J. R. W. Stott
Homosexuální partnerství?
HOMOSEXUÁLNÍ PARTNERSTVÍ?
Jelikož je to téma značně explozivní povahy, začněme naší úvahu vymezením
správného kontextu přemýšlení a zdůrazněním souhrnu pravd o mých čtenářích i
o mně, ze kterých budu vycházet.
Kontext pro diskusi
Za prvé, všichni jsme lidskými bytostmi. Jinými slovy,
neexistuje "homosexuál" jako jev, sám o sobě. Existují pouze lidé, lidské
bytosti, stvořené k obrazu a podobě Boží, avšak bytosti padlé, hřešící - se
vší slávou a tragédií, kterou tento stav znamená, včetně oblasti sexu a
sexuálních problémů. Jakkoli rozhodně nesouhlasíme s homosexuálními praktikami,
nemáme právo odlidšťovat ty, kdo se jich účastní.
Za druhé, všichni jsme sexuálními bytostmi. Naše sexualita, podle Písma i
zkušenosti, je základní pro naše lidství. Andělé mohou být bezpohlavní; my lidé
nikoli. Když Bůh stvořil člověka, stvořil jej jako muže a ženu. Hovořit o sexu
znamená dotýkat se oblasti velmi blízké jádru naší osobnosti. Naše
nejvnitřnější identita je zde předmětem diskuse - a možná také posílení či
ohrožení. Proto vyžaduje toto téma mimořádný stupeň citlivosti.
Navíc, jsme nejenom sexuálními bytostmi, ale všichni máme zvláštní, jedinečnou
sexuální orientaci. Americký zoolog A. C. Kinsey dospěl k výsledkům svých slavných
výzkumů lidské sexuality, podle nichž každého člověka řadí do spektra od nuly
(výlučně heterosexuální vazba, přitažlivost pouze k opačným pohlavím) do šesti
(výlučně homosexuální vazba, přitažlivost pouze stejným pohlavím, ať již
homosexuálními muži či "lesbickými" ženami). Mezi tyto póly Dr. Kinsey
zaznamenával rozdílné stupně bisexuality, zahrnující lidi s obojí, nevyhraněnou
či proměnnou sexuální orientací. Jeho výzkumy vedly k závěru, že 4 % mužů
(alespoň u bílých Američanů) jsou výlučně homosexuální po celý život, 10 % po
dobu do tří let a až 37 % mělo nějakou homosexuální zkušenost mezi dospíváním a
stářím. Procentuální zastoupení u žen bylo zjištěno menší, ačkoli dosahuje 4 %
ve věku od 20 do 35 let. Tato čísla jsou dosti vysoká, aby potvrdila názor Dr. D. J.
Westa, že "homosexualita je mimořádně rozšířeným jevem."
Za třetí, všichni jsme hříšníci, a tedy (mezi jinými) také sexuální
hříšníci. Učení o úplné porušenosti člověka zdůrazňuje, že každá oblast
lidského bytí byla poskvrněna a narušena hříchem, včetně sexuality. Dr. Merville
Vincent z Harvardské lékařské fakulty správně napsal: "Mám podezření, že v
Božím pohledu jsme všichni sexuálními devianty. Pochybuji o existenci někoho, kdo by
neměl hříšné myšlenky, které se vzdalují Božímu dokonalému ideálu
sexuality." Nikdo (s výjimkou jediného Ježíše z Nazaretu) nebyl sexuálně
bezhříšným. Není tedy možné přistupovat k této studii s pohoršlivě
"svatým" postojem morální nadřazenosti. Všichni jsme hříšníci, všichni
stojíme pod soudem Božím a nezbytně potřebujeme Boží odpuštění. Je ovšem
pravda, že sexuální hříchy nejsou jedinými hříchy, dokonce ne nezbytně těmi
nejhoršími; pýcha a pokrytectví jsou rozhodně horší.
Za čtvrté, nadto že jsme lidská, sexuální a hříšná stvoření předpokládám,
že všichni jsme křesťané. Alespoň potud, že čtenáři této studie, které mám na
mysli, nejsou lidmi odmítajícími panství Pána Ježíše Krista, nýbrž těmi,
kteří se chtějí jemu poddat, věřit v Jeho moc, jak ji předkládá Písmo, kteří
chtějí porozumět tomuto tématu ve světle Písma a kteří hledají Boží milost, aby
mohli následovat Jeho vůli, jakmile ji poznají. Bez tohoto rozhodnutí by bylo pro nás
daleko těžší nalézt společná porozumění. Boží normy jsou ovšemže platné i
pro nekřesťany; ti jsou však méně připraveni poslouchat je.
Když jsme vymezili kontext naší diskuse, můžeme položit otázku: jsou homosexuální
partnerství přijatelnou možností pro křesťana? Tato otázka je formulována
záměrně. Uvádí nás do tří nezbytných rozlišení.
Za prvé, od vydání Wolfendenovy zprávy (1957) a Zákona o sexuálních trestných
činech (1967), jsme se naučili rozlišovat mezi hříchy a zločiny. Cizoložství bylo
vždy (podle Božího zákona) hříchem, avšak ve většině zemí není přestupkem,
který trestá stát. Znásilnění je naproti tomu zároveň hříchem i zločinem. Co
Zákon z r. 1967 fakticky udělal bylo prohlášení, že dobrovolný soukromý
homosexuální styk mezi staršími 21 let není nadále sexuálním zločinem.
"Zákon nelegalizoval takovéto jednání", napsal profesor Norman Anderson,
"neboť zákon jej nadále považuje za amorální a postrádající jakékoli
právní uznání. Zákon pouze zrušil trestní sankce takového jednání, je-li
praktikováno dospělými, s oboustranným souhlasem a v soukromí."
Za druhé, zvykli jsme si rozlišovat mezi homosexuální změněnou orientací,
"inverzí" (za níž lidé nejsou zodpovědní), a homosexuální praxí (za
níž odpovědní jsou). Důležitost tohoto rozlišení přesahuje z oblasti
odpovědnosti do oblasti hříchu. Nemáme odsuzovat lidi za to, čím jsou, ačkoli
můžeme za to, co dělají. V každé diskusi o homosexualitě musíme přísně
rozlišovat mezi tímto "bytím" a "konáním", tedy mezi identitou a
aktivitou té které osoby, mezi její sexuální orientací a prací, mezi založením a
chováním.
Nyní musíme učinit třetí rozlišení - mezi homosexuálními praktikami, které jsou
příležitostné (a zřejmě anonymní) a slouží sebe-uspokojení, a mezi těmi, které
(alespoň to o nich tak prohlašují) vyjadřují právě takovou lidskou lásku, jako
heterosexuální styk v manželství. Žádný odpovědný homosexuální člověk (ať je
křesťanem či nikoli) neobhajuje promiskuitní "jednonoční známosti", a
vůbec již ne násilí či zneužívání mladých lidí a dětí. Někteří však
argumentují, zejména v tzv. Hnutí homosexuálních křesťanů, tvrzením, že
heterosexuální manželství a homosexuální vztah jsou "dvě rovnocenně platné
alternativy", neboť jsou stejně citovými, zralými a věrnými.
Naše otázka se tedy nevztahuje k nahodilým homosexuálním praktikám, nýbrž se ptá,
zda celoživotní homosexuální vztah lásky je možností pro křesťana. Chceme zde
podrobit převládající postoje (od radikálního odmítání až k nekritickému
souhlasu) biblickému zkoumání. Je naše sexuální jednání čistě záležitostí
individuální "chuti", orientace? Anebo zjevil Pán Bůh svou vůli ohledně
normy? A zejména, může Bible poskytnout schválení pro homosexuální partnerství,
nebo je alespoň nezavrhnout? Co doopravdy Bible zavrhuje?
