Cestou ke katolické ústavě

Teologický sborník 3/99 - se souhlasem redakce

Sestavte ústavu pro katolickou církev, tak zněly pokyny, který v době druhého vatikánského koncilu (1962-1965) vydal papež Pavel VI. Ve skutečnosti jsou ovšem nespočetné prvky takové ústavy obsaženy v různých církevních dokumentech vydávaných po dlouhá staletí. Navíc už dnes máme v rukou nikoli nevýznamné části psané ústavy, jež jsou součástí Kodexu kanonického práva z roku 1983. Tato "částečná ústava" však netvoří celek a není v ní ani zmínky o demokratickém sdílení zodpovědnosti v té míře, jak se to už v minulosti praktikovalo v mnoha správních a řídících strukturách katolické církve.

Druhý vatikánský koncil vyjádřil vizi a uvolnil tak energie, které formují stále se rozšiřující hnutí usilující o sepsání, přijetí a prožívání skutečné Ústavy katolické církve. Tato ústava by měla být naplněna duchem Ježíšova evangelia osvobození a lásky a současně by měla být přizpůsobitelná nejzralejším správním zásadám, jež máme na prahu třetího tisíciletí k dispozici.

Následující stránky obsahují "Návrh Ústavy katolické církve". Tento návrh byl vypracován na základě evangelijních hodnot, církevních dějin a teologie, kanonického práva, dokumentů druhého vatikánského koncilu, "Základního církevního práva" (Lex Ecclesiae Fundamentalis), jehož vypracování inicioval roku 1965 papež Pavel VI., Kodexu kanonického práva z roku 1983 a zkušeností z oblasti občanského ústavního práva posledních dvou staletí. Ústava obsahuje rovněž seznam práv a zodpovědností, který pochází z "Charty práv katolíků v církvi", jež vznikla po celosvětových konzultacích na půdě "Společenství za práva katolíků v církvi" (Association for the Rights of Catholics in the Church, ARCC). Tato charta je zase z části založena na "Všeobecné deklaraci lidských práv", kterou v roce 1948 přijala Organizace spojených národů.

Ústava, jež je zde předkládána, byla po rozsáhlých zkoumáních a zevrubném promyšlení sepsána Společenstvím za práva katolíků v církvi (ARCC). Byla předložena mnoha jedincům i organizacím včetně Evropské sítě pro práva v církvi (European Network of Rights in the Church) - a nyní Mezinárodního hnutí My jsme církev (International Movement We are Church, IMWAC) - a následně mnohokrát přepsána a upravena. Nicméně nelze pochybovat o tom, že cílem navrženého znění ústavy je rozpoutat diskusi, která nepochybně potrvá dlouho a bude hluboká a všeobecná. Teprve potom bude možné, aby ústava začala být přijímána jako užitečný nástroj podpírající správu a vedení katolické církve.

Bude třeba, aby tato diskuse mohla těžit ze zkušenosti a moudrosti takových profesních i jiných skupin, jako jsou ústavní právníci, odborní politologové, znalci kanonického práva, teologové, církevní historici, faráři, biskupové, papežové, obchodníci, sociologové, psychologové, učitelé, apod., stejně jako rodiče, mládež, senioři, ženy, muži, zkrátka a dobře příslušníci katolické církve všech kategorií. Rádi bychom se také poučili ze zkušeností příslušníků jiných církví, které v rámci své vlastní správy vyvinuly rozmanité formy sdílení zodpovědnosti a demokratických struktur. Rádi bychom se poučili z jejich pozitivních i negativních zkušeností.

Snad nejdůležitější změnou, která se musí uskutečnit, aby se katolická ústava stala skutečností, je však změna vědomí či mentality katolíků, laiků stejně jako kleriků. Katolickou tradici a katolické společenství je třeba vidět a zažívat jako živoucí zdroj smysluplnosti, celosti a svatosti života, jako něco osvobozujícího, zač vyspělí křesťané pociťují patřičnou zodpovědnost. To zahrnuje vyspělé sdílení nárokovaných práv a přijímaných zodpovědností, anebo krátce řečeno, podíl na demokracii v rámci ústavy.

