Král pomalu povstal a šum v síni utichl. "Buďte vítáni v našich síních, vy, kteří jste vyslyšeli pozvání našeho, šlechtici, měšťané i všechen lide této země. My, král Odalor, pro vás dnes pořádáme hostinu slavnou, neb vězte, že dcera naše, princezna Sfairee, uzdravila se z nemoci zlé, jejíž mrazivé pařáty mnoho měsíců život její zhasnouti hrozili, a my chceme, by všichni radovali se spolu s námi nad zvěstí touto. Tedy hodujte a veselte se dle libosti. Nechť hostina započne !" Král opět usedl, vedle něj malá princezna, oblečená v skvostný šat, a královský kancléř, na druhé straně náčelník hradní posádky a králův první rytíř. Hovor v sálu se rozproudil, na stoly byla přinesena mnohá jídla, vstoupili hudebníci. Po chvíli před krále předstoupil jeden z mužů na stráži. Poklekl a tiše cosi pravil. Král si to nechal zopakovat a stejně tiše odpověděl. Muž odběhl.
"Poslyšte, milí hosté, kdo nás poctil svou návštěvou," zvolal král, zatímco se ve dveřích objevil malý průvod. Muž v čele nesl prapor. "Sám vévoda Stargon k nám zavítal až z dalekého Garlianu. Tedy usedněte k našemu stolu, vévodo, a nechť se i vaši lidé připojí k zábavě."
Nově příchozí se pomalu trousili do sálu. Bylo jich dobře několik desítek a zjevně za sebou měli dlouhou cestu. Všichni měli u pasu meče, málokomu to však připadalo divné, neboť v dobách, kdy je země napadena vojskem divokých východních národů jsou zbraně odkládány málokdy. Stargon pomalu přistoupil před krále. Přehlížel z jednoho na druhého, až se jeho oči střetly s pohledem prvního rytíře, Gedwika.
"Můj králi," zazněl vévodův hlas, chladný a odměřený. "Na své cestě jsem projížděl přes svůj hrad, však odmítli mi otevřít bránu. Na věži vlaje cizí prapor, lidé se ke mně neznají. Jakoby mi mé pozemky již nepatřily. Snad je to jen mýlka, však žádám vysvětlení."
"Nač ten tón, milý vévodo. Jistěže je to jen nějaký omyl, neb dokud daně platiti budeš, tvých pozemků v Garlianu se nikdo nedotkne," odvětil klidně Odalor.
"Nemluvím o Garlianu !" Stargonův hlas se nesl sálem. Zábava utichla, všechny oči se obrátily k narušiteli hostiny, ozývala se nespokojená slova.
"Ale vévodo, máš snad ještě nějaké jiné pozemky ?" králův hlas byl stále klidný.
"Chceš mi snad upřít mé rodové dědictví ?"
Do hovoru se vložil kancléř. "Zajisté máš na mysli panství Andaronské. Toto léno vskutku ti již nepatří, však náhradou jsi obdržel zemi Garlianskou, mnohem větší a bohatší."
"Vidíš, Stargone, vše je tedy vysvětleno a nyní se již můžeš věnovat zábavě," řekl král. "Mimochodem, když už mluvíme o Garlianu, jak jsi se vypořádal s tamními divochy ? Už je vše v pořádku ?"
Stargon zbrunátněl. "Nic není v pořádku ! Garlian je neobyvatelná džungle plná lidožroutů a království nepřinese žádný zisk. S tou hrstkou, cos mi dal, by tam nikdo nepřežil ani rok !"
Prostor kolem vévody se pomalu uvolňoval, hosté ustupovali od možného zdroje potíží. Zůstali jen garlianští, zjevně odhodlaní svého pána bránit. Ten mezitím ztratil jakékoliv zábrany a již téměř křičel: "Vracím se tedy z té pustiny a jaké to překvapení ! Zatímco jsem bojoval za království, ukradls mi můj rodový majetek !"
I králův hlas nyní nabyl na síle. "Važ svá slova. Uvědom si, s kým mluvíš, vévodo z Garlianu ! Nebo bych snad měl říci vévodo Odnikud ? Vždyť své jediné panství jsi přenechal divochům !"
"Žádám zpět všechny své statky ! Právem mi náleží !" Stargon udělal krok vpřed, stejně tak i králův první rytíř. Všichni dobře věděli, že to byl právě on, kdo získal Andaron. Král povstal. "Já jsem tvůj král a já posoudím, co ti náleží !"
"Král zloděj !"
"Jak se opovažuješ, ty žebráku !" Odalorův hlas se třásl rozčílením.
"Tys je ukradl a ty je také vrátíš !" Vévodova paže se ocitla na jílci meče.
"Opovaž se tasit a neodejdeš odsud živ !"
Stargon se obrátil k ztichlému sálu: "Slyšeli jste ! Král zloděj ! Necháte si líbit takovou vládu ? Zítra vám vezme třeba právě vaše panství !"
Gedwik tasil. "Nikdo nebude urážet našeho krále beztrestně. Braň se, vévodo Odnikud, vyzývám tě na čestný souboj," zvolal. "A pomodli se, protože za chvíli zemřeš."
Prostor před královým stolem se již úplně vyprázdnil. Stargon odhodil plášť a sálem zazvonila ocel. Vévodovy rysy v mžiku ztratily známky rozčilení, bojoval chladně a uváženě. Stejně tak i jeho soupeř. Oba byli dobří šermíři, Stargon se však právě vrátil z pohraniční provincie, kde byly bitky na denním pořádku a nezřídka byl v sázce holý život, když byl Garlianský hrad přepaden domorodci. Ačkoliv nebyl vévoda schopen tuto zemi udržet, rok neustálých bojů ho zocelil a nyní mu poskytl výhodu nad královým prvním rytířem, nepříliš znalým skutečných bojů. Jeden z mnoha Stargonových útoků Gedwik nestihl včas vykrýt a bolestivá rána na prsou pro něj znamenala první vstupenku do pekla. A brzy následovaly další. Vévodova čepel neúprosně ukrajovala rytířův život. Klopýtl, zavrávoral a upadl. Nestihl vstát, dutá rána ohlásila konec souboje. Na kamenné podlaze zazvonila rozseknutá přilba.