Biblické zákazy
Derrick Sherwin Bailey byl prvním křesťanským
teologem, který přehodnotil tradiční porozumění biblickým zákazům. Jeho slavná
kniha, s níž se všichni pozdější pisatelé na toto téma museli vyrovnat, se jmenuje
"Homosexualita a západní křesťanská tradice" a byla vydána v roce 1955.
Ačkoli, mnozí nemohli akceptovat jeho pokus o rekonstrukci, zejména jeho reinterpretaci
hříchu Sodomy, jiní spisovatelé, méně úzkostliví v badatelském přístupu,
považují jeho argumenty za čistě předběžné a stavějí na jeho základech mnohem
odvážnější postoje. Je nezbytné vzít tuto debatu v úvahu.
Čtyři hlavní biblické oddíly se vztahují (nebo se zdají vztahovat) k otázce
homosexuality negativně:
1) příběh o Sodomě (Gn 19,1-13), k němuž se přirozeně vztahuje velmi podobný
příběh o Gibes (Sd 19),
2) texty v Levitiku (Le 18,22 a 20,13), které explicitně zakazují "ležet s mužem
jako se leží se ženou",
3) Pavlův popis dekadentní pohanské společnosti tehdejších dnů (Ř 1,18-32),
4) dvojí Pavlův seznam hříšníků, z nichž každý obsahuje odkaz k určité
homosexuální praxi (1K 6,9n a 1Ti 1,8-11).
1) Příběhy Sodomy a Gibeje
Vyprávění Geneze objasňuje, že "mužové
sodomští byli před Hospodinem velice zlí a hříšní" (13,13), a že "křik
ze Sodomy a Gomory" byl "tak silný a jejich hřích tak těžký", že se
Bůh rozhodl sestoupit a podívat se (18,20-21) a že nakonec "podvrátil tam města
i celá okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na polích" (19,25),
skutkem soudu, který byl zcela ve shodě se spravedlností "Soudce vší země"
(18,25). Není sporu o tomto pozadí biblického příběhu. Otázka zní: jaký hřích
Sodomy (a Gomory) to byl, který způsobil jejich vyhlazení?
Tradiční křesťanské hledisko jej vidělo v hříchu homosexuálních praktik, do
nichž chtěli vtáhnout (neúspěšně) dva anděly, kteří byli u Lota hosty. Odtud
slovo "sodomie". Sherwin Bailey však zpochybnil tento výklad ve dvou
základních bodech. Za prvé je neopodstatněný předpoklad (soudí Bailey), že
požadavek sodomských mužů "Vyveď nám je, abychom je poznali!", znamená
"abychom s nimi sexuálně obcovali" (jak překládá New International
Version). Hebrejské slovo "znát" (JDH) se objevuje ve Starém Zákoně 943×,
z toho však pouze 10× se vztahuje k fyzickému vztahu, a to pouze heterosexuálnímu.
Proto by bylo lépe tuto větu překládat "abychom se s nimi lépe seznámili".
Potom můžeme násilí mužů rozumět jako důsledku jejich hněvu nad tím, že Lot
překročil své právo cizího přistěhovalce, neboť uvítal ve svém domě dva
cizince, "jejichž záměry mohly být nepřátelské a jejichž důvěryhodnost ...
nebyla prověřena". V takovém případě bylo hříchem sodomských mužů
narušení soukromí Lotova domu a porušení prastarého zákona pohostinnosti. Lot je
žádal, aby od toho upustili, neboť "dva muži vešli pod ochranu mé
střechy" (verš 8).
Baileyho druhý argument je vlastně celý zbývající Starý Zákon, který nikde
nepředpokládá, že by povahou přestupku sodomských byla homosexualita. Namísto toho,
Nezadáš vidí jako příčinu pokrytectví a sociální nespravedlnost, Jeremiáš
cizoložství, podvody a celkovou zkaženost, Ezechiel aroganci, lakotu a nezájem o
chudé. Sám Ježíš (ačkoli to Bailey nezmiňuje) se dotkl ve třech různých
případech obyvatel Sodomy a Gomory; prohlašuje o nich, že pro ně bude den soudu
"snesitelnější" než pro ty, kdo odmítají jeho evangelium. V žádném z
nich však není sebemenší náznak prohřešku homosexuality. Teprve v palestinském
pseudoepigrafu z 2. století před Kristem je hřích Sodomských ztotožněn s
nepřirozeným sexuálním chováním. To nachází jasný ohlas v listu Judově, kde je
řečeno, že "Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly
zvrhlosti" (verš 7), a také v dílech Filóna a Josepha Flavia, židovských
spisovatelích, které šokovala homosexuální praxe řecké společnosti.
Sherwin Bailey přistoupil stejně k výkladu příběhu Gibeje, neboť se jedná o
blízkou paralelu. Jistý přistěhovalý cizinec (tentokrát anonymní starý muž)
pozval dva cizince (nikoliv anděly, nýbrž levitu a jeho ženinu) do svého domu. Zlí
mužové obklíčili dům a (jako Sodomští) žádali, aby jim návštěvníci byli
přivedeni, "aby je mohli poznat". Majitel domu je nejprve žádá, aby nebyli
"hanební" k jeho "hostu", a potom jim namísto něj nabídne svou
dceru a levita svou ženinu. Hřích Gibejských, jak se zde znovu usuzuje, není v pokusu
o homosexuální znásilnění, nýbrž v porušení zákona pohostinnosti.
Ačkoli Bailey musel vědět, že jeho reinterpretace obou příběhů je pokusná,
přehnaně soudí, že "není jediný důvod věřit, že město Sodoma a jeho
sousedé - ani podle historické evidence či zjevené pravdy - byli zničeni pro svou
homosexuální praxi". Namísto toho tvrdí, že křesťanská tradice o
"sodomii" byla odvozena z pozdních, apokryfních židovských pramenů.
Jeho argumentace však není přesvědčivá z několika důvodů:
1) Přídavná jména "zlý", "ničemný", "hanebný" (Gn
18,7; Sd 19,23) se nezdají být přesným vystižením hříchu narušení pohostinnosti;
2) Náhradní nabídnutí žen ukazuje na určitou sexuální konotaci příběhu;
3) Ačkoli sloveso JDH je použito pouze 10× pro pohlavní styk, Bailey nedodává, že
6× je tomu v Genezi, z toho 1× v samotném příběhu o Sodomě (o dcerách Lotových,
které "nepoznaly" muže, verš 8);
4) Bereme-li svědectví Nového zákona vážně, Judovo jednoznačné prohlášení
nemůže být považováno pouze za chybu, opakovanou podle židovského pseudoepigrafu.
Není pochyb o tom, že homosexuální jednání nebylo jediným hříchem Sodomy; avšak
podle Písma bylo zcela jistě jedním z nich.
2) Texty z Levitiku
Oba texty v Levitiku náležejí k "Zákonu
svatosti", který tvoří jádro knihy a vyzývá Boží lid, aby následoval Jeho
zákony a nenapodoboval skutky Egypta (kde si zvykli žít) nebo Kanánu (kam je Hospodin
vedl). Tyto praktiky zahrnovaly (zákonem) zakázané sexuální vztahy různého stupně,
sexuální deviace, dětské oběti, modloslužbu i různé druhy sociální
nespravedlnosti. V tomto kontextu musíme číst následující texty:
18,22 "Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost."
20,13 "Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí
zemřít, jejich krev padni na ně."