Proto ARCC, Skupina a IMWAC vyzývají:

a) Aby pozornost všech katolíků, organizací i skupin byla zaměřena k hluboké a vše-obecné rozvaze, důkladné diskusi a posléze k činnosti založené na ideách, principech a konkrétních formách katolického sdílení zodpovědnosti, demokratického katolicismu a jeho ústavy.

b) Aby všechny konstruktivní návrhy, jak tuto ústavu vylepšit, byly předkládány písemnou formou (viz adresa níže). Mějme však přitom na paměti, že nám jde o ústavu, a nikoli o kompendium veškeré teologie nebo žádoucích zákonů. Proto musí její text zůstat stručný a omezit se jen na zásadní principy, struktury a procedury.

c) Aby všichni katolíci, organizace i skupiny využili všech kreativních možností, kterými by mohla být dále šířena a zveřejňována idea, principy a konkrétní formy demokratického katolicismu a ústavy. Může se tak dít prostřednictvím článků či dopisů čtenářů uveřejňovaných v denním tisku, v časopisech a v bulletinech, na přednáškách a v učebnicích, v kázáních, v učebnách, na vlnách rozhlasu a televize, anebo elektronickou poštou či s využitím internetové sítě World Wide Web.

d) Aby všichni katolíci VYBÍZELI SVÉ FARÁŘE, AŤ NEČEKAJÍ, AŽ DOJDE K AKCI SHORA ČI ZDOLA, A MÍSTO TOHO RADĚJI SAMI OKAMŽITĚ ZAHÁJÍ PROCES, DO NĚHOŽ SE ZAPOJÍ VŠECHNY ČÁSTI JEJICH FARNOSTI ZA ÚČELEM SEPSÁNÍ "FARNÍ ÚSTAVY", PODLE NÍŽ PAK BUDE FARNOST SPRAVOVÁNA. Kodex kanonického práva z roku 1983 nic takového žádným způsobem neomezuje. Vše má v rukou farář, který k iniciování celého procesu nepotřebuje žádná povolení.

Je sice pravda, že nově příchozí farář by nemusel ústavu svého předchůdce respektovat, avšak věci by už byly uvedeny do pohybu a bylo by těžké tento pohyb zcela zastavit. To by platilo zvláště v tom případě, kdyby farní ústavy přijalo a úspěšně uvedlo do praxe více farářů. Není pochyb, že úspěšně sepsaná farní ústava by měla velmi kladný vliv také na jiné farnosti a na celou diecézi.

e) Aby všichni katolíci VYBÍZELI SVÉ BISKUPY, AŤ NEČEKAJÍ, AŽ DOJDE K AKCI SHORA ČI ZDOLA, A MÍSTO TOHO RADĚJI SAMI OKAMŽITĚ ZAHÁJÍ PROCES, DO NĚHOŽ SE ZAPOJÍ VŠECHNY ČÁSTI JEJICH DIECÉZE ZA ÚČELEM SEPSÁNÍ "DIECÉZNÍ ÚSTAVY", PODLE NÍŽ PAK BUDE DIECÉZE SPRAVOVÁNA. Kodex kanonického práva z roku 1983 nic takového žádným způsobem neomezuje. Vše má v rukou místní biskup, který k iniciování celého procesu nepotřebuje žádná povolení. Navíc je zde zářivý příklad "Diecézní ústavy" biskupa Johna Englanda z Charlestonu v Severní Karolíně (1820-1842), o němž se dá prohlásit, že byl vůbec nejvýznačnějším biskupem v dějinách amerického katolicismu.

Je sice pravda, že nově nastolený biskup by nemusel ústavu svého předchůdce respektovat, avšak věci by už byly uvedeny do pohybu a bylo by těžké tento pohyb zcela zastavit. To by platilo zvláště v tom případě, kdyby diecézní ústavy přijalo a úspěšně uvedlo do praxe více místních biskupů. Není pochyb, že úspěšně sepsaná diecézní ústava by měla velmi kladný vliv na farnosti diecéze i na ostatní diecéze.

f) Aby všichni "řeholníci a řeholnice" využili svého zvláštního charismatu, který mají z dlouhé a intenzivní zkušenosti se stanovami, s ústavou, s demokratickými strukturami, s dialogem a se subsidiaritou jakož i se strukturní obnovou všech řeholních společenství, která proběhla během několika roků po druhém vatikánském koncilu, a aby použili toho charismatu tam, kde Všeobecná církev potřebuje pomoc a podporu, aby rozuměla tomu, že takovéto demokratické zásady rozvíjejí a prohlubují křesťanství.