"Koho dalšího na mě pošleš, králi ? Svoji dceru ?" Stargon se pomalu přibližoval ke králi. Cestu mu zastoupil náčelník stráže s rukou na jílci meče. Král ho však zadržel.
"Mám chuť tě nechat zabít a věz, že ani tví garlianští by ti nepomohli," řekl. "Ale musím ctít čestný souboj. Však slyš toto: vykazuji tě z tohoto města, jakožto i z celé země. Jdi, odkud jsi přišel, nechť pustý Garlian stane se tvým domovem. Spatří-li tě kdokoliv z mých vojáků ode dneška za týden v této zemi, může tě okamžitě zabít, stejně jako kohokoliv, kdo by ti snad chtěl pomoci. Teď jdi. Zmiz mi z očí ! A vy, kteří spolu s tímto zlořečeným mužem jste přišli, též slyšte má slova. Zůstati můžete, zřeknete-li se svého bývalého pána, Stargona, a zavrhnete-li ho. Chcete-li s ním však zůstati, tedy odejděte navždy."
Vévoda chvíli mlčel a měřil si Odalora pohledem. "Vyhrožuješ mi, králi. Vyhrožuješ a posíláš na mne své nohsledy a najaté vrahy. Ničeho jiného nejsi schopen. Jistěže mě nezabiješ, vždyť bys to ani nedokázal. Tvůj meč již příliš dlouho reziví v pochvě. Však dobrá, odejdu, nechci vyvolat zbytečné krveprolití. Ale tebe, zlořečený králi, proklínám, a s tebou celý tvůj rod. Nechť tvůj meč uhnije v pochvě a spolu s ním i ty zajdeš bídnou smrtí, neb tvůj život je nyní svázán s tvojí zbraní !"
Stargon se otočil a rychlým krokem odešel. Nikdo se ho nepokusil zadržet, lidé se jen pomalu vzpamatovávali z toho, co slyšeli. Jen několik věrných vykročilo za ním. Ostatní garlianští zůstali. Snad svého pána vskutku zavrhli, či si jen chtěli udržet postavení, aby ho mohli později podpořit.
Tíživé ticho přerušil Odalor: "Přece byste tomu nevěřili. Nesmysl. Ten zpropadený chlap nemá žádnou moc!" Pak dodal: "Co je s Gedwikem ?"
Náčelník stráže poklekl k ležící postavě. Chvíli ji prohlížel, zkusil tep, pak ještě jednou. Pomalu povstal a přistoupil ke králi. "Můj králi, je mrtev."
Odalor svěsil hlavu. Sálem zavládlo ticho, nikdo se neodvážil promluvit ve chvíli králova smutku. Náhle prudký poryv větru kdesi otevřel okno. Sloužící přiskočil, zavřel ho a opět se vrátil na své původní místo. Věžní hodiny pomalu odbily jedenáctou, údery zvonů jakoby zněly podivně ponuře. Pak se vše opět pohroužilo v mlčení.

"Přiveďte obviněné," rozkázal náčelník stráže. Začínal další královský soud. Do sálu vstoupila skupinka ozbrojenců, vedoucích dva muže. Jeden z nich byl prostý člověk, snad jeden z malých obchodníčků, jichž v Narze hledá živobytí stovky. Nebyl oblečen přímo chudě, ale v porovnání s druhým mužem to tak vypadalo. Ten si oblékl své nejhonosnější šaty, třpytil se zlatem a drahokamy. Byl to jeden z bohatých měšťanů, jehož záliba v přepychu byla pověstná v širokém okolí. Nyní však oba poklekli před trůnem, bohatý stejně nejistý svým osudem jako chudý. Oba se báli, neboť očekávali, že král nebude mít dobrou náladu. A nebylo se čemu divit. Včerejší večer pro něj znamenal hned několik neštěstí. Nejprve ztratil svého nejvěrnějšího rytíře a nemohl ani potrestat vraha, který ho dokonce proklel. Sice tomu naprosto nevěřil, ale na náladě mu to nepřidalo. A nakonec, když už se hosté opět uklidnili a vrátili k zábavě a hodování, přijel spěšný posel z bojů na východních hranicích. Před několika měsíci tam král vyslal svého syna s nemalým vojskem, aby vyřešil pohraniční problémy s divokými východními kmeny. A nyní se dozvěděl, že se divoši spojili a překvapivě vytáhli proti královským. Armáda byla rozprášena, princ Vealen zabit a vetřelci se vydali na pochod směrem k Narze, nechávajíc za sebou jen spálenou zemi. Ke hlavnímu měst dorazí sice nejdříve za dva měsíce, král však za tu dobu musí opět sebrat armádu a připravit se k obraně. Podaří-li se to dříve, než nepřítel dorazí do Wernského průsmyku, nebude problém ho tam zastavit a zničit. Přesto to bude znamenat nemálo problémů a výdajů. Oba muži nyní doufali, že si král nevylije vztek a žal právě na nich. Snad se nebude chtít zdržovat soudem a nechá je jít. Má přece důležitější práci.
Měli pravdu. Alespoň částečně. Král se opravdu nechtěl zdržovat, soud byl velmi krátký. Obvinění byla stejná, rozsudky se však lišily. První z mužů byl shledán vinným a za pobuřování a provokace odsouzen k pětadvaceti ranám bičem. A to ještě mohl děkovat bohům, pokud v nějaké věřil, neboť zazněly návrhy na daleko horší tresty. Druhý obviněný byl zproštěn viny, zjevně si dokázal zajistit dostatek svědků a obdařit je tučnými odměnami.
Soud byl u konce, osvobozený odcházel, odsouzeného odváděly stráže. Odalor povstal a silným hlasem pravil: "Moji poddaní. Věřte, že jen nerad trestám jednoho z vás. Však vina byla prokázána a zvláště v těchto těžkých časech je třeba dodržovati řád. A proto vězte, že kdo by si snad nevzal ponaučení z tohoto soudu a i nadále se chtěl protiviti mým rozhodnutím a proti mne lid sváděti, toho těžší tresty čekají, nechť je mi můj meč svědkem."
Vytasil meč a zvedl jej do výše. Najednou však strnul. "Bohové pode mnou… ! Můj meč !"
"Co se stalo, můj pane ?" zeptal se rádce. Pohlédl na krále, který udiveně a zdrceně civěl na svoji zbraň.
"Můj meč…chybí mu špička !" řekl tiše Odalor.

O několik hodin později již celým městem kolovaly klevety a poplašné zprávy.
"Náš král je proklet !" říkali jedni.
"Kletba se naplňuje !" přisazovali jiní.
"Co s námi jen bude ?"
Nejistota a snad i strach se nevyhnuly ani nejbližšímu okolí krále. Dokonce i malá Sfairee byla podivně zaražená, snad jen napodobovala ustarané pohledy jiných, nebo možná i ona porozuměla hrozbě, jež se snesla na celý její rod.
Odalor se však rychle probral z počátečního ohromení. Svolal rádce a společně se snažili přijít na nějaké řešení. Dlouho marně bádali a studovali starobylé svazky v hradní knihovně, až konečně před krále přistoupil Caen, jeden z mladších rádců.
"Můj pane, neklame-li mne paměť, je váš meč darem samotného krále trpaslíků."
"Ano, to je," řekl Odalor.
"Pak by snad právě on mohl poskytnout radu," navrhl Caen. "Některý z jeho kovářů, či snad přímo ten, který meč ukoval, by ho snad mohl opravit."
Král chvíli mlčel. Pak řekl: "Ano, to by snad mohl. Nejsem si jist, zda budou trpaslíci schopni sejmout kletbu, je li to opravdu kletba, ale je třeba se o to pokusit." Vstal a přistoupil k veliteli stráže: "Okamžitě svolat zasedání všech cechů. Ať mezi sebou vyberou ty nejschopnější muže, kteří se vydají do trpasličích síní." Králi jakoby se vrátila ráznost. "Půjde pouze malá družina, bude se pohybovat nenápadněji a snadněji unikne případným zvědům východňanů. Vyrazí o polednách." Velitel stráže spěšně odešel vyplnit příkazy.
Zpráva se rozšířila městem během několika desítek minut. Ulice se zpočátku zaplnily lidmi, spěchajícími na cechovní shromáždění, poté se na několik hodin téměř vylidnily, zůstali jen ti, kteří nebyli členy žádného z cechů a neměli o to ani zájem, či si to snad nemohli dovolit. Ostatní pilně cvičili a učili se novým uměním svého povolání, někteří teprve skládali přijímací zkoušky, jiní se pokoušeli získat vyšší hodnost v cechovní hierarchii. Nedlouho před polednem se mistři cechů sesedli společně se svými poradci, aby se ujali řešení nelehkého úkolu, totiž zvolit, kteří z adeptů, učedníků či samotných mistrů budou vysláni do Trpasluje.
Úderem dvanácté hodiny byli vybraní seznámeni se svým posláním. Spěšně se připravili, rozloučili se svými blízkými a pak již malá skupinka opustila hradby královského sídelního města Narga. Jak se pomalu ztrácela v dálce za ohybem prašné cesty, zůstávala za nimi jen matná naděje a obavy z dlouhého čekání a nejistoty, která musela následovat.