"Je těžko nevěřit", napsal Bailey, "že oba tyto zákony v Levitiku se
vztahují k běžnému homosexuálnímu aktu mezi muži, spíše než k rituálním či
jiným aktům, provozovaným ve jménu náboženství". Jiní však tvrdí pravě to,
co Bailey popírá. Správně zdůrazňují, že tyto texty jsou vloženy do kontextu,
zabývajícím se rituální čistotou, a Peter Coleman dodává, že slova přeložená
"nechutnost" či "ohavnost" v obou verších znamenají odpornost a
nedovolenost zároveň, ale v Bibli se hlavní význam vztahuje k náboženství spíše
než k morálce či estetice. Jsou tedy tyto zákazy pouze náboženskými tabu? Mají
nějaký vztah k jinému zákazu: "Žádná z izraelských dcer se nezasvětí
smilstvu" (De 23,18)? Jisté je, že kananejský kult plodnosti zahrnoval i
rituální prostituci, pro kterou opatřoval mužské i ženské "svaté
prostituty" (i když neexistuje přímá evidence, že by docházelo k
homosexuálním stykům). Zlí králové Izraele a Judy opakovaně uváděli tyto praktiky
do obřadů Hospodinových, zatímco spravedliví králové je vyháněli. Homosexuálové
dnes tedy argumentují, že texty v Levitiku zakazují náboženské praktiky, které již
dávno skončili a nemají žádný vztah k dnešním homosexuálním vztahům.
3) Pavlovy výroky v Římanům:
1K 6,9-10 "Což nevíte, že nespravedliví nebudou
mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani
cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači,
lupiči nebudou mít účast v Božím království."
1Ti 1,9-10 "Víme, že zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž pro lidi zlé
a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo
vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy, smilníky, zvrhlíky, únosce, lháře,
křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému učení podle evangelia slávy
požehnaného Boha..."
Zde jsou dva nepěkné seznamy hříchů, které má Pavel za neslučitelné na prvním
místě s Božím královstvím a na druhém se zákonem či evangeliem. Zjistíme, že
jedna skupina nemravných je zvána (řecky) MALAKOI a druhá, zvrhlíků, je zvána
ARSENOKOITAI. Co tato slova znamenají? Je velmi nešťastné, že anglický překlad
užívá slova "homosexuálové". Zde Bailey oprávněně protestoval, neboť
toto slovo nevyhnutelně předpokládá, že "člověk změněné sexuální
orientace, i kdyby byl nepochybně morální, je automaticky považován za
nespravedlivého a vyloučen z Božího království". Naštěstí druhá verze
překladu reagovala na protest (1973), a i když stále ještě ne zcela přesně, užila
slov "sexuálně převrácení". Smysl je v tom, že všech deset kategorií
zaznamenaných v 1K 6,9-10 (s možnou výjimkou "lakomců") označuje lidi,
kteří zhřešili svými skutky - tedy modláři, cizoložníci a zloději.
Dvě řecká slova MALAKOI a ARSENOKOITAI by však neměla být zaměňována, neboť
mají zcela přesný význam. První doslova znamená "měkký na dotek" a
metaforicky, mezi Řeky, to znamenalo muže (ne nezbytně chlapce), kteří měli pasivní
úlohu v homosexuálním styku. Druhý termín znamená doslova (ten, který je)
"muž v posteli" a Řekové užívali tohoto výrazu pro toho, kdo měl úlohu
aktivní. Jeruzalémská Bible následuje překlad J. Moffata v užití ostrých výrazů
"katamité" a "sodomité", zatímco Peter Coleman dospívá k
závěru, že "Pavel měl na mysli zřejmě zcela běžnou pederastii mezi staršími
muži a postpubertálními chlapci, což byl nejčastější typ homosexuálních styků v
antickém světě". Je-li tomu tak, může být znovu argumentováno (a také bylo),
že Pavlova zavržení se nevztahují na dospělé homosexuály, jednající ve shodě a z
lásky. Peter Coleman však naznačil jiný závěr: Pavel zavrhuje homosexuální
jednání jako neřest pohanů (Římanům), jako překážku vstupu do Království
(Korintským) a jako přestupek, který má být odsouzen morálním zákonem (1.
Timoteovi).
Přehlédnutím těchto biblických odkazů k homosexualitě zjišťujeme, že jsou v
Písmu pouze čtyři. Máme proto soudit, že jde o problém z hlediska ústřední
zvěsti Písma okrajový? Máme se domnívat, že to poskytuje spíše slabou základnu
pro jasné odmítnutí homosexuálního způsobu života? Mají pravdu ti, kdo říkají,
že biblické zákazy jsou "nanejvýš specifické" - proti porušování
pohostinnosti (Sodoma a Gibea), proti kultickým tabu (Levitikus), proti nestoudným
orgiím (Římanům) a proti mužské prostituci nebo zneužívání mladých (1.
Korintským a 1. Timoteovi) - a že žádný z těchto oddílů neodmítá, a vůbec už
nezavrhuje, láskyplný vztah mezi výlučně orientovanými homosexuály? To je např.
závěr knihy "Je homosexuál můj bližní?" autorek L. Sconzoniové a V.
Mollenkottové. Píší:
Bible jasně zavrhuje jisté druhy homosexuální praxe (znásilnění, modloslužbu,
hříšnou promiskuitu). Avšak zdá se mlčet o jiných aspektech homosexuality - o
"výlučně homosexuální orientaci osoby" a o "vztahu lásky, podobnému
heterosexuální monogamii".
Avšak nikoli, s biblickým materiálem nemůžeme v žádném případě zacházet
takovým způsobem. Křesťanské odmítnutí homosexuálních praktik není založeno
"na několika izolovaných a nejednoznačných textech" (jak někteří tvrdí),
jejichž tradiční výklad může být překonán. A je znepokojivé, že všichni,
kteří na toto téma píší, se zdají postupovat tímto způsobem (včetně způsobu
zacházení s biblickým učením). Například: "Úvahy o křesťanském přístupu
k homosexualitě", napsal Bailey, "nevyhnutelně začínají příběhem
zničení Sodomy a Gomory". Avšak tento začátek není "nevyhnutelný".
Ve skutečnosti je pozitivně "chybný". Neboť negativní zákazy
homosexuálních praktik v Písmu nabývají smyslu pouze ve světle pozitivního učení
(v Genezi 1 a 2) o lidské sexualitě a heterosexuálním manželství. Avšak Bailey ve
svých knihách tyto kapitoly zcela pomíjí. A dokonce Peter Coleman v knize
"Křesťanské postoje k homosexualitě" je zmiňuje pouze v odkazu k 1K 6, kde
Pavel cituje Genezi 2,24. Nicméně bez uceleného pozitivního učení o sexu a
manželství by naše vidění homosexuality zůstalo omezené a zúžené.
Sex a manželství v Bibli
Základním místě z něhož je třeba vycházet, je
ustanovení manželství v Genezi 2. Jestliže členové hnutí "Hnutí
homosexuálních křesťanů" svobodně naznačují souvislost mezi heterosexuálním
manželstvím a homosexuálními vztahy, je nezbytné zkoumat, zda je tato paralela
ospravedlnitelná.
Víme, že Pán Bůh nám ve své prozřetelnosti dal dva nestejné záznamy o stvoření.