KAŽDÉ ŘEHOLNÍ SPOLEČENSTVÍ AŤ SVĚDOMITĚ UVÁŽÍ, JAK MŮŽE VE VŠEOBECNÉ CÍRKVI DÁLE ZPROSTŘEDKOVAT TYTO SVÉ ZKUŠENOSTI A VĚDOMOSTI O DEMOKRATICKÝCH STRUKTURÁCH A JEJICH DUCHU VE SVÉM APOŠTOLÁTĚ. A dále, každé řeholní společenství by mělo vytvořit pracovní skupiny s jinými řeholními společenstvími, jakož i se skupinami laiků a kněží.

Cesta k psané a přijaté "Ústavě katolické církve" bude bezpochyby dlouhá, svízelná a pravděpodobně plná prudkých zatáček. Stále rostoucí počet katolíků je však toho názoru, že právě tudy je třeba se brát. Ti z nás, kdo toto přesvědčení sdílejí, mají nyní nejen výsadu, ale i zodpovědnost pospíchat po této cestě dál, třebaže my sami už k jejímu cíli dojít nemusíme.

Profesor Leonard Swidler, katedra religionistiky, Temple University, Philadelphia, PA 19122, USA. Tel. 215-204-7251, fax 215-204-4569, e-mail dialogue@vm.temple.edu, web http://astro.temple.edu/~arcc_.

NÁVRH ÚSTAVY KATOLICKÉ CÍRKVE

Tato ústava představuje rámec, v němž katolická církev spravuje sebe samu. Ústavou se vyhlašují základní práva a jim přináležející zodpovědnosti příslušníků katolické církve, jakož její základní vnitřní struktury pro rozhodování a činnost v ní. Všechny zákony, předpisy a zvyklosti katolické církve budou prováděny a udržovány v rámci a v duchu této Ústavy.

I. Preambule

1. My, lid katolické církve, jsme přesvědčeni, že všichni muži a ženy jsou stvořeni k Božímu obrazu a podobě a že božské učení o tom, jak mají žít, je stejně vepsáno do každého lidského srdce, a proto se má ke všem lidem přistupovat důstojně a rovnoprávně, přičemž každá osoba má mít tatáž základní práva a zodpovědnosti.

2. Jsme přesvědčeni, že naší vírou v Boha skrze Ježíše a naším křtem vodou a Duchem svatým se všichni křesťané stávají "údy těla Kristova", tedy všeobecné církve, a jsou zavázáni žít podle evangelia, které hlásal a žil Ježíš. Dále jsme přesvědčeni, že všichni křesťané uznávající úřad jednoty historicky vykonávaný biskupem římským, jsou příslušníky katolické církve (v dalším prostě církve).

3. Jsme přesvědčeni, že posláním církve založeným v evangeliu je hlásat Ježíšovu dobrou zvěst o tom, jak žít plně lidským životem jako obrazy Boží v individuální i společenské spravedlnosti a lásce, a veřejně to dosvědčovat. Jsme přesvědčeni, že círke toto poslání uskutečňuje v kontextu zákonů, které ustanovuje, aby jimi zabezpečila ducha evangelia a jej uchovávala a aby pomáhala svým příslušníkům v jejich úsilí žít v lásce k Bohu i bližnímu.

Pro poslání církve jsou zásadní jistá práva a zodpovědnosti, které se týkají všech jejích příslušníků.

II. Práva a zodpovědnosti

Zde následují základní práva příslušníků církve plynoucí buď z jejich základních lidských práv, anebo z jejich základních práv křestních. Každé právo je spojeno se zodpovědností jemu příslušnou, se strany držitelů tohoto práva. Některé z těchto zodpovědností jsou přitom tak samozřejmé, že se není třeba o nich zvlášť zmiňovat. Ve všech případech se tato práva a zodpovědnosti týkají všech katolíků stejně, bez ohledu na jejich rasu, věk, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, stav a společenskou či ekonomickou situaci.

A. Základní lidská práva a zodpovědnosti

1. Všichni katolíci mají základní lidská práva, např. (a) svobodu být činní, (b) svobodu svědomí, (c) svobodu názoru a jeho vyjadřování, (d) právo přijímat a šířit informace, (e) svobodu sdružování, (f) právo na řádný soudní proces, (g) právo účasti na samosprávě, (h) právo na to, aby jim zvolení vedoucí představitelé skládali účty, (i) právo na ochranu dobré pověsti a soukromí, (j) právo vstoupit do svazku manželského a (k) právo na vzdělání, jakož i jim odpovídající povinnost uplatňovat je zodpovědně.