Aster byl zaklínač. Ačkoliv toho o své minulosti mnoho nevěděl, tímhle si byl celkem jist. Co mu však unikalo, byl důvod, proč ho mistr vyslal družinu, vydávající se na králův příkaz do Trpasluje. Jednak byl v minulosti zaklínačský cech téměř naprosto nezávislý a leckoho tedy udivilo, když nyní vyslal své členy prakticky na královu žádost, a kromě toho cestou pravděpodobně družinka nenarazí na nic, co bude vyžadovat použití zaklínačského meče. Aster usoudil, že důvodem celého toho zmatku je zřejmě dostatečně velká suma peněz, přesouvající se kdesi v pozadí. Protože však jeho mistr, stejně jako většina ostatních zaklínačů, neměl ve zvyku pouštět se do dvorských intrik čistě ze zištných důvodů, byla alespoň určitá naděje, že z této hromady zlata bude mít prospěch celý cech.
Aster rychle zaplašil úvahy o důvodu své cesty, neboť družinka právě dorazila k jedné z posledních civilizovaných vesnic, které v nejbližších dnech potká. Civilizace zde sice byla zastupována pouze hostincem s poetickým názvem "U mrtvého východňana," ale to běžnému pocestnému naprosto stačilo.
Družinka vstoupila do poloprázdné krčmy, usedla ke stolu vedle dvou poněkud přiopilých trpaslíků a poručila si jídlo. Hostinský byl obtloustlý chlapík v zástěře podivného střihu a barvy, jež zřejmě sloužila mimo jiné i jako ručník a hadr. Jeho ochota byla nesmírná, pokud lze ochotou nazvat neustálé horlivé nabízení jediného jídla a pití, které byl schopen sehnat.
Zanedlouho již špinavý dubový stůl zdobila šiška cheleba, což byl místní druh kukuřičného chleba, a několik mis s kusem masa v jakési podivné omáčce. Hostinský to nazýval "Flambovaná divá sviňa" a vydával to za specialitu šéfa kuchyně, Sfeng však jídlo rychle přejmenoval na "Ušlapaného skřeta." Steng dodal, že by se mělo podávat ve svém přírodním prostředí, tedy přímo na zemi. Oproti špinavým talířům by to nebyl přílišný rozdíl.
Sfeng a Steng byli bratři, podobní si jako vejce vejci. Z počátku Asterovi vadilo, že je od sebe nedokáže rozeznat, pak ale zjistil, že to vůbec nevadí. Oba byli válečníci se vším, co k tomu patří, oba bojovali na vlas stejnou zbraní i stylem a oba se často chovali stejně mizerně. Nebyl jediný důvod mezi nimi rozlišovat.
"Tak tohle tedy ne," řekl nakvašeně Erenaeon, kouzelník, kterému se již všichni naučili přezdívat Dlouhý Eren, neboť jeho špičatá čepice ještě více prodlužovala jeho štíhlou vytáhlou postavu. "Nejsem pes, tohle jíst nebudu." Odstrčil mísu, několikrát vztekle zamáchal rukama a cosi přitom zběsile mumlal. Na stole před ním se náhle objevil stříbrný podnos s vybranými pokrmy. Přihlížející užasli a s očekáváním pohlédli na kouzelníka, ten se však nenamáhal jim nabídnout a pustil se do jídla. Aster něco zamumlal, Steng pronesl to samé, jen trochu víc nahlas. Zatímco se zbytek družinky věnoval mísám se skřetem a tvrdému chelébu, objevila se pěkná hostinského dcera s korbely višky, oblíbeného a jediného zdejšího pití. Bratři bojovníci okamžitě odtrhli oči od jídla a snažili se zavést rozhovor, dívka ale zjevně neměla dobrou náladu. Rychle postavila korbely na stůl a odkráčela zpět za pult. Sfeng chtěl vstát a jít za ní, pak však cosi zabručel, přihnul si višky a pokračoval v jídle.
"Gruumph, gloough..." ozvalo se po chvíli od vedlejšího stolu. Aster zvedl oči od jídla a pohlédl na trpaslíky. Jeden z nich se právě snažil tomu druhému něco vysvětlit.
"Aargh, blegh, Gwryne, ještě jednů, blegh !" Vzhledem k počtu vypitých korbelů se mu to moc nedařilo.
"U psa všivýho, už ses zase připíl ako trol, což neumíš piť ?" domlouval mu druhý.
"Tož donesů tu višků ?!" zařval první a zhroutil se na stůl. Zvedl hlavu a znovu se pokusil zvolat "Šenkér, tak sem s ňou ! Lebo ťa…"
Aster se nedozvěděl, co čekalo nebohého hostinského. Druhý trpaslík pěstí připlácnul svému druhovi hlavu na stůl a utnul mu větu v půli. Drang ale hned zas hlavu mírně zvednul a dál vedl svou. "Tož vizete, ani napiť sa nemožem," stěžoval si směrem k vedlejšímu stolu. Nikdo ho neposlouchal.
Druhému došla trpělivost. "Aj ten prašivej trol vydrží víc než ty, Drangu. Seber si svojich pet švestek a pakujem sa ocuď."
"Ešče aspoň jeden korbel !" žadonil Drang.
"Nič nebude. Vstavaj a marš vocaď. Enem bys mumraj zrobil a šenkeřa porubal. U zrezlýho krumpáča, nešprajcuj sa a vstavaj !"
Drangovi se vstávat nechtělo, Gwryn ho musel z krčmy prakticky odvléct. Aster ještě dlouho potom slyšel opilcovi vzrušené námitky.
Když družinka dojedla, byla za okny neproniknutelná tma. Eren ležérním mávnutím ruky uklidil stříbrný podnos, prostě ho nechal zmizet. Ostatní odnesl hostinský a neméně nedbalým pohybem hodil kamsi za pult, kde bylo možno tušit nádobu s vodou. Mísy zazvonily a zabublaly. Tím bylo zřejmě pro jejich umytí učiněno vše.
"Velevážení hosté jistě zůstanou přes noc," optal se hospodský. V tom tónu bylo více konstatování, než otázky.
"Myslím, že by to bylo moudré," obrátil se Garen ke družince. "Půjdeme po špatných stezkách a ne každý tu má zaklínačský zrak."
"Naštěstí," ušklíbl se Eren, sebral čapku, pečlivě ji oprášil a odešel do pokoje za hostinským. Aster ho sledoval ledovým pohledem.