První (Genezi 1) je obecný, a zdůrazňuje rovnost mezi mužem a ženou, neboť oba jsou
obrazem Božím a správci stvoření. Druhý (Genesis 2) je speciální a zdůrazňuje
doplňkovost, sounáležitost obou pohlaví, jenž je základem heterosexuálního
manželství. Druhá zpráva o stvoření přináší tři základní pravdy:
Za prvé, lidskou potřebu společenství. "Není dobré, aby člověk byl sám"
(verš 18). Toto tvrzení později oceňuje i Pavel (zřetelný ozvuk Geneze) když
píše: "Je pro muže lépe, když žije bez ženy" (1K 7,1). Říká tím, že
ačkoli manželství je dobré ustanovení Boží, povolání k samotě je také dobrým
povoláním pro některé. Přesto však jako obecné pravidlo platí, že "není
dobré člověku být samotnému". Bůh nás totiž stvořil jako společenské
bytosti. Protože On je láska a protože nás učinil k své vlastní podobě, dal nám
také schopnost milovat - a být milován. Chce, abychom žili ve společenství, ne v
samotě. Bůh pokračoval ve své řeči: "Učiním mu pomoc jemu rovnou".
Nadto, tato "pomoc" (či doprovod), kterou Bůh prohlásil za vhodnou pro
člověka, měla být také jeho sexuálním partnerem, s níž se měl stát jedno tělo,
aby oba mohli plně sdílet svoji lásku a mít spolu děti.
Za druhé, Genesis 2 zjevuje Boží starost o naplnění této lidské potřeby.
Zdůrazniv Adamovu potřebu partnera, začal Bůh hledat toho nejvhodnějšího. Nejprve
mu předvedl ptáky a zvířata, a Adam jim dal jejich "jména" - symbolicky si
je tak podřídil. "Ale" (verš 20) "pro člověka se nenašla pomoc jemu
rovná", který by mohla žít "vedle" něho nebo "naproti"
němu, která by ho doplňovala, byla mu protějškem, společníkem - jeho druhem. Zcela
zvláštního stvoření bylo třeba.
Otázka doslovného chápání následující pasáže (Boží operace a Boží
anestézie) by nám neměla zastřít pochopení smyslu tohoto textu. Něco se stalo
během Adamova hlubokého spánku. Zvláštní dílo Božího stvoření. Pohlaví byla
rozlišena. Z nerozlišeného lidství Adamova povstali muž a žena. A Adam se probudil z
hlubokého spánku, aby před sebou uviděl svůj odraz, doplněk sebe samého vskutku
část sebe sama. Když Bůh stvořil ženu z muže, sám mu ji přivedl, tak jako dnes
otec přivádí nevěstu. A Adam na to spontánně odpověděl první milostnou básní v
dějinách lidstva:
"Toto je kost z mých kostí,
a tělo z mého těla!
Ať muženou se nazývá,
vždyť z muže vzata jest".
Je jasné co tento příběh zdůrazňuje. Podle Geneze 1 Eva tak jako Adam byla stvořena
k obrazu Božímu. Avšak co se týče způsobu jejího stvoření (podle Geneze 2),
nebyla stvořena ani z ničeho (jako vesmír), ani z prachu země (jako Adam, verš 7),
nýbrž z Adama.
Třetí velká pravda Geneze 2 zdůrazňuje důsledek - ustanovení manželství. Adamovo
vyznání lásky je zaznamenáno ve verši 23. Ve verši 24 vypravěč poukazuje na
důsledek:
"Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním
tělem."
I nepozorného čtenáře zarazí trojí odkaz k "tělu": "Toto je ...
tělo z mého těla ... a stanou se jedním tělem". Je to jistě záměr, nikoli
náhoda. Učí nás to, že heterosexuální styk v manželství je více nežli
sjednocení; je to zvláštní způsob znovusjednocení. Nejde přitom o jednotu
odcizených bytostí, které k sobě nepatří a nemohou se stát opravdu jedním tělem.
Naopak, je to jednota dvou bytostí, které původně byly jednou, potom byly odděleny a
nyní v sexuálním setkání v manželství přicházejí znovu k sobě.
Zde je vysvětlení hlubokého tajemství heterosexuální intimity, jíž oslavovali
básníci i filosofové v každé kultuře. Heterosexuální styk je daleko více než jen
spojení těl; je splynutím vzájemně se doplňujících bytostí, v němž, uprostřed
převažujícího odcizení, je znovu zakoušeno bohatství stvořené jednoty lidského
bytí. Doplňující sounáležitost mužských a ženských pohlavních orgánů je pouze
fyzickým symbolem daleko hlubší, duchovní sounáležitosti.
Avšak aby se stali jedním tělem a zakusili toto svaté tajemství, musejí vyhovět
nezbytným podmínkám, ustavujícím manželství.
"Proto ..." (v. 24)
"muž" (jednotné číslo ukazuje, že manželství je exkluzívní jednotou
dvou individualit)
"opustí svého otce i matku" (tím se myslí veřejná společenská událost)
"a přilne ke své ženě" (manželství je láskyplnou, sjednocující smlouvou
a odevzdáním se, jenž je heterosexuální a trvalé)
"a stanou se jedním tělem." neboť manželství má být sdíleno v
sexuálním styku, který je znamením a pečetí manželské smlouvy, na níž nepadá
ani stín studu či hanby, verš 25).
Sám Pán Ježíš později potvrdil toto učení. Citoval Genezi 2,24, když prohlásil,
že celoživotní jednota muže a ženy byla Božím záměrem od počátku, a dodal:
"co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." (Mk 10,4-9).
Písmo tedy definuje manželství jako Bohem ustanovenou heterosexuální monogamií
(jednoženství). Je to jednota jednoho muže a jedné ženy, která musí být veřejně
prohlášena (opuštění rodičů), natrvalo zpečetěna (přilne ke své ženě) a
fyzicky sdílena (stanou se jedním tělem). Písmo nepředkládá žádný jiný druh
manželství nebo pohlavního styku, neboť Bůh nepřipravil žádnou jinou alternativu.
Křesťané by proto neměli izolovat homosexuální styk jako předmět zvláštního
zavržení. Ve skutečnosti každý sexuální svazek či akt, který se uchyluje od
Božího zjeveného záměru je ipso facto Jemu nepřijatelný a pod Jeho soudem. Zahrnuje
to mnohoženství i mnohomužství (neboť porušuje princip výjimečného vztahu jednoho
muže a jedné ženy), utajené svazky (neboť se vyhýbají rozhodnému veřejnému
opuštění rodičů), náhodné známosti a dočasné svazky, cizoložství a většinu
rozvodů (neboť se nesrovnávají s "přilnutím" a s Ježíšovým zákazem
"člověk nerozlučuj") a homosexuální svazky (které porušují příkaz, aby
se "muž" připojil ke "své ženě").
Slovem, zkušenost "jednoho těla", kterou Pán Bůh zamýšlí pro člověka
(jak to překládá Písmo), je sexuální jednotou muže a jeho ženy, v níž poznává
"tělo ze svého těla".
Soudobé argumenty
Homosexuální křesťané však nejsou spokojeni s tímto
biblickým učením o lidské sexualitě a s ustanovením heterosexuálního manželství.
Na obranu legitimity homosexuálních vztahů přinášejí řadu námitek.
1) Argument o Písmu a kultuře
Tradičně se soudilo, že Bible zavrhuje všechny
homosexuální akty. Jsou však bibličtí pisatelé spolehlivými vůdci v této věci?
Nebyly jejich obzory omezeny jejich vlastní zkušeností a kulturou? Argument o kultuře
mívá obvykle dvě podoby.
Za prvé, bibličtí pisatelé reagovali na otázky vztahující se k jejich vlastním
podmínkám - a ty se od našich velmi lišily. V příbězích o Sodomě a Gibeji se
zabývají zejména pravidly a zákony pohostinnosti ve starověkém Předním Východě,
které jsou nyní zastaralé a nebo, šlo-li vůbec o sexuální hřích, mimořádně
neobvyklým jevem hromadného sexuálního znásilnění. V zákonech Levitiku byly
problémem starobylé rituály plodnosti, a Pavel oslovoval zvláštní skupinu řeckých
pederastů. To vše je zastaralé. Omezenosti pisatelů Bible jejich vlastní kulturou
činí jejich učení o tomto tématu neodpovídajícím.
