SKRYTÁ CÍRKEV
Rozhovor s politologem a historikem Petrem Fialou
Kniha Koinótés
Jeden z vašich článků v časopise Proglas se jmenoval Povinnost vydat svědectví. Znamená to, že vy sám jste se angažoval v životě skryté církve?
Tak bych to neřekl. Spíše jsem využíval plodů některých skrytých aktivit a znal jsem kněze, kteří působili buď zcela, anebo zčásti ve skrytosti. I má cesta k víře, k církvi a následné přijetí křtu byly poznamenány těmito setkáními. Ani po letech však nedošlo k reálnému ocenění skryté církevní práce a tajným biskupům a kněžím problémy spíše přibývaly. Vzhledem ke své zkušenosti jsem cítil povinnost se k tomu vyjádřit, nejprve osobním svědectvím. To nebylo a ani nemohlo být prosto emocí. Proto ten název.
Po vašich článcích v Proglasu vyšla kniha Koinótés, kterou jste napsali spolu s Jiřím Hanušem. Proč jste se rozhodli ji vydat? Články nestačily?
To také, ale důvodů bylo víc. Jak jsem řekl, články byly osobními stanovisky. Chtěli jsme poznat skrytou církev důkladněji. Objevila se rozporná svědectví a první útoky proti ní. Představitelé oficiální církve je v osobních rozhovorech formulovali často razantněji než na veřejnosti. Všelijak nám vysvětlovali, proč o ní nemáme psát, že tomu nerozumíme, že žádná svědectví vydávat nemáme atd. I to byl jeden z našich motivů. Tyto "výzvy" vypadají dnes téměř neuvěřitelně. Za těch několik let se toho dost změnilo.
V úvodu oné knihy píšete o některých problémech, např. o nedovolení vstupu do archivu brněnského biskupství apod. Jak to na vás působilo?
Dnes už je to jiné. Kardinál Vlk je velmi vstřícný, pokud jde o dokumenty. Ale tehdy, počátkem devadesátých let, mě brněnský biskup požádal o rozhovor; řekl, že existují materiály, které ukazují negativní stránky biskupa Davídka. Když jsem je chtěl vidět, řekl, že mi je nemůže ukázat. Mohla to být snaha chránit lidi ze skryté církve; pokud ano, bylo to trochu nešťastné. Jiný vysoký církevní činitel - nebudu jmenovat, bylo to v afektu - křičel, že mám těžký hřích, protože jsem dovolil uveřejnit v Proglasu článek o skryté církvi. To jsou zkušenosti, které nebyly třicet let po koncilu právě povzbudivé. Ale to se změnilo. Dnes si většina biskupů alespoň společenskou stránku věci uvědomuje.
Jak na vás působili lidé ze skryté církve, s nimiž jste se při práci na knize setkával?
Poznal jsem při tom mnoho lidí, kteří jsou obdivuhodní nejen tím, co vykonali, ale i tím, jak přijímají situaci po roce 1989. Lidi s pohnutými osudy, kteří prokázali statečnost, víru, naději a lásku, mohu-li se tak vyjádřit. - Ale musím říci, že jsme se u členů skryté církve setkávali i s neporozuměním, nepochopením, někdy i zlobou. Chápu je, už jen pro ty jejich negativní zkušenosti, ale to patří také k této historii. Musím zdůraznit, že těch pozitivních momentů bylo mnohem víc.
Biskup Felix M. Davídek a společenství Koinótés
Jak byste charakterizoval Felixe Davídka jako myslitele, teologa a filozofa?
Vzhledem k situaci i k "potřebám doby" se Felix Davídek nezaměřil na tvorbu uceleného teologického či filozofického díla. Věnoval se pastorační a pedagogické činnosti. Tou ovlivnil většinu lidí ze společenství Koinótés. Ovlivnil je i svým výkladem myšlenek Pierra Teilharda de Chardin, z něhož odvíjel svou parusiální teologii. Dnes je těžké hodnotit originalitu jeho přístupu. Víme, že většinu textů, které se nám z 60. a 70. let dochovaly, neautorizoval; řada z nich jsou pouze zápisy přednášek, které pořizovali jeho posluchači. Je obtížné hodnotit filozofické dílo na tomto základě. Davídek byl příslušníkem generace, která prožila svá nejlepší léta v období totality. To platí i o jiných významných lidech církve: neměli potřebu, často ani možnost psát teologická díla. Zaměřovali se na praktickou pastoraci.