Z hostince vyrazili brzy ráno. Hostinský jim kromě chudé snídaně vnutil ještě láhev višky, o níž kupodivu pravdivě prohlašoval, že je to výtečný ročník. Opustili vesnici a vstoupili do hustých listnatých lesů, lemujících podhůří horského pásma Wernia.
Garen šel několik kroků vpředu a vychutnával přítomnost hlubokého hvozdu. Uplynulý rok prožil ve městě a tuto cestu uvítal hlavně jako možnost dostat se opět alespoň částečně pryč od lidí. Naslouchal řeči stromů, šumění větru a švitoření ptáků a svým druhům nevěnoval příliš pozornosti.
Najednou si uvědomil náhlé ticho. Nepřirozené. Zbystřil pozornost a zpomalil. Jen díky tomu si všiml umně zamaskovaného provazu, nataženého přes cestu. Strhl koně stranou a výkřikem varoval ostatní. Ze stromů se v mžiku snesli útočníci. Garen je rychle přelétl pohledem. Byli čtyři, statní zarostlí bojovníci s dlouhými meči. Jeden mu připadal povědomý. Vzpomněl si, že předchozí večer v krčmě seděl u vedlejšího stolu. Byl sám a zdánlivě se věnoval pouze svému korbelu. Hraničář se v duchu napomenul. Na další úvahy neměl čas, neboť lupiči zaútočili.
Ač jejich zjev naznačoval opak, nebyli to příliš dobří válečníci. Zřejmě sázeli na moment překvapení, který se tentokrát nedostavil. Garen neměl přílišné problémy s mužem, který ho napadl, a stejně tak ani zaklínač. O zbylé dva se postarali Sfeng a Steng a ještě se mezi sebou stačili pohádat o to, kdo komu pomáhá a okrádá ho tak o zábavu. Kouzelník Eren nevypustil ani jiskřičku, zřejmě usoudil, že čtyři lapkové pro něj nejsou dostatečným důvodem k ušpinění rukou, zvláště když si s nimi mohou poradit jiní.
Zanedlouho bylo dobojováno. Garen pomalu obcházel ležící muže. Jeho povolání mu ukládalo pomoci i v takovémto případě, ačkoliv pochyboval, že by některý z lapků o ošetření stál. Neměl možnost se o tom přesvědčit, všichni byli mrtvi. Steng poznamenal něco o neschopnosti lupičstva.
Neztráceli čas, před sebou měli dlouhou cestu. Garen opět vykročil první. Již kdysi v trpasličích síních byl a věděl, že nedaleko za Wernským průsmykem vede podél hřebenu Stará trpaslická silnice. Pokud již nebude obsazená útočícím vojskem, dorazí po ní do Trpasluje během několika dní.

V lese něco proběhlo. Družina zastavila koně a naslouchala. Erenaeon se s nechutí probral ze zadumání nad taji magie a také se zaposlouchal. Nic podezřelého však nespatřili ani neslyšeli a tak znovu popohnali koně do lehkého klusu. Kouzelník se vrátil ke vzpomínkám.

Od "Mrtvého východňana" jeli již třetí den. Erena cesta stále více znechucovala a začínal mít zlost na mistra, který ho na ní vyslal. Společnost zaklínače a dvou obhroublých zarostlých válečníků mu na náladě nepřidala. Za jediného přijatelného člena družinky považoval Garena, ten byl však příliš zabrán do okolní přírody a nejevil zájem o rozhovor.
Když už tu musel být, chtěl alespoň, aby se něco dělo. Něco, na co by musel vynaložit větší úsilí, než jen mávnutí rukou. Ti čtyři pobudové nestáli za řeč, Eren je navíc považoval za blázny. Troufnout si ve čtyřech na přesilu a navíc na kouzelníka, to normální člověk přece neudělá.
A včera ten trol. K večeru, již za šera, jim zastoupil cestu, pochopitelně před mostem, jak je již zvykem trolů. Byl přiopilý, což je další trolí zvyklostí. Erena ten nedostatek vynalézavosti znechucoval. Kdokoliv, kdo jen vzdáleně připomíná trola, zákonitě musí být na mostě a nepochybně v sobě bude mít nemálo lihoviny. Otravuje, plácá nesmysly a brání v průchodu. Stejně jako ten včerejší. Nejjednodušším způsobem by byla prostá likvidace, ale hraničář byl proti a zaklínači se také nechtělo. Už proto, že mu to navrhl kouzelník.
Potvora, dosahující výšky dvou statných mužů, seděla uprostřed cesty a snažila se družince cosi vysvětlit. Erenaeon neposlouchal, celkem ho vůbec nezajímalo, co mu chce nějaký trol. Rozhodl se nechat řešení situace na ostatních. Z povzdálí pozoroval Garena, který se dal s obrem do řeči. Po chvíli se přidali i bratři bojovníci a přinesli láhev višky z hostince. Eren žasnul. Nejen, že se s ním zdržují, oni s ním dokonce budou pít ! Neslýchané. Pokusil se ignorovat hlasitý hovor, který se na mostě rozproudil, a ponořil se do úvah o magii.
Probral se, když s ním Garen lehce zatřásl. Byla téměř tma, kolem panovalo ticho. Trola nikde neviděl. Později se dozvěděl, že se je ta nedobrá bytost nejprve snažila vlákat do pasti, neodolala ale vůni višky a ještě více se opila. A pak, jak je dalším trolím zvykem, opilá bestie všechno vyžvanila.