Druhý, doplňující problém kultury je fakt, že bibličtí pisatelé neměli na mysli
naše otázky. Problémem Písma tak není jenom jeho učení, ale také jeho mlčení.
Pavel (a vůbec už ne autoři Starého Zákona) nevěděli nic o jeho postfreudovské
psychologii. Nevěděli a ani neslyšeli o "homosexuální orientaci"; znali
jenom určité praktiky. Rozdíl mezi "změněnou orientací - inverzí" a
"převráceností - perverzí" by jim byl zcela cizí. Myšlenka, že by dva
muži nebo dvě ženy se mohly do sebe zamilovat a rozvíjet hluboký, milující a
trvalý vztah srovnatelný s manželstvím, by je nikdy nemohla napadnou. Proto, tak jako
byli osvobozeni otroci, černoši a ženy, tak i "osvobození homosexuálů" je
již dlouho potřeba.
Je-li biblické učení na toto téma hledáno pouze v zakazujících textech, může být
těžké odpovědět na tyto námitky. Ale jakmile jsou tyto texty viděny ve vztahu k
Božímu ustanovení manželství, dostáváme univerzálně platný princip Božího
zjevení. Byl platný jak pro kulturní situaci starověkého Předního Východu, tak
řecko-římského světa, a je stejně platný a použitelný pro moderní otázky sexu,
jichž si lidé v minulosti nebyli vůbec vědomi. Důvod biblických zákazů je
tentýž, pro který musí být odmítnut také moderní milostný homosexuální vztah -
totiž neslučitelnost a nesrovnatelnost s Božím stvořitelským řádem. A jelikož
tento řád (heterosexuální monogamie) byl ustaven stvořením a nikoli kulturou, jeho
platnost je trvalá a univerzální. Nemůže být žádné osvobození od Božích
stvořitelských norem; pravé osvobození je jenom v jejich přijetí.
2) Argument o stvoření a přirozenosti
Jednou jsem četl nebo zaslechl takovéto prohlášení:
"Jsem homosexuál protože mě tak Bůh stvořil. Homosexualita proto musí být
dobrá. Chci to přijmout, a také z toho, kým jsem, radovat." Nebo:
"Říkáte, že homosexualita je proti přirozenosti a normálnosti; ale není proti
mé přirozenosti, a ani není pro mě sebeméně nenormální." Norman Pittenger
takto otevřeně argumentoval již před desetiletími. Homosexuální osoba, napsal,
není "abnormální" osoba s "nepřirozenými" přáními a zvyky.
Naopak, tak jako heterosexuálně orientovaná osoba jedná "přirozeně",
jedná-li heterosexuálně, tak i homosexuálně orientovaná osoba jedná stejně
"přirozeně", když jedná ve shodě se svou základní, vrozenou
homosexuální touhou a pudem.
Jiní argumentují, že homosexuální chování je "přirozené" a) protože v
mnoha primitivních společnostech je zcela přijatelná, b) protože v některých
vyspělých civilizacích (např. staré Řecko) bylo dokonce idealizováno a c) protože
je poměrně rozšířené mezi zvířaty. Doktor D. J. West, který toto tvrdí, cituje
Dr. F. A. Beache, odborníka na pohlavní život zvířat, jenž soudí, že na základě
velmi častého homosexuálního jednání u zvířat je popis lidské homosexuality jako
"nepřirozené" opuštěním vědecké přesnosti.
Tyto argumenty však vyjadřují velmi subjektivní hledisko na to, co je
"přirozené" a "normální". Neměli bychom přijímat Pittengerovo
tvrzení, že "neexistují věčné, obecně platné normy přirozenosti a
normality". Stejně jako nemůžeme souhlasit, že by chování zvířat mohlo
stanovovat měřítka pro lidské chování. Bůh ustanovil normu pro sex a manželství
ve stvoření. To věděli již v době Starého zákona. Proto byl zakázán sexuální
vztah se zvířetem, protože je to "zvrhlost" (Le 18,23), jinými slovy je to
znásilňování a matení přirozenosti, svědčící o nepatrném vědomí přirozeného
zákona. Stejný verdikt platí o Sodomě v "Zákonu Neftalí" z 2. století
př. Kr.: "Tak jako slunce a hvězdy neporušují svůj řád, tak i kmen Neftalí
má poslouchat Boha a ne neřádu modloslužby. Ve všech stvořených věcech poznávaje
Hospodina, který je učinil, nemá být jako Sodomští, kteří zaměnili řád
přirozenosti ..."
Stejně uvažoval Pavel v Římanům 1. Když psal o ženách, které "zaměnili
přirozený styk za nepřirozený" a o mužích, kteří "zanechali
přirozeného styku"; přirozeností (FYSIS) mínil přirozený řád věcí, který
ustanovil Bůh (také v 2,14.27 a 11,24). Co Pavel proto zavrhoval, nebylo převrácené
jednání heterosexuálních lidí, kteří jednali proti své přirozenosti, nýbrž
každé lidské jednání (které je) proti "Přirozenosti", tedy proti Božímu
stvořitelskému řádu. C. K. Barrett napsal: "V obscénních žádostech, o nichž
(Pavel) se zmiňuje, jsou vidět právě taková převrácení stvořitelského řádu,
jaká lze očekávat, zamění-li lidé stvoření se Stvořitelem".
3) Argument o kvalitě vztahů
"Hnutí křesťanských homosexuálů" si
půjčuje z Písma pravdu, že láska je to největší na světě (což je pravda), a z
"nové morálky" či "situační etiky" šedesátých let názor, že
láska je přiměřené kritérium každého vztahu (což pravda není). Toto hledisko
zůstává rozšířeno i nyní. Zpráva "Ke quakerskému pochopení sexu"
(1963) například obsahovala i tvrzení, že "nikdo by neměl litovat homosexuály
víc než leváky" a že zcela jistě "vše záleží pouze na povaze a kvalitě
vztahu". Podobně, v roce 1979, v metodistickém "Rozdělení sociální
odpovědnosti", ve zprávě "Křesťanské porozumění lidské sexualitě"
je argumentace, že "homosexuální aktivity" nejsou "v podstatě
špatné", neboť "kvalita každého homosexuálního vztahu má být zhodnocena
podle stejně základních kritérií, která jsou aplikována na heterosexuální vztahy.
Pro homosexuální muže a ženy může být trvalý vztah naplněný láskou
odpovídajícím a křesťanským způsobem vyjádření jejich sexuality." Ve
stejné roce (1979) vydali anglikáni zprávu "Homosexuální vztahy - příspěvek k
diskusi". Byla opatrnější, soudnější a ne tak jednoznačná jako zprávy
quakerské a metodistické. Její autoři neměli odvahu odmítnout staletou křesťanskou
tradici, přesto však si "nemyslí, že by bylo možno nesouhlasit" s tím, že
by jedinci v určitých podmínkách mohli "ospravedlnitelně zvolit"
homosexuální vztah, hledají-li lásku "podobnou" té, kterou lze nalézt v
manželství.
V knize "Čas pro dorozumění" předkládá Norman Pittenger šest
charakteristik opravdového vztahu lásky. Je to:
1) odevzdání se (svobodné vydání se jeden druhému),
2) oboustrannost dávání a přijímání (sdílení se, při němž každý nachází
sebe sama v druhém),
3) něžnost (nikoli násilí či krutost),
4) věrnost (rozhodnutí pro celoživotní vztah),
5) naděje (vzájemná služba k zralosti) a
6) touha po jednotě.