Co znamenala parusiální teologie v Davídkově pojetí?
Je nesnadné učinit tak stručně, ale pokusím se. Parusiální teologie je zaměřena k druhému příchodu Krista. Pojímáme-li jej evolučně, lze jej - to jsou Davídkova slova - uspíšit, určitým jednáním urychlit. Z této konstrukce Davídek odvozoval potřebnost určitých činů. Např. vzít na sebe v rámci stvoření riziko provést něco poprvé, co tu zůstane a bude mít možnost se rozvíjet. Z těchto východisek se odvíjí primární zdůvodnění některých jeho problematických činů, např. svěcení žen, i když to nebyl důvod jediný.
Jaké měl Davídek světitelské pravomoci, jaké fakulty obdržel od svého světitele Jana Blahy a nakolik tyto fakulty skutečně existovaly?
Otázka papežských fakult je jednou z nejzamlženějších, protože jsme odkázáni pouze na svědectví biskupů Blahy a Dubovského. Jinak nelze dále pátrat. Víme, že existovala jistá tradice těchto mimořádných fakult, a nelze vyloučit, že je biskup Blaha někudy obdržel. Nelze vyloučit, že o těchto mimořádných pravomocech část římské kurie nemusela vědět, je to dokonce dosti pravděpodobné, ale vnést do toho úplné jasno není možné. Mj. i proto, že biskup Blaha je z těch, kdo nejsou ochotni minulost veřejně poodhalovat.
Jak je to se zákazy činnosti, které Davídek nerespektoval? Existují pro to důkazy?
Ty zákazy jsou doložené a byly opakované. Davídek dostával souběžně informace, že jeho svěcení je uznávané, i o tom jsou svědectví. Byl přesvědčen, že ty zákazy jsou výsledkem aktivity části kurie kolem kardinála Casaroliho a že Pavel VI. je pro pokračování jeho činnosti, o čemž měl také vcelku věrohodné zprávy. Zůstává otázkou, čemu měl tehdy Davídek věřit, co mohl opravdu zjistit a čemu věřit chtěl. Není celá pravda, že zákazů neuposlechl. Právě s ohledem na ně nevysvětil v letech 1973-78 žádného biskupa. Lze tedy říci, že se snažil do jisté míry zákazy respektovat, ale vzhledem k pokračujícím aktivitám kardinála Casaroliho - to je Davídkova interpretace - se z určitých důvodů rozhodl světitelskou aktivitu obnovit.
Je tedy možné s jistým odstupem posoudit Davídkovu činnost?
Rád bych poznamenal, že uděloval-li Davídek biskupská svěcení, šlo vždy o dobře vybírané kandidáty, které většinou dlouho znal. I zde se však najdou výjimky, což není nic neobvyklého. Neřekl bych, že standardní výběr biskupů je ve všech případech také tou nejšťastnější volbou. Dívat se na to dnes jen z hlediska církevního práva, je obtížné, musíme uvážit tehdejší situaci. Shrnul bych to asi tak, že Davídkova činnost byla určitě potřebná.
Měl Davídek oprávnění světit ženaté muže na kněze východního ritu?
V tomto směru zde existuje několik svědectví, např. mons. Krajňáka o dohodě s tehdejším prešovským ordinářem aj. Je to složitá otázka, ale chci poukázat na to, že Davídek začal světit řeckokatolické kněze v době, kdy řeckokatolická církev byla zakázána. Není náhoda, že první dva biskupové Davídkem vysvěcení byli řeckokatolíci. V čele exarchátu stojí dnes jím vysvěcený řeckokatolický biskup.
Ale ten přeci přijal podmínku reordinace.
Ano, ale to už je jiná otázka.
Rozpory uvnitř Koinótés
Jaký byl Davídkův postoj k svěcení žen a zda vysvětil nějakou ženu na kněze?
