JAK TO VLASTNĚ BYLO...
Ondřej LIŠKA, Církev v podzemí a společenství Koinótés, Sursum 1999
Téma "podzemní církev" je kontroverzní samo o sobě, ale o to víc, je-li medializováno, což se už stalo. Chopil se jej i sekulární tisk, čímž umožnil, aby - nedostatečně zmapováno - fungovalo instrumentálně, tj. jako nástroj různých ideových a politických snah. Chceme věřit, že těmto úporným a nekončícím polemikám je konec. Umožňuje to kniha, jejíž autor si vytkl zdánlivě prostý cíl: zjistit, jak to bylo a v jakém kontextu. Diskuse na toto téma by měly být napříště klidnější a racionálnější.
Red.
O "podzemní církvi" se kdysi vyjádřil Josef Zvěřina, že taková existuje jen na hřbitově. Jak tedy nazvat církev, která čelila násilí? "Mlčící"? Ne. Burcovala přece svými modlitbami a oběťmi. "Ilegální"? Také ne. Ilegální byl režim, který v otázce lidských práv nedodržoval své vlastní zákony. Výstižný by byl název "skrytá církev", ale autor jej odmítá, protože by mohl vyvolat dojem, že vedle skryté církve existovala i neskrytá, kolaborující vedle pronásledované, zatímco ve skutečnosti byla "církev stále jedna a táž, pouze její členové působili různým způsobem". Do názvu knihy vložil Ondřej Liška ještě termín: "koinótés" (společenství). Znamená jeden ze způsobů, jímž církev žila v době svého ohrožení. Duchovním otcem "koinótés" byl později tajně vysvěcený biskup Felix Davídek. Do obecnějšího povědomí uvedli tento dosud málo známý termín Petr Fiala a Jiří Hanuš knihou "Koinótés, Felix M. Davídek a skrytá církev", z níž Liškova studie ve své druhé části hojně cituje. Významový rozdíl mezi oběma knihami (pozoruhodnými svou objektivitou) vidím zejména v Liškově zdůraznění, že Davídkovo Koinótés bylo sice významnou, ne však jedinou významnou aktivitou skryté církve.
Davídkova horečná, někdy však z hlediska církevní disciplíny kontroverzní činnost zaujala pozornost našich i světových sdělovacích prostředků. U méně informované veřejnosti tak vznikl dojem, že Koinótés byla hlavní, ne-li jedinou církevní aktivitou čelící komunistickému nebezpečí.
V první části studie Liška proto připomíná osobnosti (Kajpr, Zvěřina, Pecka), které už od konce války varovaly před nastupující totalitou. Tak např. kroužky Katolické akce "Rodina" pracovaly už od r. 1943, kdy je založil chorvatský kněz Tomislav Kolakovič, pololegálně a po únoru 1948 konspirativně. Dělo se tak za podpory tehdejšího biskupského sboru, který odmítl uznat legitimitu nového režimu. V r. 1948 přivezl biskup Trochta z Říma směrnice umožňující kromě jiného zřízení alternativní církevní hierarchie. Vedle veřejně působícího biskupa měl tak být v záloze skrytý biskup. Na předchozím, nanejvýš dodatečném schválení biskupské konsekrace však Svatý stolec trval. Tak byli u nás vysvěceni na biskupy F. Tomášek, K. Otčenášek, L. Hlad, Š. Barnáš, P. Hnilica, J. Korec. D. Kaľata a P. Dubovský.
Liška se dále zmiňuje o vězeních padesátých let, o Pražském jaru a období normalizace. Věnuje pozornost skrytému působení řeholí, ohniskům tajného bohosloveckého studia a tajnému svěcení kněží doma (Trochta vysvětil 29 salesiánů) i v cizině. Kritický je k tzv. východní politice Vatikánu, nezamlčuje neblahé působení sdružení Pacem in terris, kladně hodnotí spolupráci "podzemní" a "nadzemní" církve. Podle něho lze stěží určit "kudy procházela hranice mezi církví oficiální a neoficiální", protože obecně platí, že se "v případě skrytých struktur nejednalo o něco odtrženého od »zbytku« katolické církve. O komunikaci Davídkova okruhu to však lze tvrdit pouze s výhradou."
Ve druhé části knihy charakterizuje Liška Felixe Davídka jako svérázného, vzdělaného, nekompromisního, autoritativního, těžko se komukoli podřizujícího, ale Kristu a církvi oddaného kněze a biskupa. K pochopení jeho komplikované osobnosti a církevní tradici odporujícímu jednání uvádí, že Davídek byl fascinován myšlenkami Teilharda de Chardin o evoluci stvoření spějící k parusii, druhému příchodu Krista. "Evoluce, parusie, pohyb - to jsou klíčová slova pro pochopení Davídkových duchovních a intelektuálních zdrojů." V II. vatikánském koncilu viděl Davídek správný pohyb směrem k parusii. V r. 1964, ihned po návratu z vězení, kde strávil 14 let, začal Davídek organizovat tajnou univerzitu a na přísně konspirativních základech společenství Koinótés. V trvání Pražského jara nevěřil, s veřejně působící církví nekomunikoval, vatikánským diplomatům jednajícím s komunistickou vládou nedůvěřoval, byl přesvědčen, že kdyby papež znal současnou situaci církve u nás, že by souhlasil s jeho nestandardním jednáním, k němuž, jak byl přesvědčen, byl oprávněn v zájmu pronásledované církve. Týkalo se to zejména četného udělování kněžského a biskupského svěcení ženatých mužů a kněžského svěcení žen. Ačkoliv se tato praxe může zdát progresivní, z hlediska pokoncilní teologie je to krok zpátky, neboť nedoceňuje vliv kněžství všeobecného, tedy laiků, na vývoj v církvi.
Vývoj i rozkol v Koinótés, vatikánský zákaz, pochyby o platnosti tajných svěcení, problémy biritualismu a otázka, zda by se praxe Koinótés přece jen nemohla stát v logice parusiálního pohybu modelem budoucí církve, reflektuje převážně druhá část Liškovy knihy.
Třetí, nejstručnější, ale dnes velice aktuální část, nazvaná Protagonisté neoficiálních církevních aktivit po r. 1989, se zabývá postoji církve k tajným svěcením a dalšímu působení "podzemní" církve. Cituje dopis českých biskupů tajně vysvěceným biskupům a kněžím, jenž nebyl přijat adresáty jednoznačně. Poprvé je zde zveřejněno schéma biskupských posloupností odvozených od Davídka (mezi lety 1967 a 1988 udělil prokázaně 16 biskupských svěcení) a číselná tabulka tajně vysvěcených biskupů, kněží a jáhnů podle diecézí a zda už byli zařazeni do pastorace, či o to požádali. Příloha obsahuje: "Normy schválené Nejvyšším veleknězem pro řešení případu tajných svěcení biskupů a kněží", polemiku teologů o problému podmínečného kněžského svěcení a konečně seznam použité literatury, slovníček odborných pojmů a jmenný rejstřík.
Václav Vaško
Ondřej LIŠKA, Církev v podzemí a společenství Koinótés, Sursum 1999
Zpět ke Knihy, články - recenze