2. Jako důsledek základního lidského práva na svobodu konání mají všichni katolíci právo účastnit se jakékoli činnosti, která nezpůsobuje škodu jiným ani nezasahuje do jejich práv.

3. Jako důsledek základního lidského práva na svobodu svědomí mají všichni katolíci právo a zároveň zodpovědnost postupovat ve všech záležitostech v souladu se svým vlastním informovaným svědomím.

4. Jako důsledek základního lidského práva přijímat a šířit informace mají všichni katolíci právo přístupu ke všem informacím, které jsou známy církevním autoritám a týkají se jejich duchovního i časného blaha, za předpokladu, že tento přístup nezasahuje do práv jiných.

5. Jako důsledek základního lidského práva na svobodu názoru a jeho vyjadřování mají všichni katolíci právo vyjadřovat veřejně a zodpovědným způsobem svůj souhlas či nesouhlas ve věci rozhodnutí církevních autorit.

a) Laici mají právo a zodpovědnost své názory zodpovědným způsobem zveřejňovat, obzvláště mají-li bezprostřední zkušenost se záležitostí, o niž se jedná.

b) Katoličtí učitelé a teologičtí badatelé mají právo na akademickou svobodu, jakož i zodpovědnost za ni. Přijatelnost jejich učení má být posuzována v dialogu s jejich spolupracovníky a tam, kde je to vhodné, s církevními autoritami. Tito učenci a učitelé budou brát ohled na to, že hledat pravdu a ji vyjadřovat znamená ji následovat, kamkoli svědectví povedou, a že zodpovědný nesouhlas a pluralismus myšlení a jeho vyjadřování je tudíž zcela legitimní.

6. Jako důsledek základního lidského práva na svobodu sdružování mají všichni katolíci právo utvářet dobrovolná sdružení, jejichž cílem je prosazovat katolické cíle. Tato sdružení mají právo rozhodovat o svých vlastních stanovách a zásadách řízení.

7. Jako důsledek základního lidského práva na řádný soudní proces mají všichni katolíci právo, aby s nimi bylo nakládáno v souladu s obecně přijímanými normami spravedlivých správních a soudních postupů bez zbytečného prodlení a aby byly jejich stížnosti vyřizovány řádnými právními postupy.

8. Jako důsledek základního lidského práva účastnit se na samosprávě mají všichni katolíci právo uplatnit svůj hlas v rozhodování, která se jich dotýkají, včetně výběru svých vedoucích představitelů, a povinnost užívat těchto práv zodpovědně.

9. Jako důsledek základního lidského práva na skládání účtů od zvolených vedoucích představitelů mají všichni katolíci právo, aby jim jejich vedoucí představitelé podávali zprávy o své činnosti.

10. Jako důsledek základního lidského práva na ochranu pověsti a soukromí mají všichni katolíci právo na to, aby nebyla poškozována jejich dobrá pověst ani narušováno jejich soukromí.

11. Jako důsledek základního lidského práva vstoupit do svazku manželského mají všichni katolíci právo zvolit si svůj stav. To zahrnuje právo jak laiků, tak i kleriků uzavřít sňatek, zůstat svobodný, anebo se zavázat k celibátu.

12. Jako důsledek základního lidského práva vstoupit do stavu manželského, přičemž si v manželství oba partneři zachovávají plná a rovná práva, mají dále všichni katolíci právo opustit takové manželství, které nenapravitelně ztroskotalo.

a) Všichni takoví katolíci mají právo uzavřít nový manželský svazek; a

b) všichni rozvedení a znovu sezdaní katolíci, kteří jsou ve svém svědomí smířeni s církví, si zachovávají právo na tytéž služby, včetně všech svátostí, na něž mají právo ostatní katolíci.

13. Jako důsledek základního lidského práva vstoupit do svazku manželského a práva na vzdělání mají všichni katoličtí rodiče právo a zodpovědnost

a) podle svého svědomí určovat velikost svých rodin,

b) zvolit si vhodnou metodu plánovaného rodičovství a

c) dohlížet na vzdělávání svých dětí.