Eren se prudce probral ze zamyšlení. Něco ucítil. Nebyla to vůně nebo dotyk. Jen pocit. Slabý, ale nezaměnitelný. Konečně něco, co je mu blízké. Ucítil přítomnost magie.
Snažil se určit zdroj. Nezastavil, nechal koně volně klusat. Byli na široké louce, cesta je vedla směrem k lesu. Zdroj se pohyboval, ač ne příliš. Nyní již nepochyboval a viděl, že nebezpečí ucítil i zaklínač. Na blízku byl kouzelník, a zřejmě nepřátelský. Jinak by se před nimi nesnažil skrýt.
Zavolal na ostatní. Nedaleko před hranicí lesa se družinka zastavila. Kouzelník se příliš nenamáhal s vysvětlováním a vztyčil štít. Mezi stromy se mihla zelenkavá postava. "Skupina orků," zhodnotil situaci Aster. "Pět, možná šest. Jsou s nimi kouzelníci."
"Jeden," opravil ho Eren. "Až se přiblíží, sejmu štít a postarám se o toho žabaře. Vy zatím zabavte tu zbylou havěť."
Nikdo nic nenamítal. Orkové chtěli zřejmě počkat, až vejdou do nepřehledného lesa. Když ale viděli, že jsou prozrazeni, rozhodli se zaútočit. Ozval se podivný skřek a během okamžiku se družina ocitla v obklíčení. Humanoidní, ale nepřirozeně zelené postavy se pomalu přibližovali. Bylo jich dvanáct.
"Sfengu, vypadá to, že máme práci," obrátil se Steng k bratrovi a zle se ušklíbl.
"Jo, to vypadá."
Útočníci bili již blízko. Kouzelník, podle zjevu připomínající spíš šamana, se od ostatních odlišoval. Podivně pomalovaní byli všichni, on byl navíc ještě ověšen nesmírným množstvím všemožných ozdob a magických předmětů.
"Cetky," zhodnotil to v duchu Eren. "Naprosto k ničemu." Spustil vztyčené ruce a slabě se tetelící vzduch kolem se uklidnil. Štít zmizel. Šaman byl pohotovější, než očekával. V mžiku si uvědomil nepřítomnost ochranné sféry, zamával rukama, cosi zařval. Před ním se objevil planoucí šíp a vyletěl vstříc družince.
Šaman nemohl vědět, že si za cíl kouzla vybral zaklínače. Aster zkřížil zápěstí a nastavil je proti šípu. Dvě energie se srazily, ozvalo se slabé třesknutí. Šíp byl nehmotný, to Aster věděl. Na materializaci by bylo třeba daleko více času. Zastavil se několik coulů před zaklínačovou rukou, ohnul se o neviditelnou překážku, zkroutil se, spadl na zem a se zasyčením zmizel.
Mezitím se přiblížili i ostatní útočníci. Třeskly meče.
"Laiquiglíni !" z Erenovy napřažené paže vyšlehl blesk. Šaman zavřískl a přerušil zaklínaní, nedokončený šíp spadl a zmizel. Vztyčil ruku s nějakým kostlivým pařátem a znovu zařval. Blesk narazil do neviditelného štítu, rozlil se po něm jasně zeleným plamenem a zhasl. Eren zaklel.
"Zelený," zhodnotil kouzlo znechuceně poblíž bojující Steng. "Jakoby tu téhle barvy nebylo kolem dost."
Útočící orkové vydávali hlasité skřeky, oba bratři si s nimi však v ničem nezadali. Garen a zaklínač bojovali mlčky.
"Ngoloesgal !" Erenaeon vztyčil paže v poslední chvíli. Kolem se rozprskly jiskry. Šaman si již uvědomil, kdo pro něj představuje největší nebezpečí a rozhodl se ho zničit.
Aster přeskočil ležícího orka a vrhl se proti jinému, který se chystal zezadu napadnout hraničáře.
"Proklatě !" Steng pohlédl na zkrvavený bok. Spustil při tom oči z nepřítelova meče a málem mu to bylo osudné. Smrtící čepel však zastavil Sfeng, jako vždy bojující po bratrově boku. Steng znovu zaklel.
Oba kouzelníci stáli téměř nehnutě, nevěnovali pozornost okolnímu dění. Zaklínačův medailon se prudce chvěl. Kolem leželo již několik orků, krváceli a snažili se odplazit. Ale zranění se nevyhýbala nikomu.
"Astere, vzadu !"
Obrat, současně kryt. Opět únik, rychlé, přesné seknutí. Tvor se zapotácel, chytil se za hrdlo. Na zaklínačovu tvář vytryskla krev. Nestihl si to ani uvědomit, na místě mrtvého již byli další dva. Aster zahlédl, jak od lesa přibíhají další.
"Příliš," myšlenka prolétla hlavou a zanechala za sebou ledovou stopu.
"Je jich příliš."
V horkém vzduchu kolem soupeřících mágů pulsovaly různobarevné jiskřičky. Nikdo je nerušil, orkové se magie báli. Kromě jiskření a syčení bylo slyšet jen občas hlasité zaklínadlo. Najednou se šaman zapotácel, jeho vůle nevydržela. Eren neváhal.
"Morglin !" z napřažené paže vyšlehla temnota. Šaman vřískl a reflexivně zkřížil ruce před obličej. Marně. Nebylo úniku, na protizakletí již neměl sílu. Ani čas. Třesknutí, výbuch, dým a pach spáleného masa. Šaman se sesul k zemi, ozdoby naposled zazvonily. Kolem se rozlehl zděšený řev.
Orkové prchali. Hrůza se jim zračila v očích, když se ohlíželi střídavě na zčernalé tělo a vítězného mága. Sráželi se s nově příchozími a v běhu je poráželi, odhazovali zbraně a vřeštěli. A prchali.