Ano, vysvětil nejméně jednu ženu, a to po kobeřickém synodu roku 1970. Jeho postoj však nesdíleli všichni členové skryté církve. Co ho k tomu vedlo, můžeme poznat z jeho kobeřických proslovů, které jsou zachovány na zvukovém záznamu. Byly to jednak zmíněné motivy teologicko-filozofické, tedy přesvědčení, že uzrál čas, kdy je třeba vzít na sebe riziko a tento krok udělat. Je tu i druhý důvod. Davídek se setkal s řadou žen, které mu sdělovaly zážitky z vězení v 50. letech. To ony mu předkládaly potřebu ženy-kněze, která by mohla právě v oněch podmínkách sehrát důležitou úlohu. Motivů pro jeho rozhodnutí je tedy víc. Faktem je, že se nakonec rozhodl ženu vysvětit. Je třeba říci, že to byl krok mimo rámec všech fakult a pravomocí, které on měl či mohl mít. Krok problematický, neboť vedl k rozdělení Koinótés a k ohrožení aktivit společenství. I proto, že Davídek zřejmě neměl promyšleno, jaké bude postavení vysvěcených žen v rámci Koinótés a jak dále toto ženské kněžství rozvíjet.
Mluvil jste o rozštěpení Koinótés na kobeřickém synodu. Bylo hlavním důvodem svěcení žen, nebo existovaly i jiné důvody?
S Jiřím Hanušem jsme pátrali i po jiných motivech, ale ty lze téměř vyloučit. Rozhodujícím byl nesoulad Davídka aj. s další skupinou uvnitř Koinótés, která odmítla otázku svěcení žen vůbec nastolit. To je hlavní důvod, ale sám by k rozdělení nevedl. Důležité byly následné reakce. Davídek po kobeřickém synodu suspendoval tři biskupy a několik kněží. Tato skupina se obrátila na biskupa Dubovského, získala nazpět pravomoci a pokračovala samostatně.
Co vás vedlo k rozhodnutí vydat novou verzi Koinótés?
Zájem čtenářů. Náklad dvou tisíc kusů byl rozebrán. Po dohodě s nakladatelstvím jsme se rozhodli nikoli pro dotisk, ale pro nové vydání. Jak plynul čas, zjišťovali jsme nové skutečnosti, sice nikoli zásadní, ale chtěli jsme jimi knihu vylepšit. Tak uběhlo pět let. Na druhém vydání jsme intenzivně pracovali poslední dva roky. Spíše je to však další verze než jen rozšířené druhé vydání. To vyjadřujeme i změnou názvu: "Skrytá církev". Výchozím textem zůstává kniha Koinótés, ale už např. neskrýváme jména; zařadili jsme tam řadu nových dokumentů a svědectví, také Davídkovy texty.
Oficiální a skrytá církev
Jaké chyby se staly při začleňování členů skryté církve do oficiálních struktur?
Nesnadná otázka. Že se staly, je zřejmé; i to, že k nim došlo na obou stranách. Větší problém je na straně toho, kdo rozhodoval, kdo měl moc to řešit. Postup oficiální církve byl problematický i lidsky. Lidé ze skryté církve dlouho nevěděli, na čem jsou, zda je vůbec o ně zájem atd. Místo dialogu se vedly buď monology, nebo jednostranné útoky. Další chybou bylo, že nebyli do duchovní služby dostatečně rychle začleněni ti, u kterých bylo svěcení nepochybné, např. vysvěcení v zahraničí. Problémů bylo dost. Nebyl však dostatek vůle je řešit. Nebudu spekulovat, zda přičiněním slovenských biskupů, kuriálních kruhů aj. Důležitý je výsledek. Ale ani jednotlivé skupiny skryté církve dlouho nenašly společný postup, což jejich pozici oslabovalo a podpořilo názor, že negativní zprávy o jejich minulosti jsou pravdivé, i když pravdivé mnohdy nebyly.
Jaký vliv na tento stav měly směrnice z Říma - "Normae" a jejich neuveřejnění?