B. Základní křestní práva a zodpovědnosti

1. Jako důsledek svého křtu mají všichni katolíci právo přijímat v církvi ty služby, které jsou k úplnému křesťanskému životu zapotřebí; k tomu náleží:

a) bohoslužby, jež odráží radosti i starosti shromážděného společenství, poučuje je a oduševňuje;

b) vyučování v křesťanské tradici a úvod do spirituality a morálního učení takovým způsobem, který podporujepomocnou podporu a prospěšnost křesťanských hodnot pro současný život,

c) duchovní péče, která starostlivě a účinně uplatňuje křesťanské dědictví pro potřeby osob v konkrétních situacích.

2. Jako důsledek svého křtu mají všichni katolíci právo

a) přijímat všechny svátosti, k jejichž přijetí jsou dostatečně připraveni,

b) vykonávat v církvi všechny druhy služby, k jejichž vykonávání jsou dostatečně připraveni, a to podle potřeb společenství a s jeho svolením či pověřením.

3. Jako důsledek svého křtu mají všichni katolíci právo očekávat, že zdroje církve vynakládané uvnitř církve budou spravedlivě rozdělovány v jejich prospěch. Kromě jiného to znamená, že

a) všechny katolické ženy mají s muži rovné právo na zdroje církve a na vykonávání všech plnomocných úkonů v církvi,

b) všichni katoličtí rodiče mají ve věci náboženské výchovy svých dětí právo očekávat od vedoucích církevních představitelů spravedlivou materiální i jinou pomoc,

c) všechny nevdané katoličky a všichni neženatí katolíci mají právo očekávat, že zdroje církve budou spravedlivě vynakládány i v jejich prospěch.

4. Jako důsledek svého křtu, stejně jako důsledek společenské povahy člověka, mají všichni katolíci příslušnou zodpovědnost podporovat své církevní společenství tím, že mu věnují svůj čas, své schopnosti i finanční prostředky.

III. Správní struktury

A. Základní náhledy

Církev po staletí zápasila s konkrétními problémy vykonávání moci a uplatňování práva, bez něhož nemůže žádná společnost přežít, natož se dále lidsky rozvíjet. Během tohoto dlouhého období v prostředí nejrůznějších kultur podnikla církev v oblasti moci a práva mnohé experimenty, které jí přinesly jak prospěch, tak i škodu. Tím, že církev tyto experimenty uskutečnila, nashromáždila vědomosti ve smyslu pozitivním i negativním, tj. naučila se mnohému o tom, co funguje dobře, a co nikoli.

Dva klíčové náhledy, za které těmto zkušenostem vděčí, mají pro správu a řízení církve ve třetím tisíciletí zásadní význam. Tím prvním je, že sdílení zodpovědnosti a tomu odpovídající svoboda leží u samých kořenů toho, co to lidská existence je, jak individuální tak i společenská. Druhý je, že nejúčinnější způsob, jak dosahovat stále plnějšího porozumění skutečnosti, tkví v dialogu, který by měl být veden nejen uvnitř církve, ale i s těmi, kteří stojí mimo ni. Právě této dlouhými lety nabyté zkušenosti a těchto vědomostí církve a zvláště zmíněných dvou náhledů užívá tato ústava a staví na nich své struktury řízení a správy.

B. Zásady

1. Pro církev je podstatné, že se jedná o společenství. Základní jednotka takového církevního společenství je tam, kde jeho příslušníci každodenně žijí svůj život, počínaje v rodině a v dalších bezprostředních sdruženích. Kromě toho je základní jednotkou církve místní společenství, nejčastěji, avšak nikoli výlučně zeměpisně definovaná farnost.

2. Z podstaty církve však také plyne, že je sjednoceným společenstvím mnoha společenství, takže místní společenství jsou rovněž sjednocena ve společenství na střední úrovni, nejčastěji, avšak nikoli výlučně v zeměpisně definované diecézi, tato společenství pak opět ve společenství národní a nakonec v globální společenství všeobecné katolické církve. Navíc mohou být vytvářena i další sjednocená společenství církevních společenství, jako jsou například společenství regionální či nadnárodní, je-li to vhodné na základě zeměpisných, jazykových či jiných faktorů.

