Katolická ústava
KOMENTÁŘ K INICIATIVĚ KAIROS 98
Když vloni tři mluvčí iniciativy Kairos 98 - J. Hanuš, H. Holcnerová a O. I. Štampach - vydali své první prohlášení, bylo přijato rozporuplně. Pominu-li určitou obecnou předpojatost a nedůvěru pramenící z dosavadních názorů některých mluvčí, sám za sebe jsem byl spíše zvědavý. Připadalo mi žádoucí, aby skupina opravdu nezávislých intelektuálů vytvářela alternativy k řešením, které vypracovaly oficiální církevní místa, či dokonce různá "světská" grémia. Proč by nakonec nemohl vzniknout třeba dokument o přístupu církve k ekologii, fundovaný rozbor otázky restitucí, nezatížený ani politickými úvahami, ani dosavadními prohlášeními církevních představitelů.
Těšil jsem se, že dokumenty budou inspirací v otázkách, na které současné církevní úřady nemají sil, které někdy podcenily, či dokonce zanedbaly. Takový pohled odjinud, ačkoli je třeba rozporuplný, bych jen uvítal. Bohužel prozatím jsem namísto zasvěcených rozborů odborníků četl jen vzletná prohlášení, postrádající však někdy smysl pro realitu.
Posledním dokumentem Kairosu 98 je však konečně to, co jsem čekal: návrh samotné "Ústavy katolické církve." Toto mimořádné velké sousto však nebylo zpracováno naší nezávislou intelektuální skupinou, nýbrž Společenstvím za práva katolíků v církvi a konzultanty byly takové kapacity, jako např. hnutí My jsme církev. To samo o sobě asi málo nadchne jak naše biskupy, tak řadu věrných katolíků. Už jména organizací budou působit jako příslovečný červený šátek rozdražďující v koridě býka. Připočteme-li k tomu ještě výroky typu "papež všeobecné církve je volen na jediné desetileté funkční období zástupci vybranými národními radami", či "všechny katolické ženy mají s muži rovné právo na zdroje církve a na vykonávání všech plnomocných úkonů v církvi" (svěcení žen), nebo že "všichni katolíci mají právo opusit takové manželství, které nenapravitelně ztroskotalo" a mají právo užívat všech svátostí jako ostatní, je dílo dokonáno.
V průvodním dopise nás mluvčí Kairos 98 varují, že tento dokument vyvolá "rozporuplné reakce". Bojím se, že tentokrát se mýlí: Reakce bude zcela jednoznačná - je to oslovina.
Dovedu si představit diskusi o způsobech volby a jmenování biskupů, ostatně v dějinách se ten způsob mnohokrát proměnil. Zbavil-li se papež tiáry a nosítek, možná se někdy zbaví i dalších povrchních znaků, už dnes přece může (pokud chce) rezignovat na funkci. Nedovedu si však představit diskusi o záležitostech, v nichž se již Řím jasně a definitivně vyjádřil, např. v otázce svěcení žen. To vše však je méně podstatné, i když asi právě tyto jednotlivosti vyvolají nejvíce zlé krve. Největším kamenem úrazu je přístup výrobců dokumentu: Církev je pro ně pouhopouhou organizací, kterou lze ustavit a řídit analogicky se zásadami americké ústavy a dalších dokumentů. Slovo Bůh a Ježíš Kristus aby člověk v dokumentu hledal lupou. O tajemství, Duchu svatém, o autoritě Boží, která stojí nad církví, o staletích tradice ani slova. Byla-li by toto církev, pak rozhodně ne katolická. Zajímalo by mne, jestli si autoři a mluvčí alespoň v naší zemi uvědomují, že z církve takto nedělají nic jiného než turistický spolek.
MILAN BADAL
S návrhem Ústavy katolické církve se lze seznámit v češtině v Teologickém sborníku č. 1/99, nebo v angličtině na internetu astro.temple.edu/~arce_.
Teologická komise ČBK za předsednictví biskupa J. Škarvady vypracovala stanovisko k tomuto návrhu, kde se mj. praví: "Tento návrh prostě ignoruje autentické učení Druhého vatikána o tajemství církve a přítomnosti a působení vzkříšeného Krista v ní. Nemluvě o definicích Prvního vatikánského koncilu o primátu římského papeže a jeho magisteriu, které byly rovněž výslovně potvrzeny. Jde tu tedy opravdu o návrh ústavy společnosti, která se nemůže nazývat katolickou církví. Ta má proto nejen právo, ale přímo i povinnost se proti takovémuto matení pojmů ohradit. Jako si velké obchodní firmy chrání svou značku, a nikdo to nepovažuje za útok na pluralitu, tak se i od církve vyžaduje, aby jasně vyhlásila, co je katolické a co ne. Každý se pak může rozhodnout podle svého svědomí." V době přípravy nového kodexu církevního práva se děly pokusy o podobné definování ústavy, ale "i velmi známí a kompetentní teologové a církevní právníci se nakonec vzdali, protože museli uznat, že jde o věc skoro nemožnou. Církev totiž není společnost jen lidská, je to tajemství vtěleného Boha. A tajemství nelze jen tak snadno spoutat do nějaké ústavy."