Neukládejte si poklady...
komentář - Petr Příhoda
Iniciativní skupina KAIROS se ujala obtížného úkolu, tj. kritiky do vlastních řad (rozuměj: církve). Servis je to důležitý, ale nevděčný, dokáže vzbudit nevoli i při naprosté nepředpojatosti. Proto je třeba formulovat přiléhavě, nezkresleně, uvážlivě. Její "Dokument č. 2/99" (viz glosu KT 11/99) rámcově komentuje diskusi o církevním majetku "na oficiální úrovni" a budiž rovnou řečeno, že jeho základní starost bychom měli sdílet.
Diskuse o církevních restitucích se totiž ve své medializované podobě vyvíjí nešťastně, protože budí u veřejnosti dojem, že jde o naši prvořadou starost. Nevyvolal ji episkopát, v tomto ohledu rozpačitý, nýbrž politické strany (ODA, KDU-ČSL), ale v dobré víře, nadto v době, kdy privatizace a restituce byla součástí tehdejšího vládního programu. Některé restituční akty (šlo o klášterní zboží) vzbudily ve veřejnosti odpor, ba předsudečnou obavu z návratu jakési "temné minulosti". Církev se tak ocitla v jednom pytli s feudály a sudetskými Němci. Argumentovat racionálně v takové atmosféře je obtížné, ne-li nemožné. KAIROS tvrdí, že "je nekorektní připisovat minulým vládám nebo vládě současné neschopnost či neochotu jednat". Obojí však lze doložit, není tedy nekorektní to konstatovat.
KAIROS se distancuje od "pojetí, které se několikrát objevilo v prohlášení i předních církevních představitelů, podle něhož by evangelizace (...) závisela na církevním majetku". Toto ale ČBK nikdy netvrdila, i když není vyloučeno, že některému horlivému muži církve cosi takového někdy uklouzlo. Ano, naivitu, s níž jsme se do této polemiky nechali vtáhnout, je nutno korigovat. Je však třeba mít spravedlivě na paměti, že česká církev má značná vydání a že je institucí bezmála na pokraji bankrotu. Její starost, s níž si mnohdy neví rady, však nepramení v touze po majetku.
KAIROS má pravdu, že si nelze mnoho slibovat od vrácení polností. O těžkostech stávající struktury zemědělské výroby v postindustriální společnosti (tedy nejen u nás) se dovídáme co chvíli. - Fakt, že jsou "služebníci církve placeni ze státního rozpočtu", však nelze prohlásit za "nemravný vůči těm, kdo se k církvi nehlásí", protože jde o vztah reciproční, jinak tomu být ani nemůže: i my věřící přispíváme svými daněmi na účely, s nimiž se nesrovnáváme. Souhlasím však, že tento fakt je nezdravý a že si budoucnost žádá změnu. A nejen v tomto ohledu.
"Není např. možné, aby se katolíci dovídali o »stížnosti« (...) nejvyšších církevních míst Evropské unii rok poté, co byla odeslána." - Zde, myslím, KAIROS přejal účelový výklad člena vlády, který chtěl nasadit episkopátu psí hlavu žalobníčka. Šlo o běžnou korespondenci, kterou vedou s "Bruselem" i vládní aj. úřady, o vyžádané vyjádření. Jeho publikace by jistě nebyla na škodu, církev by pak ale musela vydávat "Acta" zveřejňující veškerou její agendu.
"Mezi členy církve se nesmí živit dojem, že jsou obklopeni nepřátelským světem, jenž jim v lepším případě nepřeje a v horším je chce zcela zničit..." - To je zkreslující formulace. Církev působí ve světě, v němž existují i síly jí nepřátelské (viz např. Mt 10, 16n.). Že se jí (a nejen jí, ale i Boží vůli) svět odcizuje, to není pouhý dojem, ale výsledek pozorování a jeho analýzy. - A toto je, myslím, největší defekt vnímavosti iniciativy KAIROS. Ta sice zaznamenává problematičnost pozice církve ve světě i projevy její vnitřní krize, ale reaguje na ně tak, jako kdyby byly způsobeny pouze jí samotnou, resp. jejím "aparátem". Takové jednostranné zjednodušování "živí dojem" předpojatosti této kritické iniciativy a snižuje její věrohodnost.
PETR PŘÍHODA