti

POVÍDKA

věnováno Jiřímu Dostálovi za to, že pro nás vytvořil Garika

sb: Pokud by někdo sledoval small bike jako povídkový časopis, mohl by ho mylně považovat za feministický orgán. I třetí povídka, kterou přinášíme, pochází s pera autorky. Tentokrát jí je Dita de Bilek. Dlouho jsem se domníval, že DEB je pouze alternativní zkratkou pana Ertla. Následující povídka zasadila svojí dekadentní a přitom uměřenou atmosférou mé původní hypotéze těžkou ránu – jak znám pana Ertla, tak takhle nepíše. Nebo snad ano?

Kira se potopila pod vodu. Ta začala stékat propadlem. Ten zvuk připomínal dobře najedeného zedníka. Její mozek donutil plíce vypustit zadržovaný vzduch a tělo se vymrštilo proti hladině. Ruce položila na okraj a nechala po nich stékat kapky vody. Její oči červené po zásahu chlóru a rzi pozorovaly mastné pruhy špíny na vaně. Nehtem do nich ryla svoje jméno. Vedle se něco hnulo. Ignorovala to. Byla zvyklá. Pořád jí něco pobíhalo bytě: jednou to byl tikající krokodýl, pak bílý králík, růžoví sloni - ty nechala rozpustit poté, co jí rozšlapali porcelán po babičce - a teď trpaslíci. Už to trvalo tak dlouho, že zapomněla, jestli jsou to výplody jejího churavého mozku nebo skutečné potvory rušící její soukromí. Dřív měla trpaslíky ráda, alespoň si to myslela; někdo jí o nich kdysi něco vyprávěl, ale kdo a proč a hlavně co, to si nepamatovala. Jenže. Něco jiného je poslouchat stupidní báchorky a něco jiného je mít ty skřety doma. Představa věčně vyjedené lednice a prázdných lahví dokázala Kiru pořádně nakrknout, zvláště pak, když se představa proměnila ve skutečnost.

Pára pomalu stoupala ke stropu a začala požírat omítku. Tak dlouho do ní bušila pěstičkama, až se odloupla a skončila v Kiřiných vlasech. Znovu se potopila. Cítila, jak ji opouští všechny pocity a utíkají se nadechnout. Někdy měla chuť zůstat v krajině mlčení, ale její mozek ji pokaždé přemluvil, ať to nedělá. Nenáviděla svůj mozek. Připadal jí směšně malý. Pořád něco chtěl a nechtěl, válel se v hlavě a buzeroval ostatní části těla. Nevěděla, k čemu jí je. Nic nevěděl, nic neznal, když po něm chtěla, aby ji pustil k Paměti, vymlouval se, že prý neví kudy. Kira se vynořila a vytáhla špunt, pozorovala, jak vír mizející v odpadu pohltil i kus spadlé zdi. Očistný rituál byl u konce. Vylezla z vany a zabalila se do županu, který tu zůstal nejspíš po někom z Nich. Kdysi chodívala po bytě nahá, to tu ještě nebydleli trpaslíci, ale onehdá ji tři zahlídli a na místě umřeli smíchem. Od té doby se halila. (I když je pravda, že si občas pohrávala s myšlenkou hromadné destrukce trpasličího národa. Jenže, kdo by jí pak otravoval život.)

Odpotácela se do svého pokoje a padla na vodní lůžko, měla pocit, jako by ten byt znávala už dřív, ale jejím pocitům nebylo radno věřit. Byt byl prázdný, a tak se tam prostě zabydlela, jen tu ledničku si musela vzít od sousedů. Moc se jim to nelíbilo, dokonce se snažili protestovat a použít hrubého násilí, ale Kira překvapila sama sebe a vyhrála.

Proč jí zase napadla ta cesta k Paměti, to zase nebude celou noc spát a zásoba podivných malých koláčků po dřívějším majiteli už došla předevčírem. Ta cesta jí lákala už dlouho, jenomže ať se snažila, jak chtěla, nemohla se na ni dostat. Pan Silver jí učil relaxovat a seznámil ji s Alfavlnou; Holotrop ji učil dýchat, Duše si cestovala astrálním světem, ale Paměť nikde.