Stengovi se rána již téměř zahojila. Bylo to jen povrchní škrábnutí, i když se zpočátku zdálo jinak. Klid okolních lesů po předchozí dva dny rušilo pouze klapání podkov jejich koní na trpasličí silnici. Dorazili na ní večer po boji s orky poté, co překročili skalnatý Wernský průsmyk.
Bojovník se usmál při vzpomínce na dvojici, kterou potkali těsně po příchodu na Silnici. Hobiti, gnómové či co to bylo, vydávali se za alchymisty a neustále se hádali. Jejich nesmyslné dohady nutily oba bratry k hurónskému smíchu. Přemluvili družinku, aby zpomalila a chvíli s nimi držela krok. Hobitům to zřejmě nevadilo, dál pokračovali v diskusi a diváků si nevšímali. Erena ale jejich řeči rozčilovaly a ještě dlouho si pak stěžoval na ignorantské patlaly. Ač s jejich tvrzeními zjevně nesouhlasil, do rozhovoru se nezapojil. Prý se mu nechtělo obtěžovat s takovými mizery. Nebo mu chyběly argumenty, ušklíbl se Steng.
Nakonec se je Garen rozhodl přerušit a nedbaje Erenových námitek se s nimi dal do řeči. Než družinka opět popohnala koně a nechala hobity za sebou, podařilo se mu koupit několik léčivých lektvarů. Ocenil je především zraněný bojovník a nyní musel uznat, že to přinejmenším nebyli úplní podvodníci.
Cesta neustále mírně klesala. Výhled na skalnaté štíty zaclonil hustý les, jen zasněžené vrcholky občas probleskly mezi vysokými stromy. Zákruty, jimiž se klikatila po uplynulé dva dny, vystřídala rovná silnice. Poutníci jeli rychlým klusem a mlčeli, na všech již byla znát únava.
"Podívejte !" zvolal náhle Steng a ukázal na druhou stranu mýtiny, která se otevírala v širokém bočním údolíčku. Prostředkem zurčel potok. Ostatní pohlédli naznačeným směrem. Stál tam malý domek, okenice měl zavřené a z komína se nekouřilo. Bojovníkovu pozornost však nepřilákala budova, ačkoliv byla její přítomnost ve zdejší pustině nezvyklá. Mnohem zajímavější byla postava, stojící před ní. V cárech oblečený muž, téměř stařík se jim snažil pohyby rukou něco naznačit, ale z místa se nepohnul. Když se opatrně přiblížili, zjistili proč - byl přikován ke zdi domu silnými řetězy, které mu umožňovaly jen velmi omezený pohyb a hlasitě zvonily. Nikdo jiný nablízku zřejmě nebyl. Muž nepromluvil.
"Co tu dělá ?" divil se Garen. "Vypadá to, že je zde už několik dní. Někdo ho sem musel přikovat, ale nevidím tu žádné stopy. Jakoby tu nikdo nebyl celé týdny."
"Snad by nám to mohl vysvětlit sám," podíval se Aster tázavě na neznámého.
Muž mlčel. Pohnul se a zachrastil řetězy, snažil se ukázat na vědro s vodou, stojící opodál.
"Vypadá to, že nemůže mluvit," konstatoval Steng.
"Přece ho tam nenecháme," vykročil Garen k domu. "Alespoň vodu mu podám. Pak snad bude schopen mluvit."
"Ne, počkej," zadržel ho Aster. "Nelíbí se mi to. Slyšeli jste někdy o kostějích ?"
Přikovaná postava opět zaškubala řetězy.
"Také mě to napadlo," souhlasil Eren.
"To jsou ty příšery, co po nocích vylézají ze svých jeskyní a v horských průsmycích, chřestí kostmi a žerou pocestné ?" zeptal se Sfeng.
"Jo, taky jsem to slyšel, "řekl Steng. "Babské pohádky na strašení dětí."
"Žádný pohádky," ohradil se Sfeng." Na vlastní oči jsem viděl chlápka, co si na něm tahle mrcha zkoušela zuby. Moc z něho nezbylo."
"A v který hospodě si seděl, co ?"
"V žádný hospodě, v Ravenským průsmyku to bylo. A neměl jsem v sobě ani korbel, protože jsme tenkrát šli už týden pustými horami. A i kdybych měl, při tom pohledu bych vystřízlivěl. Byl tam s námi taky nějaký čaroděj, ten, jak se jen jmenoval, Deas, Deaw nebo tak nějak si říkal, a ten tvrdil, že to byl na tuty kostěj."
"Ale co dělá tady ?" divil se Garen. "Jestli je to opravdu kostěj, tak kdo ho sem přikoval ? A proč ?"
"Slyšel jsem o jednom kouzelníkovi," podíval se Sfeng na Erena, "který si někde sehnal taky takovou mrchu a přivazoval jí u cesty. Kolemjedoucí obchodník jí rozvázal, bestie ho rozsápala, povedený mág jí znova přikoval a shrábl nešťastníkovo zboží. A takhle pořád dokola. Docela na tom zbohatl, jenže jednou to nějak přehnal a kostěj si dal k večeři i jeho."
"Vždyť s námi jde zaklínač," poznamenal Eren. "Nemáme se čeho bát. Potvoru zabije a bude po problémech. Od toho je přece na světě, nemám pravdu, Astere ?"
"Stejně dobře bys to mohl udělat i ty sám, kouzelníku. Ale oba víme, že to není tak jednoduché. Pokud chceš, posluž si, ale já ho zabíjet nebudu. Teď ne. Máme jiný cíl a času je málo. Řekneme o něm trpaslíkům, oni už si poradí."
Kostěj si již uvědomil, že zůstane přikován a zuřivě chřestil řetězy. Snažil se dosáhnout na nedaleko stojící vědro. Aster na něj pohlédl.
"Připoután je dobře, sám se neutrhne," řekl. "Ale měli bychom odnést tu vodu. Kdyby mu někdo dal napít, získá sílu a žádné řetězy ho neudrží."
Sfeng vědro odkopl. Převrhlo se a odkutálelo, voda se rozlila. Příšera zuřila. Snažila se osvobodit, zmítala se a trhala, až se zeď třásla. Chvíli se zdálo, že se jí podaří řetěz přetrhnout. Pak však ztuhla. A zařvala.
"On není němý !" podivil se Sfeng.
"Samozřejmě že není," řekl Eren. "Ale je silnější, než se zdálo. Může-li ještě takhle řvát…"
"Mohl by i kouzlit," dokončil Aster. "Zmizme odtud. A rychle."
Nemusel to říkat dvakrát. Nemusel to říkat vůbec, stačil pouhý pohled na kostěje. Změnil se, jeho bledá barva přešla v lehce narudlou. Poznali, že jeho stáří bylo jen klamem. Hlavu měl vztyčenou a cosi mumlal, oči zářily. Náhle to nebyly oči, jen prázdné důlky, v nichž plál rudožlutý žár. Kolem napřažených rukou pulsoval horký vzduch. Kovový zvuk řetězů byl téměř přehlušen jiným, nepříjemnějším. Byl to chřestot kostí. Naskočili na koně a vyrazili k cestě. Mýtina nebyla velká a za chvíli již cválali po trpasličí silnici. Kostěj pochopil, že nemá šanci, a neplýtval síly kouzlením. Ještě dlouho však za sebou slyšeli nepříčetný řev.

Pobytem v trpasličím městě zotavená družinka postupovala rychle. Garen bez problémů sledoval malé stopy, jasně patrné v bahnitém terénu. Patřily skřítkovi, kterého již téměř celý den pronásledovali. Měli k tomu prostý důvod: skřítek před několika dny ukradl z knihovny v Trpasluji knihu, která byla nyní jedinou nadějí na splnění jejich poslání.
Král trpaslíků vyslechl jejich žádost i varování před útočícími vojsky, ale pomoci nedokázal. O meči ze živé rudy věděl, byl to výrobek jednoho ze slavných kovářů z jeho rodu. Tento kovář dávno nežije, má však vnuka, který by snad byl schopen meč opravit. Jedině tím je totiž možno sejmout kletbu. Bude-li meč opraven, vrátí se králi zdraví. Pokud ne, zbývá mu jen několik týdnů života.
V knize, kterou spolu s jinými skřítek ukradl, byl nejen popsán postup zpracování živé rudy, ale král tvrdil, že pomocí ní budou schopni zjistit i to, kde žije kovářův vnuk. Ten se totiž z Trpasluje dávno odstěhoval a zprávy o něm již dlouhou dobu nedocházely.
Před nimi se po stopách vydala již skupina trpaslíků, ale špatně odbočila v jediném poněkud problematickém místě, kde se stopy ztrácely na skalnatém povrchu. Garen to přešel s taktním mlčením.
Ačkoliv si skřet zpočátku vybíral pohodlné cesty, nutil je nyní prodírat se hustým lesem a křovím naprosto bez ohledu na terénní nerovnosti. Sestupovali do hlubokých roklí, vystupovali na pahorky a proklínali pronásledovaného zloděje. Postupovali pomalu, protože často museli sesednout a vést koně, strmé svahy museli obcházet, riskujíce tím, že špatně znatelné stopy ztratí. Skřet měl před nimi několikadenní náskok a s každou hodinou se jeho dostižení stávalo méně pravděpodobné.
"Stůjte !" Garen náhle obrátil koně a gestem zastavil ostatní.
"Podívejte." Všichni pohlédli naznačeným směrem.
"Co to tam je ?" otázal se Sfeng.
"Trpaslík," konstatoval hraničář. "Jenže se zatím ani nepohnul. A to ho pozoruju už dlouho."
"Trochu nepřirozená poloha," poznamenal Aster.
"Trochu," ušklíbl se Sfeng. "Proč to asi dělá ?"
"Půjdeme se ho zeptat," navrhl Steng.
"Počkejte," zadržel ho zaklínač. "Vypadá zkameněle. Jestli je to pravda, …"
"… tak ho něco muselo zkamenět," dokončil Garen.
"Počkejte tady," řekl Aster. "Jestli je to bazilišek, gorgona nebo něco podobného, je zbytečné riziku vystavovat víc lidí. Pokud vás napadne, za žádnou cenu se nedívejte do očí. Jeden pohled a přidá si vás do galerie."
Nikdo nic nenamítal. Zaklínač palcem vyzkoušel ostří meče, přestože věděl, že je bezchybné. Vykročil vstříc nehybné postavě, hleděl však k zemi.
"Hodně štěstí," řekl Eren. Nebyl to příliš upřímný tón.