Je-li potom homosexuální vztah, ať již mezi dvěma muži či ženami, charakterizován
těmito kvalitami lásky, musí (pokračuje argument) být potvrzen jako dobrý a ne
odmítnut jako zlý. Vysvobozuje lidi ze samoty, sobectví a promiskuity. Může být
právě tak bohatý, odpovědný, osvobozující a naplňující, jako heterosexuální
manželství.
Avšak biblický křesťan nemůže přijmout základní předpoklad této argumentace,
zejména tvrzení o lásce jako absolutní hodnotě, vedle níž všechen morální zákon
může být zrušen, a tvrzení o tom, že cokoli je srovnatelné s láskou, je ipso
facto, bez ohledu na ostatní zřetele, dobré. Nemůže to tak být. Neboť láska
potřebuje, aby ji vedl zákon. Pán Ježíš a apoštolové neodmítli ostatní
přikázání, když zdůraznili lásku k Pánu Bohu a k člověku jako dvě hlavní
přikázání. Naopak, Pán Ježíš řekl: "Milujete-li mne, budete zachovávat má
přikázání", a Pavel napsal, že "láska je naplněním zákona" (a
nikoli jeho zrušením).
Ačkoli je tedy láska podstatnou kvalitou vztahu, sama o sobě je nedostatečným
kritériem jeho pravosti. Např. Kdyby láska byla jediným měřítkem opravdovosti, nic
by nemluvilo proti polygamii, neboť polygamista by jistě mohl mít vztahy s více
ženami, které by odpovídaly šesti Pittengerovým bodům. Lepší ilustraci však
nabízí má vlastní pastorační zkušenost. Při několika různých příležitostech
mi ženatý muž řekl, že je zamilován do jiné ženy. Když jsem s ním citlivě
nesouhlasil, odpovídal mi vždy asi takto: "Ano, to je pravda, mám již svou ženu
a rodinu. Ale tento nový vztah je skutečnost. Byli jsme stvořeni jeden pro druhého.
Naše vzájemná láska má kvalitu a hloubku, kterou jsme dosud nepoznali. Musí to být
správné." Nikoli, musel jsem mu odpovědět, není to pravda. Žádný muž není
ospravedlněn, jestliže rozbíjí manželskou smlouvu se svou ženou na základě kvality
jeho lásky k jiné ženě. Kvalita lásky není jediným měřítkem pro to, co je dobré
nebo správné.
Podobně ani neodmítám, že by v homosexuálním vztahu nemohla být láska (ačkoli a
priori nevidím, jak by mohl dosáhnout stejného bohatství jako heterosexuální
sounáležitost, jíž přikázal Bůh). Avšak kvalita této lásky není dostatečná,
aby jej ospravedlnila. Ano, musíme dodat, že tyto vztahy jsou neslučitelné s pravou
láskou, protože jsou neslučitelné s Božím zákonem. Láska hledá především
nejvyšší dobro pro svého milovaného. A naše největší lidské dobro záleží v
poslušnosti Božího zákona a záměru, nikoli ve vzpouře proti němu.
Někteří vůdci "Hnutí křesťanských homosexuálů" dotahují logiku svého
vlastního postoje, když tvrdí, že i monogamie může být opuštěna v zájmu
"lásky". Malcolm Macourt napsal, že ideálem "Hnutí za osvobození
homosexuálů" je "široká rozmanitost způsobů života", z nichž
každý "je ve společnosti hodnocen stejně". Řadí mezi ně i tyto
alternativy: monogamie a početnější partnerství; partnerství na celý život nebo na
období vzájemného růstu; vztahy stejného i rozdílného pohlaví; život ve
společenstvích nebo i v malých rodinných jednotkách. Zdá se, že neexistuje něco,
co by nebylo možno ospravedlnit ve jménu lásky.
4) Argument o přijetí a evangeliu
Někteří lidé říkají: "Jistě je povinností
nás heterosexuálních křesťanů přijmout homosexuální křesťany". Pavel nás
vyzývá, abychom přijímali - dokonce vítali - jeden druhého. Jestliže Bůh
přijímá každého, kdo jsme my abychom jej soudili (Ř 14,1n)? Norman Pittenger jde
dál a tvrdí, že ti, kdo odmítli homosexuály, "zcela selhali v porozumění
Kristovu evangeliu." Nepřijímáme Boží milost proto, že bychom byli dobří a
vyznávali své hříchy, pokračuje, je to právě naopak. Je to vždy Boží milost,
která přichází první, ... Jeho odpuštění vzbuzuje naše pokání. Cituje dokonce
píseň "Tak jaký jsem ač nemám nic" a dodává: "Jádro křesťanského
evangelia je v tom, že Bůh nás miluje a přijímá takové, jací jsme".
To je však velmi matoucí prohlášení o evangeliu. Pán Bůh nás jistě přijímá
takové, "jací jsme" a my se nemusíme napřed polepšovat, vpravdě ani
nemůžeme. Avšak Jeho přijetí znamená, že plně a svobodně odpouští všem,
kteří činí pokání a věří, a ne že nám promíjí naše pokračování v
hříchu. Opět, je pravdou, že máme vzájemně přijímat jeden druhého, ale pouze
jako bratři v pokání a následování. Žádné přijetí, ani Bohem ani církví, nám
není zaslíbeno, jestliže zatvrzujeme svá srdce proti Božímu Slovu a Jeho vůli.
Pouze soud.
Víra, naděje a láska
Nemají-li tedy homosexuální praktiky (ve světle
celého biblického zjevení) jako deviace od Boží normy žádné místo v širokém
spektru akceptované normality, a jestliže máme proto volat homosexuálně orientované
lidi k abstinenci od homosexuálních praktik a vztahů, vzniká otázka: Jakou radu a
pomoc jim můžeme dát, abychom je povzbudili k kladné odpovědi na tuto výzvu? K
odpovědi bych chtěl využít Pavlovu trojinu víry, naděje a lásky a aplikovat ji pro
homosexuálně orientované lidi.
1) Křesťanské povolání k víře
Víra je lidskou odpovědí na Boží zjevení; je to
důvěra v Boží Slovo.
Za prvé, víra se podřizuje Božím zákonům. Jedinou alternativou k heterosexuálnímu
manželství je sexuální abstinence. Myslím si, že vím co to znamená. Nic mi
nepomohlo porozumět utrpení homosexuálního celibátu více, než kniha Alexe Davidsona
"Návraty lásky". Píše o "ustavičném napětí mezi zákonem a
žádostí", "monstru číhajícím někde v hlubinách", o
"spalujících mukách".
Svět říká: Sex je nezbytný pro lidské naplnění. Očekávat od homosexuálů
úplnou abstinenci znamená odsoudit je k zklamané beznaději a uvrhnout je do neurózy a
zoufalství, či dokonce dohnat k sebevraždě. Je opovážlivé žádat někoho, aby
popíral sebe sama v tom, co je jeho sexuálnímu ustrojení přirozené. Je to nelidské
a znelidšťující. Je to doopravdy kruté.
Avšak nikoli, učení Božího slova je rozdílné. Sexuální zkušenost není podstatou
lidského naplnění. Je to jistě dobrý Boží dar. Lidé v době apoštola Pavla
tvrdili opak. Jejich heslem bylo: "Jídlo pro žaludek a žaludek pro jídlo";
sex pro tělo a tělo pro sex (1Kor. 6,13). Ale to je ďáblova lež. Ježíš Kristus byl
sám, a přesto dokonalý ve svém lidství. A navíc, Boží přikázání jsou dobrá a
ne bolestivá. Jho Kristovo přináší pokoj a ne zmatek; konflikty postihují jenom
toho, kdo se mu brání.