3. V souladu s duchem evangelia, rozvíjením lidské zkušenosti a dynamickou křesťanskou tradicí, zejména s jejími dvěma klíčovými náhledy sdílení zodpovědnosti a tomu odpovídající svobody a dialogu, budou řídící a správní struktury a stanovy církve určovány následujícími základními principy.

a) V celé církvi platí princip subsidiarity, tedy všechna rozhodovací práva a zodpovědnosti zůstanou na úrovni menšího společenství, pokud dobro širšího společenství konkrétně nevyžaduje, aby se tato práva a zodpovědnosti přesunuly na jeho úroveň.

b) V celé církvi se způsoby vyjádření a konkrétního užívání tradice hledají a stanoví v procesu láskyplného a respektujícího dialogu.

c) V celé církvi si každé společenství vytváří svůj vlastní soubor správních předpisů.

d) V celé církvi jsou vedoucí představitelé voleni do svých úřadů příslušnými společenstvími, přičemž každý, kdo je jimi zastupován, má možnost se k tomu vyjádřit.

e) Vedoucí představitelé vykonávají úřad po určené a časově omezené funkční období.

f) Je zachováváno oddělení zákonodárných, výkonných a soudních pravomocí spolu se systémem kontrol a vyrovnání. Odtud plyne nutnost ustavení reprezentativně volených rad a vedoucích představitelů, jakož i zřízení soudních systémů na všech úrovních. Všechny správní orgány sdílejí zodpovědnost takovými způsoby, které jsou v souladu s duchem evangelia a této ústavy.

g) Všichni vedoucí představitelé a rady pravidelně skládají svým volitelům účty ze své práce, a to včetně účtů finančních, které jsou tam, kde to je vhodné, kontrolovány vnějším auditorem.

h) Všechna seskupení věřících, včetně žen a menšin, mají spravedlivé zastoupení na všech vedoucích a rozhodovacích místech.

C. Rady

1. Na každé z úrovní církevních společenství - místní, diecézní, národní a všeobecné, anebo jiné podle potřeby - jsou ustaveny reprezentativní rady, které plní funkci prvořadých rozhodovacích orgánů. Každá rada přitom dodržuje následující zásady.

- Rokování a rozhodování každé rady je charakterizováno principy subsidiarity a dialogu.

- Členové rad jsou voleni tak reprezentativním způsobem, jak je to jen možné, a tam, kde je to vhodné, jsou mezi nimi také představitelé různých organizací fungujících v rámci dotyčné církve.

- Členové rad své funkce vykonávají po určené funkční období.

- Rady na každé úrovni formulují svůj vlastní soubor řídících a správních předpisů, přičemž berou ohled na příslušné předpisy širších společenství.

- Řídící a správní předpisy každé rady upřesňují počet jejích členů, způsob volby a délku funkčního období, způsob volby jejího předsedy a způsob, kterým jsou v ní rozdělovány rozhodovací zodpovědnosti. Jsou zde rovněž upřesněny další církevní procedury, přičemž jsou zachovány zásady vyjádřené v této ústavě.

- Zásada "jedna osoba - jeden hlas" je ve všech radách pravidlem.

- Na národní, nadnárodní a všeobecné úrovni rady zahrnují přinejmenším 30 % ordinovaných služebníků církve a 30 % ostatních věřících.

- Nikdo nemá právo veta.

a) Místní církev

2. Příslušníci každé farnosti (nebo jejího ekvivalentu) volí radu, která je prvořadým rozhodovacím orgánem farnosti. Farář je členem rady ex officio.

3. Tam, kde dosud neexistují farní stanovy, farní rada je zformuluje a předloží ke schválení farnosti, přičemž bude brán ohled na příslušné předpisy regionálních či širších společenství.

4. Farní rada nese buď přímo, anebo prostřednictvím svých výborů konečnou zodpovědnost za postup diecéze ve věcech bohoslužby, vzdělávání, sociální práce, správy, financí a dalších aktivit, které se jménem diecéze konají.

b) Diecézní církev

5. Každá diecéze volí diecézní radu, která je prvořadým rozhodovacím orgánem diecéze. Biskup diecéze je členem rady ex officio. Rada zahrnuje přinejmenším 30 % ordinovaných služebníků církve a 30 % ostatních věřících.

6. Tam, kde dosud neexistuje diecézní ústava a/nebo soustava správních předpisů, diecézní rada ji zformuluje a předloží ke schválení dvěma třetinami farních rad diecéze, přičemž bude brán ohled na příslušné předpisy národních či mezinárodních společenství.