Aster ulehl po dlouhé době opět s plným žaludkem a do čisté postele. Zavřel oči a vzpomínal.

Vzpomínal na boj s gorgonou. Vlastně měl štěstí, koneckonců měli ho všichni. Kdyby byla nestvůra mimo své doupě, mohla by ho překvapit tak, že by se jen těžko vyhnul pohledu do jejích očí. A na volném prostranství by s ní poslepu jen těžko bojoval. Předpokládal, že to takhle skončí, neustále očekával, že za sebou uslyší hluk útočící nestvůry. Nemohl se při chůzi rozhlížet, hleděl do země a naslouchal.
Pravděpodobně by ohrožení vycítil včas, pomohl by mu v tom i jeho medailon, a stačil by se bránit, ale přesto byl rád, že to tak nedopadlo. Gorgona zůstala v doupěti, malé jeskyni pod převisem nedaleko zkamenělého trpaslíka. Jakmile ji našel a ujistil se, že je opravdu vevnitř, snadno ji vylákal a zneškodnil. Až příliš snadno, pomyslel si.

Vzpomínal na skřeta. Nebo spíš skřítka, i přes poněkud podivnou stavbu těla pro něj nebyl pojem skřet vhodný. Našli ho ještě týž den večer po vyčerpávajícím stopování. Seděl na paloučku u potoka a na malém ohníčku si opékal tlustou krysu, což značně pobouřilo Erena. Aster sice částečně jeho nechuť chápal, ale přesto na pojídání krys neviděl nic tak špatného. Daleko horší by přece bylo, kdyby jí jedl syrovou. Eren však byl znechucen a po celou dobu se skřetem nepromluvil, ba téměř se na něj ani nepodíval a neustále cosi mumlal.
Skřítek byl na svůj vzhled poměrně inteligentní a přátelský, nesnažil se utéct, ačkoliv byl schopen tak rychlého pohybu, že by se mu to určitě podařilo. Družina zjistila, že je snad až příliš dobromyslný a některé známé zákonitosti mezilidských vztahů si poněkud neuvědomuje. Urputně prohlašoval, že si knihy jenom půjčil a tvrdil to s takovou přesvědčivostí a naivitou v hlase, že mu všichni téměř uvěřili, tedy až na kouzelníka, který stál opodál a předstíral nezájem. Werhw, jak se skřítek nazval, tvrdil, že je zase vrátí a na otázku, proč je odnášel a nepřečetl si je přímo v knihovně jen pokrčil křivými rameny. Zjevně se mu na tom nezdálo nic divného.
Jakékoliv vysvětlování se ukázalo být zbytečné, ne snad proto, že by Werhw nedokázal chápat, ale proto, že chápat odmítal. Jednoduše měl svůj způsob života a nechtěl se ho vzdát, ačkoliv pro něj mohl být nemálo nebezpečný. Kdyby ho trpaslíci chytili, rozhovor by nejspíš nebyl tak dlouhý jako nyní a skřítek by při něm zřejmě doznal značné úhony.
Družina ale neměla v úmyslu mu ublížit, o což se zasadil hlavně Garen. Poté, co Werhw souhlasil s navrácením knih trpaslíků ho hraničář požádal o svazek, obsahující popis význačných trpasličích výrobků. Skřítek chvíli přemýšlel a pak odběhl. Za chvíli se vrátil a nesl vytrženou stránku.
Jakmile to uviděl Eren, přestal se kontrolovat, zařval něco o všivých skřetech a vypálil Werhwovi pod nohy blesk. Skřítek vyjekl, upustil stránku a dal se na útěk. V mžiku zmizel mezi stromy, pronásledování by bylo zbytečné, dokonce ani Eren se o něj nepokusil. Zvedl stránku a nadával, nemohl se vyrovnat s takovým ničením knih. Když se vypovídal, konečně si stránku prohlédl a zjistil, že obsahuje přesně to, co hledali - popis meče ze živé rudy. Jak skřítek věděl, co potřebují, to netušili.
Z textu se dozvěděli vše o postupu, jak je možné meč opravit, zjistili ale také, že to je schopen udělat jen jeho tvůrce či někdo detailně obeznámený se způsobem jeho práce. To znamenalo další prodloužení cesty, která je nyní zavede až do Modrofialových hor, kde v zapadlé malé vísce žije potomek slavného kováře. Tedy pokud lze té knize věřit. Ačkoliv si tím jisti nebyli, doufali všichni, že je to pravda. Nic jiného jim nezbývalo, neznali jiné řešení. A museli spěchat, neboť netušili, jak rychle kletba působí. Nevěděli ani, zda je Odalor ještě naživu.

Aster se marně snažil usnout. Asi nezvyk, napadlo ho. A nebo předtucha ? Nebyl si jist.
Když v podhůří Modrofialových hor narazili na malou, na samotě stojící chalupu, vzdálenou dlouhé míle od nejbližší vesnice, očekávali nějaký problém. Nicméně problém se nedostavil. Když se přiblížili, vyšla stařena, přivítala je a pozvala na ještě teplý chléb a mléko. Ač jim byla taková pohostinnost uprostřed divočiny poněkud divná, pozvání přijali. Dům byl větší než se zdál, zařízení bylo sice skromné, leč účelné a pohodlné.
Brzy byla jejich nedůvěra téměř rozptýlena, ačkoliv, Aster se musel při té vzpomínce usmát, přineseného mléka se nikdo ani nedotkl, dokud se nenapil on. Všichni spoléhali na jeho imunitu proti jedu a schopnost rozeznat škodlivé látky. I Eren, který se mohl, kdyby ovšem chtěl, jednoduchým kouzlem sám o neškodnosti jídla přesvědčit.
Stařenina pohostinnost neskončila u jídla, nechala je ve svém domě dokonce i přespat. Poskytla jim také nemálo rad pro cestování v horách, z nichž některé byli užitečné, jiné méně. Co však prospěšné bylo určitě, bylo varování, které jim dala. Nedaleko jejího domu se prý vyskytují podivná stvoření, říká jim chomády. Aster o nich již slyšel, nikdy je však neviděl. Nyní na ně byl z profesionálního hlediska docela zvědavý. Podle vyprávění to měly být kříženci dryád a chobotnic, což je kombinace vskutku nezvyklá. Nejsou prý příliš agresivní, kromě případů, kdy je narušeno jejich teritorium. Aster doufal, že takový případ nenastane.