Nakonec tedy jde o otázku víry: komu budeme věřit? Bohu nebo světu? Podřídíme se
panství Ježíšově, nebo podlehneme tlaku převládající kultury? Pravá
"orientace" křesťanů nespočívá v tom, co jsme svým založením (hormony),
nýbrž v tom, pro co jsme se rozhodli (srdce, mysl a vůle).
Za druhé, víra přijímá Boží milost. Abstinence není pouze dobrá, povolal-li nás
k ní Bůh; je také možná. Avšak mnozí to odmítají. "Víte přece o
nepřemožitelné síle našeho sexuálního pudu", říkají. "Žádat nás o
sebekontrolu je prostě nemožné". Je to "tak blízko nemožnosti", napsal
Norman Pittenger, "že je skoro zbytečné o tom hovořit".
Skutečně? A co si máme potom počít s Pavlovými výroky, které následují za jeho
varováním Korinťanům, že mužští prostituti a homosexuální násilníci nevejdou
do království Božího? "A takoví byli někteří z vás", volá.
"Avšak byli jste obmyti, posvěceni, ospravedlněni ve jméno Pána Ježíše Krista
a skrze Ducha Božího" (1Kor. 6,11). a co řekneme miliónům heterosexuálních
lidí, kteří zůstali sami? Zkušeností všech svobodných lidí je bolestivý zápas a
osamocení. A jak bychom se mohli nazývat křesťany a tvrdit, že cudnost je nemožná?
Sexuální obsese soudobé společnosti to jistě činí těžším. Ale děláme to
ještě těžším, když nasloucháme argumentům tohoto světa, když propadáme
sebelítosti nebo když živíme svou představivost pornografickým materiálem a
unikáme tak do světa fantasie, kde Kristus není Pánem, anebo když ignorujeme Jeho
přikázání o vyloupnutí svých očí či useknutí rukou a nohou, tedy o
nesmlouvavosti s cestami pokušení. Cokoli naším "ostnem v těle" může
být, Kristus přichází za námi, jako přišel za Pavlem a říká: "Stačí,
když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla" (2Kor. 12,9).
Nesouhlasit s tím znamená mít křesťany za bezmocné oběti světa, těla a ďábla, a
odporovat evangeliu Boží milosti.
2) Křesťanské povolání k naději
Doposud jsem nezmínil možnost "uzdravení" pro
homosexuální lidi, nikoli ve smyslu sebezvládnutí, nýbrž ve smyslu proměny jejich
sexuální orientace. Naše očekávání takové možnosti bude záviset především na
porozumění příčině homosexuality, na níž se ovšem názory dosud různí.
"Výzkum příčin homosexuality", napsal D. J. West, "přinesl mnoho
nevyřešených tajemství". Soudí však, že "se děti nerodí se sexuálním
instinktem specificky orientovaným k jednomu či druhému pohlaví. Výlučné
upřednostnění opačného pohlaví je získaným rysem..."
Většina vědců souhlasí v tom, že bez heterosexuálního protějšku, pod tlakem
okolí, by se značné procento lidí začalo (či mohlo začít) chovat homosexuálně.
Ačkoli mohou existovat určité faktory dědičnosti, doopravdy je tato orientace spíše
"naučená" než "zděděná". Někteří to přičítají těžkým
traumatizujícím zážitkům z dětství, jakým je např. ztráta mateřské lásky,
ovlivňující sexuální růst. Jde-li tedy o naučenou orientaci, je možno se jí
odnaučit?
Možnost proměny milostí a mocí Boží záleží také na síle rozhodnutí té které
osoby, což samo o sobě závisí na dalších faktorech. Ten, jehož sexualita je
nevyhraněná, může zakusit opravdovou změnu, je-li vliv a jeho vlastní motivace
silná. Avšak většina výzkumů uzavírá zjištěním, že výlučná homosexualita je
nezvratná. "Žádná známi metoda zacházení či trestů", píše D. J. West,
"nenabízí naději na podstatné snížení obrovského počtu dospělých
aktivních homosexuálů"; realističtější by bylo "poskytnou jim místo ve
společnosti". Žádá "toleranci", ačkoli ne "podporu"
homosexuálního chování. Jiní psychologové jdou dále a prohlašují, že
homosexualita nemůže být nadále považována za patologický jev; proto má být
akceptována a nikoli léčena. V roce 1973 členové Americké psychiatrické asociace
škrtli homosexualitu ze seznamu mentálních chorob.
Nejsou však tato hlediska pouze beznadějnými názory tohoto světa? Křesťané vědí,
že homosexualita je úchylkou od Boží normy a že není známkou stvořitelského
řádu, nýbrž porušením chaosu. Jak se s ním potom lze smířit či prohlásit ji za
neléčitelnou? To nemůžeme. Otázkou je pouze, kdy a jak máme očekávat Boží
vysvobození a obnovení. Faktem je, že ačkoli křesťané mluví o
"uzdravení" homosexuálů, ať již skrze regeneraci nebo jako důsledek
působení Božího Ducha, není snadné je uskutečnit. Martin Hallett, který byl před
obrácením aktivním homosexuálem, založil později "Sdružení opravdové
svobody", mezidenominační službu pro vyučování a pastoraci lidí s
homosexuálními a jim přidruženými problémy. Vydali spisek "Svědectví", v
němž homosexuální muži a ženy přinášejí svědectví, co pro ně Kristus udělal.
Nalezli v Něm svou novou identitu, nový smysl osobního naplnění jako děti Boží.
Byli vysvobozeni z viny, studu a strachu skrze Boží odpouštějící přijetí a
vyvázání z otroctví někdejších homosexuálních aktivit skrze přebývající moc
Ducha Svatého. Ale nebyli vysvobozeni od své homosexuální orientace, a tak jistá
vnitřní bolest setrvává vedle jejich nové radosti a pokoje. Zde jsou dva příklady:
"Mé modlitby nebyly vyslyšeny způsobem, v jaký jsme doufal, ale Bůh mi velmi
požehnal skrze dva křesťanské přátele, kteří mě s laskavostí přijali takového,
jaký jsem." "Po modlitbách se vzkládáním rukou mě duch převrácenosti
opustil. Oslavuji Boha za vysvobození, jehož jsem dosáhl toho odpoledně ... Mohu
dosvědčit více než tři roky svobody od homosexuální aktivity. Avšak v
heterosexuála jsem se nezměnil."
Neexistuje tedy žádná naděje na zásadní změnu orientace? Dr. Elizabeth Moberlyová
věří, že existuje. Ve svých výzkumech dospěla k zjištění, že
"homosexuální orientace nezávisí na genetickém vybavení, hormonálních
nerovnováze nebo na abnormálním způsobu sexuální výchovy, nýbrž tkví v
těžkostech vztahů dítěte k rodičům, zejména v prvních letech života".
Určující princip spočívá v tom, že homosexuál - ať muž nebo žena - citově
utrpěl nedostatečným vztahem k rodiči stejného pohlaví; s tím souvisí snaha
zaplnit tento deficit skrze "prostředníka" stejného pohlaví neboli
homosexuální vztah. Nedostatek (deficit) a úsilí (pud) spolu souvisejí.
"Opravné" směřování ke stejnému pohlaví není samo o sobě patologické,
"právě naopak - je snahou vyřešit a uzdravit patologický stav".
Homosexualita nemá abnormální potřeby, nýbrž má normální potřeby, které
zůstaly abnormálně nenaplněny během procesu zrání. Homosexualita je "svou
podstatou stav nedokončeného rozvoje či nenaplněné potřeby". Správné
řešení je potom v "naplnění potřeb (vztahu ke stejnému pohlaví) bez
sexuální aktivity", neboť "erotizovat deficit dospívání znamená zaměnit
citové potřeby s tělesnými žádostmi". Jak potom mohou být tyto potřeby
naplněny? Potřeby jsou oprávněné, ale čím je oprávněno jejich naplňování? Dr.