Jediný, co se jí vybavovalo, byl veliký bílý sál smrdící desinfekcí a velké světlo nad logem "Lobotomie". Pak už nic... Kira nevěděla, co to slovo znamená, ani co to bylo za sál, ale přimkla se k této vidině jako k jediné vzpomínce jejího Já.

Trpaslíci vedle v kuchyni dělali nemožný randál. "Co se zase děje," napadlo Kiru. Vypadalo to, jako by je napadl děsivý virus hádavosti. Šla se tam podívat. Nesnášela ty jejich ultrazvukové hlásky, které bodaly do ušních bubínků jejího hluchu. Opravdu se něco dělo. Trpaslíci poskakovali okolo podivné staré krabice, kterou našli bůhví kde, a nervózně pozorovali přicházející Kiru. Ta se sehla a nahlédla na dno krabice. Musela být hodně stará, protože rohy byly okousané od myší, ale myši už byly vyhubeny trpasličím národem někdy po velikém třesku. Její prsty vyndaly starý zaprášený sešit. Byl popsaný, ohmataný a zešedlý prachem. Mezi stránkami unaveně polehával papírek podobný čárkovým kódům na Kiřiných oblíbených lahvích Zrzavého moku. I přes sešlost se na něm dal rozpoznat podivný kmet, jehož koruna mu dodávala na vážnosti, a několik zbylých písmen: K R L. Zbytek sežrala hniloba, stejně jako značku za číslem 11. Trpaslíci, kteří se předbíhali, kdo vleze do bedny dřív, se opět rozbrebentili a vyděšeně podávali Kiře podivnou kartu. "Nejspíš identifikační kód," napadlo ji a přiblížila svoje krátkozraké oči blíž k obrázku na kartě. V úžasu vydechla. Z kartičky na ni zírala její vlastní tvář a neexistující vítr, který právě rozrazil okenice, četl jméno pod obrázkem. Znělo to jako ... Garik ... –DEB-

Jak jsem tam byl a jak jsem se vrátil

Mikropovídka ser

sb: Následující mikropovídkou se po delší době na stránky sb vrací ser.

Poté, co jsem bez rozmyslu opustil špatně udržovanou okresku, ocitl jsem se v samém středu původního lesa. Nezažil jsem tam naprosto nic a zcela neotřesen jsem se vrátil domů. –ser-

BIKE-SPOTTING

STATISTIKA ČTENÁŘů NA INTERNETU

Již od dětství jsem posedlý statistikou, a tak velmi vítám možnost nechat si sledovat každého, kdo se nachomýtne na stránce small biku. Podobně postiženým nabízím několik pohledů do husté sítě elektronického dozoru.

RAKOUSKO-UHERSKÝ NAJEMNO NAKRÁJENÝ

První tabulka ukazuje státy, odkud návštěvníci na sb přišli. Zdá se, že důsledná rakousko-uherská ideová orientace small biku nese své ovoce a že čtenáři si postupně nacházejí cestu ze všech hlavních korunních zemí. Nevýhodou sledovací služby, kterou používám, je, že neumí rozlišit návštěvníky ze Staré Role. Domnívám se, že jsou zahrnuti pod Czech Republic (?).

AMIGA’S NOT DEAD

Méně jednotvárný je přehled operačních systémů, které ženou malá prkna globálních surferů na ostrov sb. Zejména nemůžeme přehlédnout 3 % menšinu AmigaOS. Pan Hradílek by však jistě potvrdil, že Amigistů je mnohem víc, avšak pracují výhradně konspiračními metodami. Při surfování mají vypnuté zobrazování obrázků, a tak je sledovač nemůže zachytit.

CO ŘÍCI ZÁVĚREM?

Poslední graf naznačuje převahu Exploreru nad Netscapem. U 3 %-ího brouzdače Other zřejmě všichni tušíme, kdo se pod tímto inkognitem skrývá. Velký náskok IE 4, ale i Česka a W98 v ostatních tabulkách berte ale s rezervou – tyto údaje totiž označují redakční návštěvy na sb, kterých je tak 3/4 ze všech. Nastavil jsem si totiž sb ve svém domácim browseru jako výchozí stránku. – JM-

small bike: vydává a distribuuje Jaroslav Míkovec, BigBang, Stará Role, 1999. Předplatitelům bez přístupu na internet je sb rozvážen na kole.

Elen systému BillBoard.cz - reklama na Internetu zdarma