Obavy byly zbytečné, stařena žádnou zradu nechystala. Ráno se v klidu nasnídali a vyrazili do hor směrem, který jim označila jako nejvhodnější. Znala cíl jejich cesty, malou hornickou vesničku pod jižním hřebenem, a dokonce jim potvrdila, že tam opravdu žije kovářský mistr. Vidina brzkého splnění poslání a návratu do Nargy je nemálo povzbudila a cesta se jim náhle zdála ubíhat rychleji. Vedli koně klusem po neustále stoupající lesní stezce a živě hovořili.
Území, obývané chomádami, poznali snadno podle popisu, který dostali večer. Byla to velká, bažinatá louka na okraji žabincem pokrytého jezírka. Tráva dosahovala vysoko nad kolena, břeh porostlý rákosím jen velmi nezřetelně naznačoval, kde bahnitá půda přechází v stojatou zelenou hladinu. A uprostřed, na jediném stromě, který nějakým zázrakem ještě nepodlehl hnilobě, seděly chomády.
Byly dvě, vyčkávavě hleděli na příchozí a tiše zpívaly. Úplně obyčejné dívky, nebýt několika poměrně podstatných odlišností. Jejich tělo i vlasy byly zbarveny lehce hnědozeleně, barvou, kterou by bylo možno nazvat nezdravou. Ať už pro ně byla přirozená, nebo ji získaly dlouhým pobytem ve zdejším prostředí, zjevně jim vůbec nevadila.
Klidně pozorovali skupinu, zírající na ně z okraje lesa, a neustávaly ve zpěvu, chapadly pohupovaly do rytmu. Ta chapadla na nich byla nejpodivnější, vyrůstala tam, kde měly být ruce, na každé straně dvě. Délku měly úctyhodnou, Aster to odhadoval téměř na dva sáhy. Zdálo se mu, že pohyb s nimi musí být nesmírně namáhavý, na druhou stranu jako zbraně mohou být značně účinné. Podobného názoru byl zřejmě i zbytek družiny, a tak nikdo nebyl proti malé zacházce, když louku zeširoka obešli, ačkoliv cesta procházela přímo jejím středem.

Přesto se toho dne boji nevyhnuli. Za soumraku, když už hledali vhodné místo k utáboření a téměř usínali v sedlech, náhle zaslechli volání o pomoc. Přicházelo z hustého lesa, lemujícího cestu, a zřejmě z nepříliš velké dálky. Ženský křik byl stále zoufalejší, pak náhle ztichnul. Nikdo se příliš nerozmýšlel, okamžitě sesedli a vyrazili do lesa.
Později jim připadlo zvláštní, že jednali tak instinktivně a unáhleně, kdyby se nad situací trochu zamysleli, několik věcí by se jim muselo zdát přinejmenším zvláštních. V takové pustině bylo velkou náhodou, že si násilník zvolil zrovna chvíli, kdy jeli kolem. Kromě toho na cestě nebyla sebemenší stopa zápasu, nebyly zde dokonce ani stopy.
Nic z toho je ale v tu chvíli nenapadlo, a tak když Sfeng se Stengem jako první doběhli na malou mýtinu, kde polonahá žena marně zápasila se dvěma muži, dočkali se nepříjemného překvapení. Muži rychle vstali, stejně tak ale i žena, všichni tři se chopili na zemi ležících mečů a postavili se proti bratrům. Byla to léčka, to bylo již všem jasné.
Poznání ale přišlo pozdě, jen okamžik předtím, než se objevil zbytek lupičů, dosud skrytých mezi stromy. Ani oni se však nevyhnuli chybě. Zaútočili dříve, než na mýtinu doběhla celá družina. Mohlo to být způsobeno také tím, že jim jejich zvěd udal špatný počet, každopádně se to ukázalo být chybou fatální, neboť je Erenovi mohl napadnout zcela nečekaně, což mu poskytlo dost času na silné zakletí. Mezi bandity nastal zmatek a zděšení, proti magii bojovat nechtěli. Utekli, nechávajíc za sebou své zraněné druhy.
Družina se nezdržovala a vydala se dál. Jeli mlčky, byli podráždění a zlobilo je, že tak snadno naletěli. Naštěstí lupiče nenapadlo vzít jim koně, zanechané u cesty.
Utábořit se ten den museli brzy, neboť byla bezměsíčná noc a jízda nebyla bezpečná. Usínali s výhledem na zasněžené štíty Modrofialových hor, pod nimiž snad naleznou svůj cíl.

O pouhé dva týdny později stála celá družina v trůnním sále hradu Narga a naslouchala rytmickým úderům kovářského kladiva. Spolu s ostatními přítomnými sledovali trpaslíka, stojícího u provizorní výhně uprostřed sálu a ve tváři se jim zračilo napjaté očekávání.
Jejich poslání bylo téměř splněno, nyní vše záleželo na kováři. Když ho navštívili v jeho malé kovárně pod hřebeny Modrofialových hor a vysvětlili mu situaci, celkem ochotně souhlasil, že meč opraví a pokusí se z něj sejmout kletbu. Určil si sice cenu vskutku královskou, na druhou stranu nabízel velkou šanci na úspěch a nikdo nepochyboval, že Odalor bude ochoten za svou záchranu zaplatit. Trpaslík měl i další podmínky, a tak byla družina nucena sehnat několik poměrně vzácných předmětů a chemických roztoků, nutně potřebných ke zpracování živé rudy. Samotnou rudu obstaral sám kovář, nechtěl totiž prozradit místo jejího výskytu. Stejně tak zůstal tajemstvím i způsob přípravy studeného ohně, který musel být při kování použit, neboť kdyby tento kov přišel do styku s běžným ohněm, vysoká teplota by život v něm zabila.
Ačkoliv by meč mohl překovat i přímo ve své kovárně, tvrdil trpaslík, že k úspěšnému odstranění kletby je nutno to udělat na místě jejího seslání. A tak byla uprostřed trůnního sálu v Narze postavena provizorní výheň a velká kovadlina, přivezená až z mistrovy horské kovárny. Vše potřebné bylo zařízeno nesmírně rychle, účinky kletby se prý totiž po uplynutí jednoho měsíce dostávají do další, mnohem horší fáze. Přes všeobecný spěch k tomu nescházelo mnoho, od osudné noci uplynulo již devětadvacet dní a pokud se překování nepodaří, začne pozítří spolu s mečem chřadnout i samotný král.

Zvonivé zvuky náhle ustaly v sálu se rozhostilo hrobové ticho. Trpaslík zvedl opravený meč a prohlížel své dílo, tajemný kov v potemnělé místnosti zářil žlutozeleným jasem. Počkal, až jas přešel v pouhé lehké světélkování, pak pomalým krokem předstoupil před trůn.
"Mistře ?" otázal se Odalor.
"Králi, váš meč je zkut. Jeho čepel je opět celá a čistá. Kletba je sejmuta."

This page hosted by Get your own Free Home Page