7. Diecézní rada nese buď přímo, anebo prostřednictvím svých výborů či orgánů konečnou zodpovědnost za postup diecéze ve věcech bohoslužby, vzdělávání, sociální práce, správy, financí a dalších aktivit, které se jménem diecéze konají.

c) Národní církev

8. Za normálních okolností ustaví diecézní rady jednoho státu národní radu. Pokud se z důvodů velikosti či jiných omezení některé diecézní rady rozhodnou, že ustavení národní rady by pro ně nebylo vhodné, požádají Všeobecnou radu o povolení ustavit vhodnou alternativní vyšší radu, anebo se připojit k některé již existující. Národní rada, popřípadě její alternativa, je prvořadým rozhodovacím orgánem národní církve. Spolupředsedy národní rady jsou jeden biskup a jeden laik zvolení národní radou, která zahrnuje alespoň 30% ordinovaných služebníků církve a 30% ostatních věřících.

9. Tam, kde dosud neexistuje národní ústava a/nebo soustava správních předpisů, národní rada ji zformuluje a předloží ke schválení dvěma třetinami diecézních rad v zemi, přičemž bude brán ohled na příslušné předpisy všeobecné církve a této ústavy.

10. Národní rada nese buď přímo, anebo prostřednictvím svých výborů či orgánů konečnou zodpovědnost za postupy a předpisy ve věcech bohoslužby, vzdělávání, sociální práce, správy, financí a dalších aktivit na území státu, které se jménem národní rady konají.

d) Nadnárodní církev

11. Pokud se několik národních rad (např. jednoho světadílu nebo určité zeměpisné oblasti apod.) rozhodne, že by bylo užitečné sdružit se formálním způsobem, zformulují nadnárodní soustavu předpisů, kterými se budou nadále spravovat, a tu pak předloží ke schválení dvoutřetinovou většinou příslušných národních rad, přičemž bude brán ohled na odpovídající předpisy všeobecné církve a této ústavy.

e) Všeobecná církev

12. Národní rady volí každých deset let Všeobecnou radu, která funguje jako prvořadý rozhodovací orgán všeobecné církve. Všeobecná rada nese konečnou zodpovědnost za formulování zákonů a předpisů, jimiž se všeobecná církev řídí a spravuje, stejně jako za formulaci postupů a předpisů ve věcech nauky, mravů, bohoslužby, vzdělávání, sociální práce, správy, financí a dalších aktivit prováděných jménem všeobecné církve, přičemž je brán ohled zvláště na princip subsidiarity. Spolupředsedy Všeobecné rady jsou papež a jeden laik zvolený Všeobecnou radou, která zahrnuje alespoň 30 % ordinovaných služebníků církve a 30 % ostatních věřících.

13. Členové všeobecné rady, kterých je celkem 500, jsou voleni na desetileté funkční období takovým způsobem, že se pokaždé obmění jen část členů. Všeobecná rada se schází alespoň jednou ročně.

14. Všeobecná rada se skládá z 500 zástupců vybraných národními radami v poměru k počtu katolíků registrovaných v příslušných zemích. Země s menším počtem katolíků, než je požadováno ke zvolení jednoho zástupce, se spojí dohromady ve větší jednotky.

15. Pokud zatím neexistuje Ústava Všeobecné rady a/nebo soustava správních předpisů, první Všeobecná rada ji zformuluje a předloží ke schválení dvěma třetinami národních rad, přičemž budou zachovány základní principy správy vyjádřené v této ústavě.

16. Ústava Všeobecné rady a její správní předpisy mají spolu se správními předpisy všech úřadů, které rada zřídí, tentýž právní statut jako tato ústava. Jakékoli dodatky k těmto dokumentům jsou přijímány v souladu s Oddílem V - Dodatky této ústavy.

17. Všeobecná rada ustaví během prvního roku Komisi pro volbu papeže, včetně jejích stanov a správních předpisů. Jakékoli dodatky k Ústavě Komise pro volbu papeže jsou přijímány v souladu s Oddílem V - Dodatky této ústavy. Komise pro volbu papeže je na Všeobecné radě nezávislá.

18. Všeobecná rada nese skrze své výbory či orgány konečnou zodpovědnost za provádění zákonů, předpisů a postupů všeobecné církve.

Zpět ke Kairos 98