To je nejdiskutovanější otázka, ale nepřeceňujme ji. Z politologie víme, že jednou věcí je formální definice, druhou pak její interpretace a způsob naplňování. Všechny ty úvahy o závaznosti "Normae" či o tom, nakolik si je upravila Česká biskupská konference, považuji za zástupné. Hlavní problém vidím v tom, že nebyla vůle řešit situaci zde. Opakovaně slýcháme, že naši biskupové museli čekat, jak rozhodne Řím. Pokládám to za určité alibi a za projev nezájmu o řešení, případně neochoty přijmout odpovědnost. To jistě nešlo v roce 1993. Bylo to však možné v roce 1990.
Vypořádala se církev se svou totalitní minulostí, s kolaborací některých kněží či biskupů, s činností Pacem in terris?
Církev se vyrovnala se svou minulostí stejně problematicky jako celá česká společnost. V církvi se na vše tak trochu zapomnělo. Dnes se zdá, že trpěla vlastně celá církev a že v ní nikdo nedělal nic nesprávného. To není dobré. Srovnejme polistopadové osudy řady kněží činných v Pacem in terris s představiteli skryté církve, kteří museli namáhavě bojovat nikoli o ocenění, ale aby dokázali, že nepochybili. Tento příklad není jediný. - Není to jen otázka církevních představitelů, ale i nás věřících, i my bychom se měli podívat kriticky na naše chování v období komunismu.
Církev v naší společnosti
V čem vidíte příčinu toho, že církev po listopadu 1989 ztratila svůj obrovský kredit, který ve společnosti měla?
Pozice církve byla tehdy mimořádně příznivá. Že jsme ji nedokázali využít, je velká chyba. Tím neříkám nic nového, přiznala to už řada církevních představitelů. Je mnoho důvodů, proč církev ztratila svůj kredit nebo jeho část. Není to jen postoj episkopátu, ale také nesprávné zhodnocení možností církve v české společnosti. Nedocenili jsme míru sekularizace naší společnosti, kterou nelze vysvětlovat jen čtyřiceti lety komunismu, protože má hlubší příčiny. Naše společnost má značný odstup od institucionalizované víry, kterou nejvíce představuje katolická církev. Stupeň sekularizace je i ve srovnání s jinými evropskými zeměmi značný. Církev se musí chovat více misijně, nikoliv jako mocná instituce, jejíž existence je samozřejmá. Že se nechala vmanévrovat do majetkových sporů, jakkoli jde o oprávněný požadavek, a že se to stalo hlavním tématem ve vztahu církev - společnost, je neštěstí, jehož následky ještě dlouho poneseme.
Byla církev schopna reagovat na současné dění nabídkou "silné ideje", řečeno s Václavem Bělohradským, nebo se spíše uzavřela do ghetta, před čímž varoval Tomáš Halík?
Vnímám oba tyto procesy. Ale to stahování se je bohužel silnější. Je třeba poctivě říci, že řada církevních představitelů se pokouší o dialog se společností a nabízí na "trhu idejí" i to "silné zboží", šikovně i nešikovně, ale snahy tu jsou. Problém je spíše v tom, že si neuvědomujeme své postavení ve společnosti. Aby pastorace či misijní činnost mohla být úspěšná, je potřeba dostatečně pokorně, spravedlivě, tedy i pravdivě vidět celou naši církev, naše možnosti, i to, jak nás vnímá okolí. Dialog nelze vést tak, že představitelé církve slavnostně prohlásí, že jsou k němu připraveni. Dnes jde spíš o to, zda je někdo vůbec ochoten s církví nějaký dialog vést a o čem. Většina společnosti snad cítí, že církev dělá mnoho užitečného, ale současně ji podezírá z mocenských ambicí a vnímá ji jako něco, co patří minulosti. Podle toho je třeba volit strategii.
S Petrem Fialou rozmlouval Ondřej Mikulášek
Doc. PhDr. Petr FIALA, Ph.D., (nar. 1964) je vedoucím Katedry politologie FSS MU, ředitelem Mezinárodního politologického ústavu MU, předsedou Centra pro studium demokracie a kultury v Brně a řídí revui pro politiku a kulturu Proglas. Napsal mj. knihu Koinótés (s J. Hanušem, 1994), Katolicismus a politika (1995), Německá politologie (1995), Úvahy o české politické krizi (s F. Mikšem, 1998), Teorie politických stran (s M. Strmiskou, 1998).