Moberlyová odpovídá, že "náhradní vztahy za rodičovskou péči jsou v Božím
vykupitelském plánu". Je tedy potřebí hlubokých, laskavých, trvalých a
nesexuálních vztahů ke stejnému pohlaví, zejména v církvi. "Láska",
uzavírá, "v modlitbě i ve vztazích, je základní terapií - léčbou ... Láska
je základním problémem, velkou potřebou a jediným pravým řešením. Chceme-li
hledat a prostředkovat uzdravující a vykupující láskou Kristovou, potom se
uzdravení pro homosexuály stane velkou a slavnou skutečností".
Přesto není úplné uzdravení těla, mysli a ducha v tomto životě možné. Určitý
stupeň nedostatečnosti a nesouladu v každém z nás zůstává. Avšak ne navždy! Pro
křesťany není obzor omezen tímto světem. Ježíš přichází znovu; naše těla
budou vykoupena; hřích, bolest a smrt budou zrušeny a my i vesmír budeme proměněni.
Potom budeme konečně vysvobozeni ode všeho, co omezuje či deformuje naší osobnost.
Tato křesťanská jistota nám pomáhá nést naši přítomnou bolest, ať je jakákoli.
Neboť bolest je přítomna, uprostřed pokoje. "Víme přece, že veškeré tvorstvo
až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již
máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce
přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla" (Ř 8,22n). Náš nářek tak
vyjadřuje porodní bolesti nového věku. Jsme přesvědčeni, že "utrpení
nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás
zjevena" (Ř 8,18). Tato důvěrná naděje nás drží.
Alex Davidson nachází útěchu pro svou homosexualitu v křesťanské naději.
"Není to nejhorší na této hrozné věci", píše, "že když se
díváte kupředu, táž těžká cesta se zdá být bez konce? Ke vzpouře vede
pomyšlení, že to nemá žádný význam - a k zoufalství zjištění, že to nemá
konce. Proto nacházím útěchu, kdykoli se cítím zoufalý, vzdorný, či obojí, v
upamatování se na Boží zaslíbení, že jednoho dne tomu bude konec ..."
3) Křesťanské povolání k lásce
V přítomnosti žijeme "mezi časy", mezi
milostí, jíž uchvacujeme vírou, a slávou, kterou předjímáme v naději. Uprostřed,
mezi nimi, je láska.
Avšak právě láska je tím, co církev katastrofálně homosexuálům upírá. Jim
Cotter si hořce stěžuje, že k němu lidé přistupují jako k "předmětu
opovržení a hanby, strachu, předsudků a útlaku." Norman Pittenger líčí
hanlivou korespondenci, kterou dostával a v které jsou homosexuálové odmítáni jako
"nečistá stvoření, nechutní zvrhlíci, prokletí hříšníci" apod. Pierre
Berton, sociologický komentátor, napsal, že "se zdá, jako by homosexualita byla
moderním ekvivalentem malomocenství." Rictor Norton je ještě ostřejší:
"Postoj církví k homosexuálům je krutostí od začátku do konce; není na
nás hledat odpuštění, ale na církvi, aby se smířila."
Postoj osobního nepřátelství k homosexuálům je dnes zván "homofobií". Je
to směs iracionálního strachu, nenávisti a dokonce odporu. Přehlíží skutečnost,
že velká většina homosexuálních lidí není za svůj stav zodpovědna (ovšem za
svou praxi odpovědni jsou). Protože nejsou svévolně převrácenými, zaslouží si
naše porozumění a soucit (mnozí v tom cítí blahosklonnost), nikoli naše
odmítnutí. Není divu, že Richard Lovelace volá po dvojnásobném pokání, kdy
"aktivní homosexuálové radikálně ukončí svůj životní styl" a
"poctiví křesťané odvolají svou homofobii". Dr. David Atkinson správně
dodává: "Nemáme svobodu nutit křesťanského homosexuála k celibátu a k
pozastavení svých vztahů, pokud mu podporu k prvému a možnost k druhému neposkytne
opravdová láska." Spíše si myslím, že samotná existence "Hnutí
křesťanských homosexuálů" (nemluvě o tzv. "Evangelikálním
společenství" v jeho rámci) je pro církve známkou nedůvěry.
Základním rysem situace homosexuála je hluboké osamocení, přirozený lidský hlad po
vzájemné lásce, hledání identity a touha po naplnění. Nemohou-li homosexuální
lidé nalézt tyto hodnoty v místní "sborové rodině", nemáme právo o
jejich problému ani mluvit. Alternativa není mezi vřelým fyzickým vztahem
homosexuálního styku a bolestnou izolací v chladu. Existuje třetí cesta, totiž
křesťanský prostor lásky, porozumění, přijetí a podpory. Nemyslím, že je
potřebí povzbuzovat homosexuální lidi k přiznávání jejich sexuální orientace
každému. Není to ani nezbytné, ani to nepomáhá. Avšak potřebují alespoň jednu
důvěrnou osobu, jíž mohou svěřit své břemeno a která je neodmítne, nýbrž je
podepře přátelstvím a modlitbou, případně profesionální, soukromou či
pastorační radou a možná i poskytne podporu profesionálně vedené pastorační
skupiny. Je také potřebí mnoha vřelých a citových přátelství s lidmi obou
pohlaví. Taková by měla být podporována, jako byla biblická mezi Rút a Noemi,
Davidem a Jonatanem, Pavlem a Timoteem. Žádná narážka neukazuje, že by v některém
z nich šlo o homosexuální vztah v erotickém smyslu, i když byla zřetelně citová a
(alespoň v případě Davida a Jonatana) veřejně demonstrativní. Jistě je zde
potřebná moudrá opatrnost. Avšak v asijské i africké kultuře je běžné vidět dva
muže jdoucí ulicí ruku v ruce, beze studu. Je smutné, že západní kultura
překáží rozvoji hlubokých opravdových přátelství mezi osobami téhož
pohlaví - strachem z posměchu i z odmítnutí pro "podivínství".
Tyto vztahy, mezi stejnými i opačnými pohlavími, potřebují být rozvíjeny
uprostřed rodiny Boží, která, ačkoli je univerzální, má vždy svou místní
podobu. Bůh si přeje, aby každý místní sbor byl vřelým společenstvím
vzájemného přijímání a podpory. Přijímáním nemyslím smířlivost, jako i v
odmítnutí "homofobie" neodmítám oprávněný křesťanský nesouhlas s
homosexuální jednáním.
Ne, pravá láska není totožná s dodržováním morálních požadavků. Proto je zde
místo pro církevní kázeň v případě členů, kteří odmítají pokání a
dobrovolně pokračují v homosexuálních vztazích. Musí však být prováděna v duchu
pokory a jemnosti. Gal 6,1n. Nesmí docházet k rozlišování a diskriminaci mezi muži a
ženami nebo mezi homosexuálními či heterosexuálními delikventy. Nezbytná kázeň v
případě veřejného skandálu nesmí být zaměněna s honem na čarodějnice.
Jakkoli bolestné a znepokojující je dilema homosexuálního křesťana, Ježíš
Kristus mu, nebo jí (vpravdě však nám všem), nabízí víru, naději a lásku -
víru, aby mohl přijmout Jeho požadavky, milost, aby v nich mohl zůstávat, naději k
pohledu za přítomné utrpení k budoucí slávě a lásku a lásku, k vzájemné
starosti a podpoře (jeden druhému). "Ale největší z nich je láska" (1Kor
13,13).